y
O koťátku, které chtělo číst
Celý večer poslouchalo koťátko napjatě, co četla maminka z knížky. “Martínku, ukliď knížku! Už je pozdě, půjdeme spat,“ řekla maminka Martínkovi. Martínek vzal knížku, z které mu maminka četla, nesl ji ke skříňce s hračkami, ale přece ji neuklidil. Položil ji vedle skříňky a šel spát.
Sotva všechno usnulo, seskočilo s kamen koťátko. Vidí knížku ležet u skříňky na zemi a jde se na ni podívat.
Čichá ke knížce a protahuje se. „Kdybych tak umělo číst,“ zamňouká koťátko, „hned bych si dočetlo tu pohádku o kočičce a pejskovi. Možná také, že číst umím nebo neumím.“ Koťátko pomalu otvírá tlapkou knížku, dívá se na stránku a zkouší číst. Je tma, ale kočky vidí dobře i potmě. „Mňau, mňau,“ čte koťátko v knížce, ale nelíbí se mu to. „Ne, tohle mňoukání jistě v knížce není,“ povídá si. „Třeba je tam vytištěno: Kočka chytila myš a já čtu: mňau, mňau. Bude to asi tím, že přece jen ještě neumím číst.“ Koťátko obrátí tlapkou list knížky. List papíru je jako živý. Koťátko jej vezme do tlapek: „Pojď, budeme si spolu hrát, chceš?”
Ale list papíru mlčí. Koťátko zaprská a sedne si na otevřenou knížku. V knížce je namalovaná myš.
„To je něco,“ zaraduje se koťátko a chce tlapkou vyhnat myš z obrázku. Myš na obrázku se nehýbá.
„Když nebudeš přede mnou utíkat, tak tě kousnu,“ slibuje koťátko myši a zakousne se do obrázku. Co to? Myš nepíská a nehýbe se. „Jak chceš,“ myslí si koťátko a už trhá obrázek z knížky.
Ale hned skočí pod stůl a zježí chloupky. Na druhém obrázku je namalován pes. „Kdyby tak na mne zaštěkal!“ leká se koťátko.
Pomaloučku jde ke knížce a vezme koneček knihy do zubů. Táhne ji po podlaze ke kamnům. „Schovám knížku i s pejskem pod kamna,“ povídá si koťátko. Táhne knížku a prská. Knížka je pro koťátko těžká. Ještě kus, ještě kousek a bude u kamen.
Už to však není ta hezká knížku, z které maminka večer četla. Už je to umouněná a okousaná knížka. „Ach jé!“ řeklo si koťátko, když si všimlo, jak se stala z hezké knížky ošklivá knížka.
„Musím ji trochu olíznout,“ povídá, „a hned bude zase jako nová.“ Koťátko si myslilo, že se knížky myjí jazykem jako kočičí kožíšek. „Nejdříve knížku olízám a pak ji schovám pod kamna, aby z ní v noci třeba pejsek nevyběhl.“ Koťátko olizovalo knížku jen chvilku. Knížka nebyla pranic dobrá a čistší se olizováním také nestala.
Koťátko se zakousne do knížky, táhne, list papíru se utrhne, koťátko se překulí a vrazí do pohrabáče, který stojí u kamen. Bum - pohrabáč spadl na zem.
Martínek se probudí. „Co se to děje?“ Seskočí s postýlky, běží do kuchyně a rozsvítí. Jak koťátko uvidí Martínka, hned se schová za kamna. Na podlaze leží umouňená, otrhaná knížka. Martínek knihu zvedne a hněvá se: „Ty ošklivé kotě!“ Uloží knížku do skříňky k ostatním knihám a hračkám. Skříňka zavrzá a zapraská: „To bych ráda věděla, proč se Martínek zlobí na kotě. Kdyby byl knížku hned do mne uložil, byla bych ji před kotětem uhlídala.“
Koťátko mhouří na kamnech oči a dělá, že spí a že o ničem neví. Ale ví o všem. Myslí si: „Tak je to dobře. Jen s knížkou do skříňky! Je v ní pes a co kdyby mu napadlo proběhnout se po kuchyni.“ A než bys kývl hlavou, koťátko spí.
