Když vstal, přemýšlel, jak si bude hrát, a tu si vzpomněl, že by mohl udělat papírový domeček, podobný tomu, ve kterém bydlel.
Netrvalo to dlouho a domeček měl hotový. Scházelo už jenom natřít střechu, a tak si Martin vybral v tatínkově dílně tu nejhezčí krabičku s červenou barvou.
Za chvíli se střecha papírového domečku leskla a červenala jako míč, který dostal Martinův kamarád Lukáš k svátku.
Potom postavil domeček na okno a vzpomněl si, že by se v okénkách domečku mohlo svítit. Honem běžel pro baterku, ale ta byla veliká a do domečku se nevešla.
Martin hledal a hledal, až našel přesně to, co potřeboval — zápalky a malou svíčku, která se vejde do domečku a až ji zapálí, bude svítit a ještě dělat kouř z komína.
Nu, a tak to milé děti, vlastně všechno začalo. Jakmile Martin strčil hořící svíčku do domečku, vyšlehl veliký plamen a popálil mu ukazováček. To proto, že střecha byla čerstvě na třená velmi hořlavou barvou.
Od domečku chytily záclony na okně, potom Martinova postel a než se kdo nadál, byl celý pokoj v plamenech.
Martin dostal strach. „Co si tu počne sám proti takovému ohni?\", řekl si a rychle vyběhl na půdu.
Na půdě otevřel vikýř a volal- „Pomóc, hoří!\", ale marně. Nikdo na blízku nebyl, nikdo volání o pomoc neslyšel.
Tu si Martin vzpomněl, jak jim ve škole soudružka učitelka říkala, že když hoří, musí volat požárníky telefonem na číslo 150.
Seběhl s půdy, zvedl rychle sluchátko telefonu a vytočil stopadesátku. O překot do telefonu vyprávěl, kde bydlí, jak u nich doma hoří a ptal se, co má dělat, když už se nemůže dostat přes plameny ven.
Požárník, který přijímal hlášení o požáru, ihned vyhlásil poplach pro celou požární stanici a přikázal Martinovi, aby vyběhl znovu na půdu, zavřel za sebou dveře a čekal u vikýře, až pro něho přijedou.
To už ale bylo na požární stanici všechno na nohou. Požárníci se spouštěli po hladkých, lesklých tyčích a rychle naskakovali do připravených aut.
Požárníci v červených autech s širokým bílým pruhem uháněli Martinovi na pomoc. Požární auta houkala, blikala a ostatní auta jim na silnici uhýbala, aby požárníci přijeli k požáru co nejdříve.
Když dojeli požárníci k domku, Martin málem zapomněl, že dole v bytě hoří. Nemohl se vynadívat na ta červená na blýskaná auta a na pobíhající požárníky v modrých uniformách s bílými přilbami.
To už ale velitel požárníků vydal rozkaz, aby jedno družstvo zachránilo malého Martina na půdě.
Dva požárníci okamžitě vzali dlouhý žebřík s černými železnými háky na konci a běželi s ním pod vikýř, ze kterého koukal Martin.
Martin se trochu lekl, když se před ním objevily černé železné háky a s bouchnutím se zavěsily za okenní rám.
Vzápětí se však objevil požárník v krásné bílé přilbě, napřáhl k Martinovi ruce a řekl: „Pevně se chyť, půjdeme dolů!\"
Martin ho objal okolo krku a krok za krokem sestupovali dolů, až se oba postavili na hebký zelený trávník.
Mezitím už jiní požárníci bojovali s požárem z druhé strany domu. Od jednoho auta se tu táhly dvě dlouhé, tlusté hadice, jaké Martin nikdy neviděl. Požárníci je na konci drželi a mířili tryskajícím proudem vody přímo do ohně.
Plameny rychle uhasínaly a brzy vycházel z oken domu jenom slabý kouř a pára.
To už ale také přijeli Martinovi rodiče a příslušníci VB. S velitelem požárníků hovořili o tom, jak k požáru došlo a co všechno shořelo.
Jeden z požárníků Martinovi ošetřoval popálený prst a vysvětloval, jaké nebezpečí mu hrozilo a jaké měl štěstí, že se ne spálilo telefonní vedení a on mohl přivolat pomoc.
Malý Martin jej zamyšleně poslouchal, potom sáhl zdravou rukou do kapsy a vytáhl krabičku zápalek. Podal ji veliteli požárníků a slíbil, že už si s ohněm hrát nebude a zápalek, že se ani nedotkne.
Druhý den Martinovi rodiče přišli do České státní pojišťovny, aby ohlásili, co se jim přihodilo. Měli totiž sjednané sdružené pojištění domácnosti a tak jim pojišťovna zaplatila škodu, kterou požár způsobil.
Od té doby, co hořelo, už uplynulo mnoho vody, ale Martin stále nemohl zapomenout na odvážné požárníky. Proto chodil na hřiště, kde se scházely děti z pionýrského oddílu mladých požárníků.
Tak se mu líbilo, jak cvičí a hrají si, že za nimi přišel a poprosil, aby jej vzaly mezi sebe. Děti Martina přijaly, brzy se naučil všechno, co ostatní a dnes už je sám velitelem jednoho družstva mladých požárníků. Co říkáte děti, že je Martin přece jenom správný kluk?
Nezapomeňte ani vy, děti, co se Martinovi přihodilo, když si hrál se zápalkami a raději si hrajte třeba jako mladí požárníci.
y
