Defilé – jízda pozdravných delegací: Konečně – cestu ukazují doslova proudy lidí, majících stejný cíl. Někteří z nich, jak vidíte, nejdou pěšky, ale své pozdravy, motorizované pozdravy, přivážejí.
Svazarmovský znak na slavobráně: Při průchodu slavobránou všiml si Zvídálek obrovského znaku. Přesně takového, jaký nosí, jenže o mnoho menší, na rukávu i jeho tatínek.
Svazarmovská vlajka: I mezi vlajkami třepetá se jedna, kterou zdobí, napovídá, komu vlastně všechna ta sláva patří, kdo ji připravil.
Dechovka: A komu také vyhrává dechovka, kterou si Zvídálek zkusil dokonce zadirigovat . Jen se podívejte, jak mu to jde a jak ho všechny nástroje, trubky, klarinety i heligony, i bubny a činely, poslouchají. - Tak. Konec. Jako když utne. Jde se dále. Levou nohou vstříc té nádheře, je to tu skutečně samá nádhera.
Pionýři na slavnosti: Vůkol plno mužů, žen, každý svátečně je oblečen. Přišli zblízka, přišli zdáli, přišli velcí, přišli malí, přišli staří, přišli mladí, všichni přišli velmi rádi. Svazarmovci – pionýři – barvami to všude hýří: červená, modrá, bílá i zlatá se tu zatřpytila, i stříbrná a zelená, žlutá, sivá... Zvídálek se jenom dívá, div ne hlavou nad tím kývá, samým štěstím rozplývá se, těší se a usmívá se, oči nechá na té kráse než upoutá ho jiné zase.
Motocross: Co to? Burácení silnější než salva z děl. Něco takového jakživ neviděl!
Motocross: Motor v němž je hodně koní – jen tak někdo nedohoní. Hodně koní? To je stádo! Jedno dítě vědělo by rádo, jak musí koníci být malí, aby se do motoru natěsnali. Zvídálek sám tomu hochovi naprosto přesně odpoví, že to se jen tak říká. Hleďme ho, uličníka! Ví, že v motoru je tolik koňských sil, kolik by koní v přetahování porazil.
Plochá dráha: Ale síla není všechno. Aha! Nesmí scházet především odvaha!
Jízda zručnosti: Odvaha? I to je málo, chybí-li umění, jež by jí ovládalo.
Motokáry: Než se však takové umění získá, vypěstuje, stojí mnoho času a mnoho námahy. Začíná se třeba takto. Na autíčku, které se nikde neprodává, které si vyrábí zpravidla každý sám. O to více ho pak těší, jako těší vás, co jste si udělali sami. O to lépe pak o ně pečujete. Abych nezapomněl. Znáte tu pohádku, jak se Honza učil latinsky? Pak si jistě vzpomenete na slova, která neustále opakoval: Sudkulatý rystupije, tujekára – tentoryje. Tak to je ta kára o níž mluvil. Dokonce s motorem. Tedy motokára: mo-to ká ry.
- 15. Minikáry: A to je také kára. Jenže malá, proto mini. Minikára. Je bez motoru, takže řídit ji mohou i děti, byť nemají dosud žádný jiný průkaz, nežli očkovací.
Autodráha: Než se sami stanete řidiči, můžete své znalosti i zručnost prokázat na autodráze, jako Zvídálek. Když už jsme tady, počkejte chvíli. Poznáte podle těchto zvuků, co viděl Zvídálek potom (pauza na zvuk) No – co vám připomínají (pauza na zvuk)
Model železnice: Ano. Správně. Vlak. Ne takový, co funí a duní - /parní /?/ Ty už snad nikde nejezdí. Ani takový, co vrčí a frčí – motoráček /?/ Nýbrž elektrický. Jako má doma na hraní i Zvídálek, vlastně spíše jeho tatínek. Protože dal hodně práce a nebyl levný, i když je mnohem a mnohem menší než tato železnice z výstavy, na níž je ale úplně všecko jako na opravdové.
Lodní modeláři: Na slavnosti se předváděly i lodě. Vlastně jenom lodičky. Ale také jako opravdové. Krásné, nádherné. Krásné, nádherné. Všichni se jim podivovali. Zvláště když křižovaly a čeřily vodní hladinu, bzučíce přitom jako čmeláčkové /!/ a uhánějíce jako rakety /!/
Rakety: Ty tam ostatně také byly. Nejenom na ukázku. Panečku! Až se hlava z toho točí! Vykoukat si možno oči. Pozor! Tři – dva – jedna – start! Letí, sama, ale vrátí se, sama.
Letecké modely: stejně jako letadýlka. Létají bez pilota sem a tam, tam a zpět, nahoru a dolů, vzlétnou, přistávají. Vlastně – bez pilota ne, pilota mají, ale na zemi a podle jeho rozkazu krouží, otáčejí se, cvičí.
Větroň: Tím zpravidla začíná každý pilot, než poprvé vzlétne s opravdovým letounem. Třeba takovým, které ani motor nepotřebuje, neboť mu stačí vzduchový pohon. Nemůže sice soupeřit s větrem o závod, protože je jím vlastně nesen, ale ne kam chce vítr, nýbrž on. Vždycky však musí být s větrem zadobře, rozumět si s ním. Řekněte sami – není to krása?
Rogalovo křídlo: Nebo tady. Nést se na vlastních křídlech a rozmlouvat s větrem, zdravit svou odvahou krajinou pod sebou, kochat se pohledem na ni. Prozradím vám na Zvídálka, že když je viděl, co vidíte teď vy, deltaplán, ptal se tatínka, jestli tomu pánovi s křídly už nezbyly peníze na zbytek letadla.
Letecká akrobacie: Na letišti u letců se Zvídálkovi vůbec líbilo. Zůstal zde déle a nelitoval. Ani se nedivil, že ten velký pták lítá až vysoko co oblak. Hned ho totiž napadlo, že to bude letadlo. A co umělo, co se navyvádělo. Dívali se na sebe, jeden druhému mával: Zvídálek nahoru letadlu, letadlo dolů Zvídálkovi, Zvídálek oběma rukama, letadlo oběma křídly.
Dvojice letadel: I těmto letadlům zamával, i jemu obě zamávala. Obě a oběma křídly.
Balony: Těch domů, těch zážitků... Cožpak o to, letadla znal, včetně tryskáčů a vrtulníků. Viděl je u vojáků i u SNB, dokonce v nich letěl. Avšak balony? Ty mají jenom svazarmovci.
Výsadkáři: Mají také výsadkáře, ale ti nejsou pouze ve Svazarmu, protože s padákem se musí naučit skákat a snášet každý, kdo zemi opouští. Pro každý případ. Mezi výsadkáře musíme počítat už i Zvídálka. Má přece za sebou seskok k pohraničníkům, pamatujete si! Přesto si připadal znovu jako v pohádce, když sledoval houf hříbečků na nohách z pavoučích sítí a pod pestrobarevnými kloboučky z jemného hedvábí, jak se tiše tichounce snášely k louce poseté kvítím. Divíte se, že byl jejich krásou unesen?
Dukelský závod branné zdatnosti: Výsadkářem se nikdo nerodí, ale stává. Žádný učený přece s nebe nespadl, což platí i pro výsadkáře, navzdory tomu, že právě oni s nebe padají. Co všechno však musí dokázat, než se toho odváží: být mrštní jako kočička a přitom silní jako medvěd, být rychlí jako zajíc a přitom bystří jako liška, vytrvalí jako ptáci, pracovití jako včelka a poslušní jako pejsek. Učí se takovými být u na zemi, nahoře ve vzduchu není čas a také je to pozdě. Proto hodně běhají, cvičí, skáčou, překonávají překážky a soutěží mezi sebou, kdo to dokáže lépe. Ale nejen oni! To přece může každý a měl by každý, jistě to děláte i u vás, třeba ne dosud tak dokonale, jak to šlo na slavnosti Zvídálkovi. Inu – jenom cvik dělá mistra.
Střelba ze vzduchovky: To platí pro střelbu snad více než pro cokoliv jiného, jak poznal Zvídálek na vlastní kůži. Ne, ne, kdepak, neprostřelili mu ji. Jen si na přímluvu tatínka, protože jinak dětem zbraň do rukou nepatří, zkusil zastřílet s ostatními, značně dospělejšími chlapci. Ze vzduchové pušky vleže.
Střelba ze vzduchovky vstoje
Střelba z pistole: Dokonce i z pistole na jednoho z těch tří panáčků tam vzadu. Dopadlo to však bledě. Trefil hodiny. Tedy, abyste si nemysleli – ne doopravdy. To se jen tak říká, vlastně ukazuje rukama jako ručičkami u hodinek, když někomu se terč nepovede zasáhnout. Takové znamení. Prý si vzal špatnou mušku, ale on se dušoval, že nemá žádnou. Teprve pak vysvitlo, jakou mušku střelci mají na mysli.
Lepení terčů: Aspoň poslední rána se mu potom vydařila, aby neodešel s ostudou. Říkal, že jinak by se styděl a schoval někde hodně hluboko.
Potápěči: Třeba pod vodou s potápěči, ale ti se do ní neschovají. Naopak, hledají, co je pod ní uschováno před našimi zraky. Pohled na nevídanou nádheru vodní říše jim bere řeč. Není ostatně ani třeba mluvit, nádhera mluví za sebe sama a ticho ji pomáhá vnímat hlouběji. Snad proto ryby nemluví a umí dokonale držet jazyk za zuby. Nebo snad jazyk vůbec nemají? Přiznám se, nevím.jsem sice odborník na ticho, ale tohle už není můj obor.
Kynologové: Tohle konečně také ne. Protože tady není vůbec žádné richo, jak se ráčíte sami přesvědčit. Moje znalosti ovšem nestojí ani za psí štěk, neboť nejsem schopen rozeznat, zda přede mnou je pudl, nebo chrt, zda proti mně skáče doga nebo knírač. Zatímco vy jistě ano.
Radisté: Jen ještě sem se Zvídálkem zajdeme. Mezi mladé radisty, kteří pořádali hon na lišku. Pochopitelně, že Zvídálek pozvání přijal. Podle síly bzučení v rádiové přijímačce měl lišku vypátrat, zjišťovat, zda se k jejímu doupěti blíží nebo se od něj vzdaluje. Jaké však bylo jeho zklamání, když lišku konečně vystopoval, byla jen z lepenky, vystřižená a vymalovaná a za ní ležela malá krabička, která vysílala tajemné liščí signály. Legrace pak ještě byla u velké vysílačky, k níž tatínek Zvídálka rovněž zavedl. Napřed marně hledal telegrafní klíč, třebaže ho měl před očima. Myslel totiž, že vypadá jako každý jiný, aby se radostanice mohla odemknout, zatímco on slouží k vysílání čárek a teček, jimiž se radisté domlouvají. Když viděli, že Zvídálek nechápe, zeptali se ho, jestli ví, co je to tá-ta tá-ty. Vy to víte? Ne, nebyla to značka, ale vtip. Táta táty – to je přece dědeček.
Zvídálek v postýlce: Raději si však Zvídálka nedobírejme a nechejme ho pěkně spát. Co říkáte? Ať se mu zdá o té slavnosti dál. Jen vám ještě musím dodat, že to vše byl a zároveň nebyl sen. Nerozumíte? Tedy - byl to sen, co jste viděli. Jenže Zvídálek to vše viděl už předtím. Doopravdy. Na vlastní oči a s tatínkem. Bylo to tak hezké, že se mu pak o všem ještě zdálo. To se vám přece také stává. Jestli ne, tak zkuste navštívit svazarmovce. Určitě pak všechno prožijete ve snu znova. Nebo to zkusit opačně: nechat si o všem zdát a pak se těšit na návštěvu. Hajánek vám to radí a svazarmovci vás zvou. Přímo jejich předseda:
Titulek: Předseda Svazarmu: „Ano... to vše, co jste viděly, milé děti, ve Svazarmu je, to vše svazarmovci dělají. Přijďte kdykoliv mezi nás, rádi vám to ukážeme, a když dorostete, také naučíme. Vždyť to stejně děláme pro vás a pro naši krásnou milovanou vlast.“
y
