y
Jak učil starý čáp o rybníku
Rákosí: Nedaleko za vesnicí leží pěkný rybník. V rákosí tam vždycky zrána bývá veliký křik. Náhle ale všechno ztichlo. Hejno v rákosí se ztrácí. Copak se to tady děje? Nač si hrají tihle ptáci? Ze žertu se neschovala cháska rozehraná, dnes jí totiž škola začla od časného rána. Racek Smíšek vyrušuje, nic ho neznaví, nadarmo se nejmenuje racek chechtavý. Chichotá se, poskakuje, kamarády pošťuchuje. Zato kačky, v jedné řadě, sedí pěkně pohromadě. Všechna ptačí mláďata, zaujata cele, poslouchají pozorně svého učitele.
Kdože v této škole učí? Čáp tu dělá učitele, je už starší, nosí brýle, má však mladé srdce v těle.
O rákosí učil včera, celičký den, do večera. Zkoušet bude dneska. Ten, kdo to ví, ať odpoví, křidélky zatleská. Rákosí, to je můj domov! Racek Smíšek se hned hlásí, chce být také dobrým žákem, už ho přešlo dělat špásy. Uměl a teď už si sedá, hrdě zvedá hlavičku, dneska domů ponese si, za rákosí jedničku.
Co je třeba učit dále? Jsou zde žáby, hadi, raci v osnovách pro první třídu. Musí je znát všichni ptáci! V skříňce za sklem sedí žáby, diví se té věci. Do krabice zavřeli je. To je hrůza – přeci! Ropucha je spokojena, ráda je tu vystavena. Dozajista myslí asi, že na světě větší krásy nad ni nikde není. Nad ropuchou mistr sportu skokan vábí rosničku, že ji večer při měsíčku zakváká svou písničku. Bude jenom pro ni. A tam dole, to je rak. Ušije vám pěkný frak. Za sklem už je unavený, šel by domů – pod kameny.
Nechme dětem aspoň chvíli, by si dobře rozmyslily, než nám řeknou třech žab jména. Kačka Žbluňka, ta to ví, nikomu to nepoví. Napovídat, to se nemá!
Bez vody už ztrácí sil. Achich, ouvej, jak by pil tenhle rak-ubožák, co vždy chodí naopak.
Kdo uhádne, jak se tenhle dlouhatánský červ jmenuje? Svíjí se a zlostně syčí, do kolečka se roluje. Tohle a červ? Kampak na nás! Vždyť je dlouhý jako provaz. Kos by s ním měl pěknou práci - zasmáli se všichni ptáci.
Když ne červ, tak copak je to? - učitel by věděl rád. Žáci křičí:- To je přece velikánský, kluzký had! - Hadů těch je ale mnoho. Má či nemá v zubech jed? Vyvolán je racek Smíšek. Jen aby to nepoplet! - Užovka jed vůbec nemá, - správná odpověď hned zní. A v žákovské knížce racka velká jednička se skví.
Kačka Plavka cosi hledá stále brázdí vodu. Za přestupek proti kázni je pět trestných bodů. Ale čáp dnes na trestání náladu snad nemá: - Pověz – říká mírně Plavce, - těchto třech žab jména. - Ta velká je stará žába, menší její děti. - Do žákovské knížky Plavky špatná známka letí!
Rybník: Už skončila třída prvá, která vždycky tři dny trvá. Druhá, ta je o rybníku.
O přestávce si čáp bokem vykračuje vážným krokem. Má to už tak ve zvyku.
Cink! Cink! - zvonek zvoní, volá, na místa hned žáci ze všech stran sem sbíhají se pokračovat v práci.
Koho by to nenapadlo? I vrby to vědí. Rybník je tu za zrcadlo, rády do něj hledí. Žabí očka vykukují pod vodou i z břehu. Zobáků je tady mnoho, jsou před nimi v střehu.
Název už nám sám napoví: rybník – rybí bydlo. Ryb tu plno, velkých, malých i drobných, jak šídlo.
Tuhle rybu mnozí znají, připomíná svátky. Pamatujte: je to kapr, život mívá krátký.
Tohleto je vodní dravec, štíhlá, mrštná štika. Kdo jí rychle neuteče, těžce za to pyká.
Zuby má jak ostré jehly. Stále vodu čeří, chytá ryby, malé, větší, sní jich šest k večeři.
To není had, milí žáci, cožpak to nevíte? Je to dlouhý, kluzký úhoř, zná to každé dítě!
Hadu sice podobá se, ale je to ryba. Nikdy si ho s hadem nepleť, byla by to chyba.
K západu se slunce chýlí, zlatem září hladina. Zavírá se leknín bílý, končí ptačí hodina. Do hnízda se na noc vrací všichni hodní, malí ptáci. Už jen sem tam trochu křiku, ozývá se na rybníku. To rodiče svolávají poslední opozdilce: „Děti, pojďte honem domů, noc tu bude ve chvilce!“
Rybník ztichl. Noc už je tu. Všechno dávno klidně spí. Rákosí jen tiše šumí. Nechce rušit ptačí sny.
Rozloučení: Tam, kde do rybníka vody potůčku se dravě ženou, hraje cvrček na housličky písničku na rozloučenou. Týden trvá ptačí škola, dětem je dnes téměř k pláči. Čáp si rozloučení slova opakuje tajně znova. Sám je smuten čím dál více. Dělaly sic taškařice, ale přesto je měl rád. Byl jak jejich kamarád. Ukazuje dětem potok, slzu má však v oku. „Asi stárnu,“ pomyslí si, „píchání mám v boku.“
Zkoušky světlo ukázaly, které v ptačích hlavách svítí. Dnes je konec, nezkouší se, děti se jdou rozloučiti. Čáp už napsal vysvědčení. Zná, co v dětech je a není. Někdo toho uměl víc, jiný jen tak polovic. I když ale správně měřil, nebude zde pláče, vždyť většinou po papírech dobrá známka skáče. Vysvědčení už jim rozdal, teď rozdává rady. Škola končí, žili jste tu všichni pěkně dohromady. A takhle to má správně být! Nadále si pomáhejte, hádání se vyvarujte a rádi se všichni mějte! Dost vás škola naučila, co o světě máte znát, učit se však třeba stále, nezlenošit, pracovat! Na shledanou, má ptáčata! - křídlem každé pohladil. Dojetím mu kanou slzy, raději se odvrátil.
Rozpjal křídla, máchl jimi, už k oblakům letí! Dlouho ještě mávaly mu jeho ptačí děti!
Konec
