Právě v tu chvíli vyskočil na cestu malý beránek. A zůstal stát a díval se udiveně, co se to k němu tryskem žene... A snad by ho koně rozšlapali...
...nebýt Jirky! Skočil proti nim, popadl je za uzdu a strhl je stranou. Pozlacený kočár se div nepřevrhl, kočí spadl z kozlíku jak zralá hruška – a knížecí jasnost si narazila nos!
Ta vřískala, ta vyváděla! A plna vzteku pohrozila ovčákovi, že mu ukáže. A než s křikem odjela, ohnala se po něm slunečníkem. Jirka se přikrčil, beránka schoval do náruče a povzdychl si: „Už aby tě vzali všichni čerti!“
Na kraji černé rokle, odkud ďáblové pozorují lidi a pečlivě lapají jejich nářky, kletby a žaloby, zaslechl jeden rohatý to ovčákovo přání a hned jako splašený s ním letěl dolů...
… do pekelné kanceláře. Tady starý škrabák zapisoval pro pořádek do velikánských knih každou špatnost na světě. Našel brzy i seznam hříchů kněžny Kateřiny.
Přivlekl ho před Lucifera, knížete pekel, a ukázal mu, jaká je to zlá, pyšná, prolhaná osoba, jak týrala lidi... To Luciferovi stačilo; poručil, aby se pro kněžnu Kateřinu hned vypravil čert!
Škrabák vyzval Kokeše, trochu hloupého, věčně hladového raracha. Když Lucifer poznal, že si tlouštík troufá, že dovede změnit i svou podobu, bez rozmýšlení ho pustil pro vzácnou hříšnici.
Kokeš se vyhoupl na obláček a dal se donést k vesnici, nad kterou se vypínal pyšný kněžnin zámek. Chtěl letět dál, ale zarazila ho vůně Káčiných koláčů, stoupající vzhůru – rovnou až k němu.
Toť se ví, mlsný čert naráz zapomněl, proč ho Lucifer poslal na zem, hned se spustil ke Káče na dvůr a začal koláč za koláčem polykat, shraboval je na hromadu a cpal se …
A jak byl už nemotora, shodil prkna, na kterých koláče vychládaly. Ozvaly se rány – Kokeš se jen taktak, že se schoval do dřevníku. Káča vyběhla na zápraží; myslela, že to snad udělali kluci, a proto pospíšila....
před chalupu! Kolem přejížděl právě panský kočár. Káča se nemohla dost vynadívat na kněžniny šaty; měla jich plné oči. „Kdybych takovou parádu mohla mít,“ zatoužila, „snad bych za ni čertu duši dala!“
Na takové přání se musí čert ozvat. I Kokeš přestal hodovat, proměnil se v kramáře a hrnul se ke Káče. A tady ze škatulí vytahoval pestré šátky, pentle, hedvábí, vychvaloval je a lákal užaslou děvečku, jen aby si vybrala, že jí budou ostatní závidět...
Zatím rozzlobená kněžna nařídila drábovi, aby okamžitě ovčáka chytili, přivedli a řádně ho zmrskali za jeho hrubou opovážlivost.
Sotva Jirka uslyšel, čím ho chtějí uctít, furiantsky se usmál a na zámek vzkázal, že o takovou výslužku nestojí, že dnes musí k muzice a že její jasnost se vším panstvem může jít k ďasu!
A tohle zase trklo Kokeše! Než se Káča vzpamatovala – byl tentam! Převlekl se za myslivce a zamířil k zámecké bráně. Jenže z blízké hospody ucítil husí pečeni a dostal na ni hrozitánskou chuť! „Kněžna mi neuteče...!“ řekl si a vešel do sálu, kde se lidé radovali, že mají aspoň jeden den od vrchnosti pokoj.
Muzikanti dlouho vesele vyhrávali, chasníci zpívali – avšak z čista jasna všichni ztichli. Do dveří – s nosíkem nahoru – se vnesla Káča v načechrané krinolině a s vějířem – jako nějaká slečinka. Kdo to jakživ viděl, aby se vesnická holka po pansku strojila? Dali se všichni do smíchu. I Jirka – ovčák! A nikdo si Káču nechtěl k tanci brát. To nastrojenou děvečku tuze nahněvalo. Dupla si a křikla: „A já budu tancovat – a třeba s čertem!“
Do Kokeše jako kdyby šídlo píchlo! Vyskočil a uklonil se před načepýřenou Káčou. A pak ji popadl a začal s ní hopsat a skákat z kouta do kouta. Vypadalo to směšně, ale Káča nepřestávala s myslivcem – Jirkovi natruc – vytáčet. A když ji pak neznámý tanečník zval k sobě na panství, že se tam bude mít dobře, pozvání žertem přijala: „Na mou duši ...já s vámi půjdu!“
Jenom tohle dořekla, Kokeš s ní zatočil – a vyletěl i s naparáděnou Káčou ze sálu ven. Všude po něm zbylo plno škaredého a štiplavého kouře.
Z mysliveckého pána se vyklubal rohatec. Káča se ho zprvu přece jen trošku lekla; pak ale čertisko donutila, aby ji neslo na zádech po skalách i po lesích. A bila ho a tahala za rohy. Kokeš škemral, že ji zase donese k ovčákovi. Káča však ani slyšet! „Když jsi mi chtěl ukázat peklo, chci to tvoje hospodářství vidět zblízka!“ okřikla raracha a hnala ho přímo k černé rokli.
Pekelnický škrabák se zděsil, koho to Kokeš nese, a zakázal otevřít vrata. Káča počala vyhrožovat, že hloupého čerta zaškrtí, že má hlad a že nebude dlouho čekat. Všem ďasům přešel smích, fortna se otevřela a Kokeš s Káčou na hřbetě vjeli slavně do pekla.
Lucifer zuřil, poněvadž kurážná děvečka se posmívala i jemu a nic si z jeho hudrování nedělala. Co počít? Nad Káčou neměli čerti žádnou moc, nemohla tedy v pekle zůstat. Utrápený Kokeš – podle knížecího rozkazu – musel s ní opět do vsi.
Rarach doklopýtal s nadurděnou Káčou až k Jirkovi a úpěnlivě ho prosil, aby si ji vzal, aby jí všechno odpustil, že on vlastně přišel pro kněžnu a ne pro ni! Ovčák za takovou zprávu čerta od Káči rád osvobodil! Všecko tohle vyslechl dráb, který ovčáka od rána tajně hlídal.
Vyběhl z křoví, jako kdyby ho na nože bral, a upaloval horempádem na zámek povědět její jasnosti, jaký osud ji očekává.
Hned za drábem pelášil Kokeš, který se konečně Káči šťastně zbavil. A místo něho musel teď povídavou děvečku nést ovčák Jirka. Jenomže ten si ji nesl docela rád.
Mezitím už byl zámek vzhůru nohama. Sluhové zavírali okna, ucpávali kdejakou díru a zamykali dveře. Všude byla rozestavěna stráž, každý dráb držel zbraň, ale strachu před čertem měli všichni až dost, od kněžny až k poslednímu lokaji, protože s lidmi zle nakládali.
Cestou po hrázi rybníka Káča Jirkovi vyčítala, že se jí smál pro krásné šaty, že jenom kvůli němu byla až v horoucím pekle a že má teď pěknou ostudu. To ovčáka drobátko dopálilo – ještě krok – a Káča žbluňkla do vody. Jirka ji schválně střásl ze zad, aby jí schladil řeč. Musela mu slíbit, že už dá s falešnou parádou pokoj – a teprve pak ji vytáhl. A rozběhli se k zámku.
Dlouho a marně se Kokeš pokoušel vlézt někudy do kněžnina pokoje. A poněvadž to právě nebyl čert nejchytřejší, trvalo mu, než si vzpomněl, že zámek má také komín. Vyšplhal na střechu...
… a bác! Komínem spadl rovnou před veliký krb a před staré dělo, za kterým se hrůzou klepali vyjevení mušketýři. Jeden z nich se přece jen odvážil proti čertovi vypálit.
Bum! Z děla vyletěla koule, nabrala Kokeše, prorazila zeď a letěla i s čertem až do zámeckého parku.
A Jirka se ho ptal, kde že má kněžnu. Tu Kokeš zavrčel, že do zámku už nepůjde a že ovčáka, když mu nedá pokoj, na kusy roztrhá! Teď se do toho teprve vložila Káča. „Tak co, čerte?!“ zeptala se. „Půjdeš pro ni, nebo ne?!“ Jakmile Kokeš jenom zaslechl Káčin hlas...
...zahudroval, vletěl tak rychle jak předtím vyletěl – zase zpátky do zámku...
… a než bys řekl švec – byl venku i s kněžnou Kateřinou! Zmizel s ní navždy za horami jako ohnivá střela...
To bylo v podzámčí radosti! Od rána do rána všichni tancovali a nejvíc Káča s Jirkou. Jak by ne, vždyť jejich vrchnost byla v pekle!
Konec.
y
