Hledali tak pilně, hrabali tak usilovně, že se ani nenadáli a vyšli ze vrat. Šli a šli, po mezích i po polích, hnali se pořád za nějakou housenkou, žížalou, za muškou, nacházeli i hrášek a jahůdky. Jeden volal na druhého a co našli, o to se poctivě dělili. Pochutnávali si. Tak dospěli až k lesu.
V lese stály hustě vedle sebe vysoké jedle a na nich šišky plné jadérek Jakmile šiška spadla se stromů, jadérka se vysypala. Kohoutek se o ně hned dělil se slepičkou.
Avšak v lese byly i jiné stromy. Na těch rostly mezi listím krásné červené kuličky. Ty stromy, to byly jeřáby a červené kuličky, to byly jeřabiny, kterým se říká malvičky.
Kohoutkovi se náramně líbily. Jenže byly vysoko. Vtom zafoukal větříček a shodil celou hrst zralých jeřabin, korálově červených kuliček, lákavých malviček.
Ach, jak krásné, překrásné to byly bobulky! Jak se jich kohoutkovi zachtělo! Už už aby je měl v zobáčku, už už aby si na nich pochutnával! Kohoutek radostí a nedočkavostí na všechno zapomněl.
Skok – a už hltá malvičky, červené kuličky, jednu za druhou, nepočítaných, čím víc jich má v zobáčku, tím více se mu jich zachce. Nacpal on si kohoutek plný zobák jeřabin, ani polykat je nestačil.
A na slepičku se neohlédl, slepičku nezavolal, se slepičkou se nerozdělil. Zapomněl na věrnou kamarádku, a tak už to nebyl hodný kohoutek.
A vida, co se mu nestalo! Ta velká hrst jeřabin mu ucpala krk, kohoutek nemohl dýchat, ani nezapískl.
Překulil se na záda, hřebínek mu zbledl, nožky zvedl a nehýbal se. Snad se mi neudusil? Polekala se slepička, věrná kamarádka. Co počít, co počít, co co? Kokoko!?
Kdyby tak byla kapinka tučného mléka, slepička by je nalila kohoutkovi do zobáčku, kohoutek by se napil, malvičky, červené kuličky by sklouzly po hladkém mlíčku do volátka, z volátka do žaludku a ze žaludku do bříška. A bylo by dobře. Věrná slepička tedy vyběhla z lesa dalekou cestou přes meze a pole až domů.
Skočila na zápraží, ze zápraží na okno do komory, kde stál hrneček. Chytila hrneček do křidélek a honem s ním do chléva.
„Kravičko, matičko, dej mi trochu mléka pro kohoutka! Zadusil on se mi jeřabinkou, malou malvičkou, červenou kuličkou. Leží na zádech a nehýbe se. Po hladkém mlíčku mu malvičky – červené kuličky sklouznou do volátka, z volátka do žaludku a ze žaludku do bříška. Jak se kohoutek nadýchne, hned vyskočí a zakokrhá.“
„Já bych ti mlíčko ráda dala, jen kdybych nějaké měla.“ Kráva smutně zabučela: „Bů, bů!“
„Ale bude-li čerstvá travička, může dát mléko kravička, tak to je!“ Slepička honem běžela na louku, pro zelenou trávu.
Avšak louka byla suchá – nikde kvítečka nevidí slepička. Přece však zaprosila: „Dej trávu, louko milá! Za trávu dostane kráva mléko, a ona mi slíbila trochu do hrnečku, aby se napil můj kohoutek, co spolkl jeřabinky malvičky, červené kuličky, ty mu ucpaly krk, vždyť on se udávil, že jich tolik zhltal!“
Ale suchá louka odpovídala: „Neroste travička, když není rosička!“
Věrná bílá slepička zaplakala: „Kdepak já ubohá mám hledat pro tebe vodičku?“
„Doběhni k potůčku, je milý, zpěvavý, teče tam ze stráně, každého pobaví!“ Slepička pelášila k potůčku, ale voda v něm nezpívala, nezurčela. Slepička se podivila, když viděla na dně korýtka mezi kamením jen tenkou stružku.
„Potůčku milý, proč netečeš plným korýtkem, proč nedáš louce vlažičku, by se hned zazelenala čerstvou travičkou, já bych se domluvila s kravičkou a ona by mi dala trochu mlíčka pro kohoutka. Jakmile se mlíčka napije, velké to sousto samo sklouzne do volátka a z volátka do žaludku a ze žaludku do bříška. Nadýchne se kohoutek a radostí zakokrhá.“
„Jak bych ti rád dal vody, kolik libo pro louku, aby kvetla a krávě trávu dala – ale když děti si hrály na rybníčku, mé korýtko kamením a proutím zatarasily, hatě nadělaly, a voda téci nemůže. Ale tu je snadná pomoc! To přece není žádná nemoc!“ raduje se slepička. „Vždyť já jsem drůbež hrabavá, a tvá vodička bublavá hned poteče, jen se do hráze zateku! Pro svého kohoutka všechno udělám!“
Raz a dva, raz a dva, pilně hrabe slepička a aj, už teče kapička, už teče víc.
Už teče pramínek, rozlévá se po louce. Louka se raduje, zelená se, rozkvétá, trávu slípce daruje.
A milá slepička ke krávě peláší, přes meze a pole, přes příkopy a strouhy.
A kráva, co mléko dává, pochutnala si na čerstvé travičce.
Po ní nadojila mléko slípce do hrníčku.
Slepička celá šťastná s mlíkem utíkala, pozor dávala, aby se nerozlila; přes pole a meze kalupem do lesa, kde ležel ztrápený kohoutek.
Kohoutkovi nalila do zobáku tučného mléka – a jeřabinky hned sklouzly po něm do volátka, z volátka do žaludku a ze žaludku do bříška.
Kohoutek se zakuckal, vzdychl, postavil se na nohy, podíval se na hrneček pravým okem, podíval se na něj levým okem, pak se ještě jednou napil, zvedl zobáček k obloze – a byl zdráv.
Vesele zakokrhal! Kykyryký! Díky! Díky! Děkuji slepičko, děkuji za mlíčko, děkuji kravičce a louce a potůčku milému se zpěvavou vodičkou! A ty má slepičko, odpusť mi, že jsem byl hltavý a že jsem na tebe zapomněl, věrnou kamarádku. To jsem neměl dělat, teď to vím!“
Opravdu! Kohoutek dostál slovu. Hned na místě kde stál, našel jeřabí malvičku, červenou kuličku a pěkně se rozdělil s milou slepičkou, věrnou kamarádkou.
Byl to zase hodný kohoutek.
y
