Když přišel do svého zámku, vypravovali mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila krásná dceruška. Byla to právě ta noc, když viděl ty tři sudičky. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: „Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. To dítě vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít.“ Služebník šel, vzal děťátko do košíku, a když přišel na lávku, kde hluboká a široká řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. „Dobrou noc, nezvaný zeti,“ řekl potom král, když mu to služebník pověděl.
Král myslil, že se děťátko utopilo, a neutopilo se: plulo v košíku po vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jako by mu zpíval, až připlulo k chalupě jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím,
a vytáhl z vody v košíku děťátko. I donesl je své ženě a povídá: „Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda.“ Žena rybářova byla mu ráda a vychovala to dítě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim po vodě připlaval. Řeka teče a léta minou, a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. Jednou v létě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody.
Když mu ji Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něj. „Švarného hocha máš, rybáři,“ povídá, „je-li to tvůj syn?“ „Je a není,“ odpověděl rybář,“právě tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali jsme si ho.“ Králi se udělaly mžitky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho dal utopit. Ale hned se vzpamatoval, skočil z koně a povída: „Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mi ten mládenec tam dojít?“ „Vaše královská Milost poručí a hoch půjde,“ řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: „Toho mladíka, které ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout: můj to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ Pak to psaní složil, zapečetil a přitlačil svůj prsten. Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku: „Kampak, Plaváčku, kampak?“ „Jdu s psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, matičko, povědět, kudy na cestu?“ „Dnes už beztoho nedojdeš, je tma,“ řekla babička, „zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem ti kmotrou.“ Mládenec si dal říci, a sotva byli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl.
V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat: můj to souzený zel. Až se vrátím, al je vykonáno. Tak má vůle.“
Když paní králová to psaní přečtla, dala hned vystrojit svatbu, a obě, paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila. „Vždyť pak jsi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš,“ odpověděla králová a podala mu psaní.
Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír - všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se co a jak a kde chodil. Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své staré kmotry. „A kterka vypadala?“ „Tak a tak.“ A král poznal z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jemu přisoudila synu uhlířovu. Myslil - myslil - a potom povídá: „Co se stalo, nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš; chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy děda Vševěda.“ Myslil si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí.
Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel - kudy a kam, nevím; ale že mu sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní převozníka. „Pozdrav pánbůh, starý převozníku!“ „Dejž to pánbůh, mladý poutníků! Kam tudy cestou?“ „K dědu Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ „Hoho, na takového posla dávno čekám. Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li mi, že se děda Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě.“
Plaváček slíbil a přívozník ho převezl. Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné. Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. „Pozdrav pánbůh, šedivý dědečku!“ „Dejž to pánbůh, pěkný mládenečku! Kam tudy cestou?“ „K dědu Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ „Aj, aj, na takového posla tu dávno čekáme; to tě hned musíme k našemu panu králi dovést.“
Když tam přišli, řekl králi „Slyším, že jdeš poselstvím k dědu Vševědu. Měli jsme tu jabloň, nesla mladicí jablka; když někdo jedno snědl, třeba byl už nad hrobem, omládl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese jabloň už ovoce žádné. Slíbíš-li mi, že se děda Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, odměním se tobě královsky.“ Plaváček slíbil a král ho milostivě propustiI. Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo zpolovice pobořené. Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého a slzy mu jako hrachy padaly po tvářích. „Pozdrav pánbůh, smutný hrobníku!“ řekl Plaváček. „Dejž to pánbůh, dobrý poutníku!“ Kam tudy cestou?“ „Jdu k dědu Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ „K dědu Vševědu? Škoda, žes dříve nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím tě k němu dovést.“
Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k dědu Vševědu. Měli jsme tu studnici, prýštila z ní živá voda: když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zase uzdravil; a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se děda Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, královskou odměnu ti dám.“ Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil. Potom šel dlouho a daleko černým lesem, a uprostřed toho lesa vidí velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí,
a na ní zlatý zámek; to byl zámek děda Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla. „Vítám tě, Plaváčku,“ povídá, „jsem ráda, že tě zas vidím.“ Byla to jeho kmotra, co byl u ní v lese noclehem, když to psaní nesl. „Copak tě sem přivedlo?“ „Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mě pro tři zlaté vlasy děda Vševěda.“ Babička se usmála a povídáš „Děd Vševěd je můj syn, jasné Slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy z jeho zlaté hlavy opatřím, abych ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku, jak tu jsi, zůstat nemůžeš! Můj syn je sice dobrá duše, ale když přijde navečer hladový domů, mohlo by se lehko stát, že by tě upekl a snědl k večeři. Je tu prázdná káď, přiklopím ji na tebe.“ Plaváček prosil, aby se taky děda Vševěda zeptala na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. „Zeptám,“ řekla babička, „a dej pozor, co řekne.“
Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. „Čuchy, čuchy člověčinu,“ povídá, „někoho tu, matko, máš?“ „Hvězdo denní, kohopak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš, že ti ještě voní!“ Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři. Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat. Když babička viděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila na zem - zazvonil jako struna. „Co mi chceš, matko?“ řekl stařeček. „Nic, synáčku, nic! Dřímla jsem a měla jsem sen.“ „A co se ti zdálo?“ „Zdálo se mi o jednom městě, měli tam pramen živé vody: když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala téct: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?“ „Snadná pomoc: v té studnici na prameni žába sedí, nedá vodě téct; ať žábu zabijí a studnici vyčisti, poteče voda zas jako prve.“ Když stařeček potom usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila na zem. „Co zase máš, matko?“ „Nic, synáčku, nic! Dřímla jsem a zdálo se mi zas něco divného. Zdálo se mi o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jablka; když někdo zestárnul a jedno snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádné: je-li jaká pomoc?“ „Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly: ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prve.“ Potom stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas. „Což mne, matko, spát nenecháš?“ řekl stařeček mrzutě a chtěl vstávat. „Lež, synáčku, lež! Nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mě dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o převozníkovi na černém moři: dvacet let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?“ „Hloupé matky to syn! Ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas převozníkem. A teď už mi dej pokoj: musím časně ráno vstát a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy.“
K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně staré matičky probudilo se místo stařečka krásné zlatovlasé dítě, boží slunéčko, dalo matce sbohem a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Hlaváčkovi: „Tuhle máš ty tři zlaté vlasy, a co děd Vševěd na ty tři věci odpověděl, už taky víš. Jdi spánembohem, už mne víc neuhlídáš, není toho třeba.“ Plaváček pěkně babičce poděkoval a šel. Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu. „Dobrou!“ řekl Plaváček. „Dejte studnici vyčistit a žábu, co na prameni sedí, zabijte, a poteče vám zas voda jako kdy prve.“
Král to dal hned udělat, a když viděl, že voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra a drahého kamení, co mohli unést. Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu. „Dobrou!“ řekl Plaváček. „Dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabijte; potom jabloň zase vsaďte a ponese vám ovoce jako kdy prve.“
Král to dal hned udělat, a jabloň za noc oděla se květem, jako by ji růžemi osypal. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi dvanáct koní vraných jako havrani a na ně tuky tolik bohatství, co mohli unést.
Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho přívozník, zdali se dověděl, kdy bude osvobozen. „Dověděl,“ řekl Plaváček, „ale dříve mě převez, pak ti povím.“ Přívozník se sice vzpouzel, ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přec i s jeho čtyřiadvaceti koňmi. „Až zas budeš někoho převážet,“ řekl mu potom Plaváček, „dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh, a bude ten místo tebe přívozníkem.“
Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy děda Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil. „A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?“ ptal se král. „Vysloužil jsem si to,“ řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl k mladicím jablkům, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé. „Mladicí jablka! Živá voda!“ opakoval si potichu král. „Kdybych jedno snědl, omládl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil!“ Bez meškání vydal se na cestu pro mladicí jablka a pro živou vodu - a potud se ještě nevrátil. A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak sudička usoudila.
a král - snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!
y
