y
Zapomenutý čert
Za vesnici Dalskabáty ve starém bukovém lese stála rozedraná chaloupka, asi bývalá hájenka. Tady už léta letoucí žil čert - Trepifajksl se jmenoval - a mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci strašíval. Běhal jako bezhlavý pes nebo lítal jako ohnivé pometlo. Ale protože tam nebylo koho strašit, Trepifajksla to omrzelo. čekal pět let, deset let, že přijde z pekla kontrola, ale nejspíš na Trepifajksla zapomněli. Žil, jak se dalo. Jedl žáby, myši, chrousty, lapal mouchy masařky a byl by tu spokojený i nadále, kdyby mu do tohoto živobytí nepřišla bába.
Jednou v červnu se přihnala prudká bouřka. Voda se lila jako z otevřených stavidel. Najednou se rozletěly dveře a ve světnici stála bába, vymáchaná lijákem, ale vůbec nepřekvapená tím, že vidí čerta. Trepifajksl vyskočil z trouchnivé slámy a udělal tak ze zvyku „hudry, hudry\", ale bába po něm chmátla, chytla ho za roh jako trkavou kozu, přitáhla k sobě a povídá: „Jen se nevyrušujou, pane čert, já jenom na chvilinku, než přejde ten slejvák!\" Ale při tom jezdila očima po světnici, že jí ani smítečko neušlo. „A to tu vlastně nebydlí nikdo, žejó?\" spustila bába. „Taková pěkňoučká světnička! A já mám takových starostí, kam složit hlavu, když mě ten sedlák nelida vyhodil ze služby.\"
Trepifajksl vyvalil oči, div že mu nevypadly, zamektal, že tady vládnou pekelné mocnosti, ale nebylo mu to nic platné. „Však my se nějak porovnáme, já jsem Plajznerka a s každým jsem se vždycky dobře snášela,\" mávla bába rukou a už ukazovala, kam přijde stůl, postel, truhla a misník na nádobí. Trepifajksl, zoufalý a celý tumpachový, zkusil svůj nejparádnější kousek: proměnil se v bezhlavého psa, lítal po světnici, pak vyrazil oknem ven, obíhal chalupu, vyl, štěkal a pouštěl síru, třebaže byl bezhlavý. Potom škrábal ohnivými pazoury po dveřích, dupal vší silou po půdě, až celý zadýchaný a slabý usnul v rohu světnice v trouchnivé slámě.
Pozdě odpoledne probudil Trepifajksla hrkot kol. To sedlák přivezl Plajznerce pár kousků nábytku. Bába zavolala na Trepifajksla: „Tak jdou a pomůžou, ať se s tím netahám sama!\" Trepifajksl začal mrzutě blemcat jazykem, ale bába jako když neslyší. Ona to znala, že s každým mužským je nějaké trápení, vždyť už vyprovodila na hřbitov své tři může. Nakonec se čert stočil do klubíčka a vrčel vztekle jako pes, až upadl do dřímoty. Mezitím bába poklidila, sama srovnala nábytek, zatopila v kamnech a začala vařit houbovou polévku. Najednou Trepifajksla uhodila do nosu neznámá vůně. Zvedl hlavu, co se to děje, ale to už na něj Plajznerka volala: „Tak jdou, jdou, pane čert, vemou si krapítek houbovky!\" Trepifajksl ten den snědl jenom tři zkažená stračí vejce a jednoho brouka. Měl plnou hubu slin, ale ještě trucoval. A bába u stolu jedla a jedla. Když v hrnci zbývalo už jen trochu, otočila se na čerta po druhé: „Tak co, opravdu nepůjdou na tu houbovku? Že bych ten trošek dorazila!\" To už se čert neudržel. Přiskočil, popadl hrnec a všechnu polévku vysrkl jedním douškem.
„A že jsem tak smělá, jakpak se vlastně jmenujou?\" zeptala se Plajznerka. „Trepifajksl,\" vyhrkl dosti ochotně čert, kterého hřála v břiše polévka. „Smarjánkote! To je hnedle jako fujtajksl!\" zabědovala bába, „Já jim budu říkat Mates, jako poslednímu manželovi.\" Trepifajksl, co teď musel slyšet na jméno Mates, zpočátku ještě zlobil. Přehazoval a smíchával bábě pytlíky s kořením a bylinkami, rozhazoval srovnané dříví, ale Plajznerka ani muk, jenom Mates nedostal třebas tři dny jíst. Ale jak začal sekat dobrotu, měl milý Mates u báby blaho. Vařila mu voňavé polívčičky a omáčky s knedlíky, pekla buchty a div divoucí, nad těmi plnými talíři zapomínal Trepifajksl, že je vlastně čert. Pár dní se Mates potloukal po chalupě jen tak v čertovské kůži. Jednou po obědě vytáhla bába z truhly pěkné modré kalhoty. Matesovi se moc zalíbily a hned že si je vyzkouší. Ale ouvej! Nemohl je natáhnout do pasu, neboť vzadu měl, jako všichni čerti, pořádný čertovský ocas. I podíval se bolestně po Plajznerce, no a ta si věděla rady jedna, dvě. Přistrčila Matesa zezadu ke špalku, do kterého byla zaťatá sekyra na štípání dříví a sladce povídá: „Zavři oči, Mates, já ti uchystám překvapení!\" Chňapla po sekyře, druhou rukou si přidržela ocas na špalku a sek! Ocas se válel na zemi, jakoby k Matesovi ani nikdy nepatřil. A Mates - toho rána brzy přestala bolet a vykračoval si v kalhotách jako pán.
Ke kalhotám mu bába přidala košili, vestu, kabát a ke kabátu pěkný srakatý šátek na krk. Na nohy mu dala nízké kožené holínky a Mates sám sebe nepoznával, jak mu to slušelo. Nejvíc ho mrzelo, že pro ty čertovské rohy si nemůže nasadit krásnou kostkovanou čepici. A tu Mates sám přišel na nápad. V lese strčil roh do díry, kterou strakapoud vysekal v bukovém kmeni. Natočil hlavu, trochu zapáčil - a najednou rup! V hlavě to luplo a roh odskočil jedna radost. Po chvíli se zbavil i toho druhého. Narazil si až na uši kostkovanou čepici a šel se ukázat Plajznerce. „I ty můj Matýsku!\" přiskočila k němu bába a vlepila mu hubičku. „Vždyť je z tebe mužský, že mi tě budou ještě závidět!\"
Bába Plajznerka byla ženská pracovitá a jako sůl v očích se jí protivilo, když mužský nic nedělal. Ó je, v tomhle měl Mates s Plajznerkou velkou polízanici, protože čerti jsou líné kůže. Ale co naplat, nějaké mužské práce se naučit musel, když nechtěl znovu louskat šváby a myši. Nezbylo mu než se udělat neviditelným a chodit potají do vsi k řemeslníkům, aby něco odkoukal. Než se rok s rokem sešel, uměl toho Mates tolik, že se vyrovnal nejšikovnějším mužským ze vsi. Nejvíc se mu zalíbilo u kováře, snad proto, že se tam dmýchá do ohně jako v pekle, poskakují tam žhavé hvězdičky a všechno voní železem. Jako neviditelný posedával v kovárně celé dny a když všichni odešli, zkoušel sám dělat různé podkovy na koně, ráfky na kola a do roka se naučil všechno, co uměl kovář. A navíc, jako všichni čerti, se náramně vyznal v koních.
Plajznerka měla radost, že se jí Mates tak pěkně vybarvil. Až jednou povídá: „Poslouchej, Mates, co kdybychom si zašli do vsi posedět a popovídat se sousedy?\" Mates se trochu zdráhal, protože byl stydlivka, ale mezi lidi ho to táhlo. Když mu bába slíbila, že si budou povídat s kovářem, dal si říci a šel. Sousedé se scházeli na návsi, posedávali na lavičkách a povídali si. Bába vedla Matesa rovnou ke kováři. „Tak tohle je můj starej čert Mates,\" představila ho Plajznerka. Všichni si mysleli, že je to nějaký vysloužilý voják a tiskli Matesovi ruku. Mates se pustil do hovoru s kovářem a hned o koních. Když se Mates přiznal, že umí i kovařinu, byl hned na druhý den pozván kovářem na výpomoc do kovárny. Mates, blahem celý bez sebe, přišel pomáhat již od samého rána. Kovář viděl, že dostal velmi zručného řemeslníka. I ten nejdivočejší kůň se nechal od Matesa okovat jako beránek. O koních toho Mates věděl nejvíc z celé vesnice, a tak se s ním sedláci radili, když koně kupovali, prodávali, nebo když byli koně nemocní.
Bába Plajznerka byla ráda, že si vesnice na Matesa zvykla a že ho nemusí před lidmi schovávat. Měli spolu přímo hedvábné živobytí, neboL Mates si něco peněz vydělal v kovárně a něco dostával i od sedláků za dobré rady. Tak si spolu žili už sedmý rok. Jednou v neděli se vraceli ze vsi z pěkného popovídání se sousedy a najednou něco zasyčelo blízko Matesových uší a Mates ucítil drobátko sirného pachu. Dobře věděl, kolik uhodilo! To proletěl kolem čert a samozřejmě si Matesa všiml také. Nic naplat, teď tyhle krásné časy naráz skončí - ten hejhula, co se mihl Matesovi kolem uší, jistě už podal v pekle hlášení, že se tu potlouká nějaký zdivočelý čert a přijdou si pro něj. Marně Plajznerka vyzvídala, co Matesovi je, že mu ani smetanová koprovka s knedlíkem nechutná.
Mohlo být tak okolo desáté večer, když tu najednou na okno buch, buch! Mates vyšel na zápraží a kolena se mu klepala, že ho ani unést nemohla. Kolem chalupy běhal černý pes s očima jako ohnivé bochníky a sotva zahlédl Matesa, proměnil se v čerta. „Omaj dynko parta fájo, poslouchej, že ty jsi Trepifajksl!\" „Durmi fajte kedro, to teda sem,\" blekotal Mates celý sinalý. A vyslanec pekla pokračoval: „Kdybys věděl, jaký je kvůli tobě v pekle rambajs, vždyď už tě hledají stopadesát let! Budeš mít z toho pěknou polízanici!\" A protože zahlédl, jak Plajznerka zvědavě vykukuje ze dveří, plivl po ní hořlavou pekelnou slinou. Třikrát ouvej, Matesovi nezbývala než ta cestička do pekla.
Mates se vrátil do chalupy, aby se rozloučil. Bába celá ubrečená trvala na tom, že půjde s ním, že přesvědčí lucipera, aby Matesa vrátil do Dalskabátů na chalupu. „Ty nepořídíš nic, Matýsku, ty jsi taková stydlivka, ale já jsem ženská vejřečná!\" objímala Matesovu hlavu a hladila mu ty ulomené rohy. Ale Mates nechtěl ani slyšet, do pekla s ním bába nemůže, to by to schytal dvojnásob! „Když tys byl, Matýsku, ten nejhodnější mužský!\" zakvílela Plajznerka, že by to srdce utrhlo a vnutila mu do ruky uzlík tvarohových buchet s rozinkami. Venku na něj čekal pekelný vyslanec a oba frr! letěli k bráně pekelné.
Sotva vlezli do brány, vyrojilo se kolem nich čertů až černo. Nikde vlídný pohled, vlídné slovíčko, jen samé vyšklebování, jak si to od lucipera vypije. Hned Matesa popadli a rovnou s ním k luciperovi. Matesovi se udělalo ještě víc ouzko, když si vzpomněl, jakou vážnost měl mezi mužskými u kováře a v celých Dalskabátech a teď bude muset být mezi tou chlupatou cháskou. Nejhorší bylo, že už odvykl pekelnému puchu a čmoudu a ten ho teď dusil, štípal do očí a dělalo se mu špatně.
U soudu se z Matesa jen kouřilo. Už ze začátku si to poškaredil, když se ho zeptali na jméno. „Ma... Matesi\" zamektal ustrašeně, a protože soudce strašně zakoulel očima, dodal: „Mates Plajznerčinej!\" Teprve, když na něj zařvali, řekl své Čertovské jméno Trepifajksl. Soud ho obžaloval, že sto pětašedesát let zanedbával strašecí povinnosti dělat bezhlavého psa nebo lítat jako ohnivé pometlo. Dále, že si ulámal rohy a nechal useknout ocas. A bylo to čím dál horší. Dokázalo se, že odmítá chroustat plže a šváby a vychvaluje knedlíky se zelím nebo omáčkami. Jak prohlásil, je to fujtajksl, když Jeho Jasnost luciper polyká masařky. Přišly však najevo i další vážné věci - že Trepifajksl pomáhá lidem v kovárně, že má rád práci, že se spřátelil s Plajznerkou, kovářem i dalšími lidmi s Dalskabátů. Pekelný soud mu za všechny přestupky napařil pět set osmdesát let.
„Co se dá dělat,\" řekl Mates zkroušeně, „ale vyprosil bych si, abyste mi tu dali nějakou práci, aby mi to líp utíkalo. A kdybych mohl alespoň jednou za rok mrknout do Dalskabátů za kamarády ...\" „Strašit je?\" zeptal se luciper. „I kdepak, potěšit je i sebe!\" Tu se luciper vztyčil a zařval, až mu plameny z hrdla vyšlehly: Žeňte ho z pekla, mizeru! To není žádný čerti Vždyť nám ho ta baba dočista počlověčila!\" Popadli milého Trepifajksla a jedním šmějknutím ho vyhodili před pekelnou bránu a brána pekelná se za ním s třeskotem zavřela.
I zvedl se, a pokulhávaje chvilku na pravou, chvilku na levou, mastil si to do Dalskabátů za bábou Plajznerkou, za mužskými kamarády, za kovářským řemeslem. Oči mu radostí jen hrály. A když byl od pekla kousínek dál, aby ho nemohli zaslechnout, začal si ten šelma pěkně do kroku pobrukovat: „Koprovou s knedlíkem, jó, tu já mám nejradši ...\"
