Ježek Dupal pod jabloní – s verandou, aby měl přehled, které jablko je už na spadnutí,
housenka Zelňačka ve velké hlávce zelí, na které měla anténu pro příjem barevné televize,
žížalka Rejpalka a krtek Hloubal měli své domečky pod zemí s pěkně vyzdobenými vchody, nad kterými byly cedulky s nápisy: ŽÍŽALMETRO – TRASA „Ž“ a KRTMETRO – TRASA „K“.
Nejhůře na tom byl šnek Dřímálek. Měl sice také domeček, ale docela malý a na zádech, jak to u pořádného šneka bývá, ale šnek Dřímálek si přál mít domek daleko větší a ne tak obyčejný. A proto raději spal, aby se nemusel na tu krásu kolem dívat.
Jakmile totiž otevřel oči a viděl kupříkladu domeček housenky Zelňačky s televizní anténou, už začal naříkat: „Ach, jaký to je pěkný domeček! Takový bych také chtěl mít. Seděl bych si doma v křesle a díval se na televizi, ale copak mohu? Ještě ke všemu musím svůj domeček nosit na zádech... Kdyby tak někdo chtěl můj domeček vyměnit, to bych se měl...“
Jednou se takhle svěřoval se svým trápením chroustovi Knoflíkovi a ten mu poradil: „Když chcete svůj domeček vyměnit, dejte si na něj cedulku, aby to bylo vidět i z dálky. Třeba se najde někdo, kdo bude mít zájem.“
Šnek Dřímálek se náramně zaradoval a hned si napsal na domeček – VYMĚNÍM DOMEK, ZN.“ IHNED – a začal se procházet po zahrádce, aby byl vidět i z dálky, všelijak se otáčel, aby si ho každý všiml.
A to se mu podařilo. Hned první den letěl kolem motýl Admirál s překrásnými barevnými křídly a admirálskými výložkami. Přečetl si nápis na šnečím domku a hned se snesl dolů před Dřímálka.
Povídá mu: „To vy chcete měnit domek?“ „Ano, chci,“ odpoví Dřímálek a zvědavě se zeptá: „Vy byste měl zájem?“ Motýl Admirál se začal rozhlížet: „A kde ten domek máte? Mohl bych jej vidět?“ „Přece tady, na zádech,“ téměř uraženě odpověděl Dřímálek. „Hmm“, povídá motýl Admirál, „s tím jsem nepočítal. A to opravdu byste svůj domek vyměnil?“ „Ano. Moc bych si přál domeček se záclonkami, nebo s verandou, nebo s barevnou televizí...“ „Takový domek nemám, ani žádný jiný,“ přerušil Admirál Dřímálkovo toužení, „ale mohl bych vám nabídnout svá křídla.“ „Hmm, s tím jsem zas nepočítal já“, řekl Dřímálek, ale najednou se rozhodl: „nakonec vlastně proč ne. Takhle budu vidět všechno z výšky a třeba se mi to zalíbí!“ A tak si s motýlem Admirálem plácli.
Šnek Dřímálek si vzal jeho křídla a motýl se uvelebil ve šnečím domku. Jenom admirálské výložky mu koukaly a tenké motýlí nožky. Zdálo se, že na motýla bude domek příliš těžký, ale pořádný voják a ještě k tomu admirál unese na zádech i větší tíhu a tak to bylo pro motýla Admirála celkem hračka.
Dřímálkovi se létání docela zalíbilo. Viděl dole spoustu věcí, plachtil nad krajinou, pokřikoval na zvířátka na zahrádce a vychloubal se: „To koukáte, to se mám. To jsem dobře pořídil! Taková křídla co mám já nemá z vás nikdo... To je lepší, než barevná televize...“
I Admirálovi se zpočátku dařilo dobře. Bylo příjemné pěkně si v klidu v domečku pospat a nebýt nikým rušen. Zvířátka chodila kolem ulity po špičkách, i ježek Dupal, protože pro všechny případy byla před ulitou cedulka – NEHLUČET A NEDUPAT! SPÍM! -
Ale časem poznal i nepříjemnosti svého nového způsobu života. Kupříkladu když musel každý den šplhat nahoru do kalíšku květinek, místo aby se snesl z výšky jako dřív. To se potom domeček pronesl i takovému chlapíkovi, jako byl Admirál. Není divu, že potom stále spal, aby nahnal síly do dalšího dne.
Chroust Knoflík si ale zase věděl rady, když takhle jednou sledoval Admirála, pachtícího se na žlutou korunku pampelišky, která chudák měla co dělat, aby motýla s domečkem udržela. „Jak na vás tak koukám, nebylo by lepší lézt nahoru bez ulity? Že byste ji nechával dole.“ „Ale to vám velice pěkně děkuji za radu. Že mě to nenapadlo dřív?“ Zaradoval se Admirál a hned lezl dolů, aby to vyzkoušel na modrém zvonku.
Problémy nastaly ale i Dřímálkovi, a to od té doby, co si ho nějaký pták spletl s motýlem a málem ho sezobl. Od té chvíle už létání Dřímalka netěšilo tak jako dřív.
Dokonce začal uvažovat o tom, jestli mu vlastně v ulitě nebylo lépe. Že to byl sice malý domeček, ale teď nemá žádný, a tak se rozhodl, že půjde za Admirálem a požádá ho, aby mu jeho domeček vrátil.
Motýla Admirála však našel smutného sedět pod modrým zvonečkem a bez domečku. „Představte si, pane Dřímálku, když jsem slezl dolů, byla ulita pryč.“ Dřímálek nevěřil svým očím. „Cože? Jak je to možné?“ „To mi poradil chroust Knoflík... víte... jako, že je ten domeček těžký, tak abych lezl bez něj...“ „A mně zase poradil, abych domeček vyměnil. Tu to máme...“ vykřikl Dřímálek, „nemohl to být nikdo jiný, než chroust Knoflík!“
Našli ho v jeho bytě na stromě a oba se do něj pustili: „Ihned nám vraťte náš domeček. Kdepak ho máte schovaný?“ Ale chroust se bránil, že žádný jejich domeček nemá, že jim chtěl opravdu jen poradit, a že by ho vůbec nenapadlo to, z čeho ho oni podezírají. „To mohl udělat jenom ten, kdo mohl ulitu k něčemu potřebovat. Podívejte se sami … copak bych s ní tady na stromě dělal?!“
To museli Dřímálek s Admirálem uznat a tak nezbývalo, než se pustit do pátrání. Nejdříve přemýšleli: králík by se do ulity nevešel, ježek, krtek, ani myšák nebo sysel také ne. Ostatně, každý z nich má přepychový vlastní domek. „A co žížala Rejpalka, nebo housenka Zelňačka?“ napadlo Admirála. „Ty mají také své domečky a s barevnou televizí,“ pochyboval Dřímálek. „Ale do ulity se vejdou!“ řekl Admirál a bylo to.
Nejprve šli za žížalou, ale ta na ně spustila: „Tak velký byt jako mám já nemá ani krtek. A nevíte, jak bych sem tu obludu dostala? Už ať vás tady ani nevidím.“
Housenka Zelňačka jim jen tiše řekla: „ Takový těžký dům bych přece vůbec ani neuzdvihla.“ Nojo, ale co teď.
Sedli si do trávy a přemýšleli. Že by to byl někdo cizí? Ale o tom by přece musel vědět myšák Klásek, který fotografuje všechno co se hýbe. Jeho pozornosti by někdo cizí na zahrádce určitě neušel. Půjdeme a zeptáme se ho.
Nejprve zazvonili na zvonek vedle ozdobné cedulky – MYŠÁK KLÁSEK – UMĚLECKÁ FOTOGRAFIE – a vypadalo to, že nikdo nebude doma.
Pak se najednou ozval z reproduktoru, který nebyl vidět, hlas: „Čekejte prosím, přijdu hned“ a v zápětí něco zachrčelo a vedle Dřímálka a Admirála vyjel ze země výtah a z něho vystoupil myšák Klásek. Když mu pak oba nešťastní druzi vysvětlili, co by od něho pořebovali, myšák jen řekl: „Pojďte prosím se mnou, něco vám ukáži.“
Když sjeli výtahem dolů, myšák je vedl svým fotoateliérem do pracovny,
kde měl na stolech i v regálech spoustu fotografií. Pak vyndal ze zásuvky velkou fotografii a podal ji Dřímálkovi.
Šnek Dřímálek a motýl Admirál se užasle dívali na fotografii, na které sysel Pytel nabírá šnečí ulitou zrno z veliké hromady a sype ho na jakýsi pásový transportér. „To je moje ulita,“ vykřikl Admirál. „To je moje ulita,“ vykřikl Dřímálek. „Ukradl nám ji sysel Pytel,“ vykřikli oba.
„Je to trochu jinak, pánové, ale konec konců si o tom můžeme promluvit přímo s panem Pytlem. Zavedu vás k němu touto podzemní chodbou,“ nabídl se Klásek.
Sysla Pytla zastihli v plné práci, - provětrával zrno šnečí ulitou. Jakmile to Admirál spatřil, hned se na něj obořil: „Ty zloději, vrať nám ulitu, kterou jsi ukradl. Byl jsi usvědčen fotografií myšáka Kláska!“ Ale nakonec se všechno vysvětlilo. Sysel našel prázdný šnečí domeček (neviděl Admirála v modrém zvonku) a tak si myslel, že ho někdo zahodil. Dostal nápad, že by se šnečí ulita mohla hodit na přesýpání zrna. A protože to byl slušný sysel, začal se omlouvat: „Vezměte si ji, když je vaše. A moc se omlouvám, že jsem způsobil tolik nepříjemností.“
Šnek Dřímálek se zastyděl za to, že každého hned podezříval z toho nejhoršího. Vlezl si na druhém konci zahrady zase do svého šnečího domečku a celý den z něho nevystrčil růžky.
Motýl Admirál si nasadil svá křídla, vyleštil si admirálské výložky, a protože se nechtěl nějakou dobu ukazovat před zvířátky zelinářské zahrady, odletěl na týdenní dovolenou do blízkého lesa.
Konec.
y
