y
Pohádka o nepravém princi
Labakan byl nejobratnějším tovaryšem v dílně jednoho krejčovského mistra v městě Alexandrii. Po práci se vždy pěkně ustrojil a vykračoval si ulicemi. Na pozdravy milostivě kynul rukou nebo vznešeně kýval hlavou. Myslil si o sobě, že je v něm ztracen nějaký princ.
Jednoho dne mu uložil mistr změnit něco na obleku vznešeného pána. Protože Labakanovi se krásně vyšívané šaty z měňavého aksamitu nesmírně líbily, zašel večer do dílny a oblékl si je, padly mu jako ulité. Jsem neznámým synem královským, zase si říkal. A půjdu do světa, protože tady mě lidé neuznávají.
Za noční tmy vyšel z bran města. Avšak v tak nádherných šatech nemohl cestovat pěšky. Koupil si tedy koně, starého a mírného, neboť jízda na koni nebyla jeho oborem.
Na silnici se k němu přidal mladý a veselý jezdec. Řekl, že se jmenuje Omar a že na příkaz svého zemřelého strýce jede za svým otcem, mocným panovníkem, kterého však nezná. Otec se obával proroctví hvězdářů a proto Omara vychovával strýc. Nyní, ve svých dvaadvaceti letech, se vrací Omar k otci. Labakan řekl o sobě, že je ze vznešeného rodu a cestuje pro zábavu.
Společně jeli dál. Omar mířil k proslulému sloupu na návrší v širé rovině, kde ho budou čekat poslové jeho otce. Omar jim odevzdá svou dýku a řekne: „Zde jsem, jehož hledáte.“ A oni ho uvedou k jeho otci. Labakan se závistivě díval na Omara: je skutečným princem – a já mám zůstat jen krejčím?
Ráno ukradl spícímu Omarovi dýku a vsedl na jeho rychlého koně. Dřív než se Omar probudil, měl Labakan za sebou několik mil.
K večeru druhého dne uviděl sloup. Stál na malém návrší. Labakan zajel mezi palmy pod vrškem a čekal.
K poledni příštího dne se rovinou blížil velký průvod koní a velbloudů. Jezdci dojeli k úpatí vršku a postavili si krásné stany. Labakan se těšil, že už zítra se stane princem.
Přešťastný se ráno probudil. Na koni dojel k úpatí pahorku a s dýkou prince Omara vystoupil vzhůru. U sloupu stálo šest mužů kolem vznešeného starce, kaftan měl ze zlaté látky a bílý turban posázený drahokamy.
Labakan se starci poklonil a podal mu dýku se slovy: „Zde jsem, jehož hledáte.“ „Pochválen buď Prorok, který tě zachoval,“ odpověděl sultán a slzel radostí. „Obejmi svého otce, můj synu, Omare!“ Labakan mu klesl do náruče.
Avšak rovinou se blížil pravý princ na starém koni tovaryše Labakana. A už běží nahoru a volá: „Já jsem Omar! Nedejte se oklamat hanebným podvodníkem!“ Labakan se obrátil k sultánovi: „Nejmilostivější pane a otče, tento krejčovský tovaryš z Alexandrie zasluhuje váš soucit. Je šílený!“
Omar se chtěl na Labakana vrhnout, ale strážci ho zadrželi. S pláčem přísahal, že on je pravým princem. Sultán však přísahal, aby ho spoutali a uvázali na velblouda. Labakana vzal za ruku, sedli na krásné koně a jeli v čele průvodu.
Obyvatelé země vyzdobili ulice oblouky z květin a domy nádhernými koberci. „Omar!“ „Omar!“ volali radostně. Krejčího naplňovala rozkoš a srdce pravého prince svíralo zoufalství.
V nejnádhernějším sále paláce seděla sultánka na zlatém trůnu. Nad její hlavou drželi emirové hedvábný baldachýn a ovívali ji vějířem z pavích per. Řadami na zem padajících sluhů blížil se sultán s Labakanem. „Přivádím ti toho, po němž jsi tak dlouho toužila,“ řekl sultánce.
„To není můj syn!“ zvolala sultánka. A v té chvíli vtrhl do sálu strážci pronásledovaný Omar a padl před sultána: „Dej mne usmrtit, otče, nemohu už snášet tuto potupu!“ Strážci se chtěli Omara chopit, sultánka však na něho ukázala: „Je to můj syn, mé srdce ho poznalo!“
„Zde rozhoduji já!“ křikl sultán. „Tento,“ ukázal na Labakana, „je mým synem, neboť on přinesl dýku!“ „Ukradl mi ji!“ volal Omar, ale marně. Strážci ho vyvedli ze sálu násilím. A sultán, plný hněvu na sultánku, odešel s Labakanem.
Zarmoucená sultánka se radila s věrnými otrokyněmi, jak odhalit podvodníka. Jedna z nich řekla: „Uložit oběma, aby každý z nich za dva dny ušil kaftan.“ Sultán s touto zkouškou souhlasil a Labakan se radoval: tento úkol splní lehce!
Labakan i Omar dostali po kusu hedvábné látky, nůžky, jehlu a niti. Labakan třetího dne vítězoslavně odevzdával krásně ušitý kaftan. Omar však mrzutě hodil látku na zem: „Mne krejčovskému řemeslu neučili!“
Sultánka měla radost, sultánovi však zkouška nestačila. Jel se do lesa poradit s dobrotivou vílou. Dala mu dvě zavřené, zlatem vykládané skříňky ze slonové kosti. Na víku první byl diamanty vysázen nápis ČEST A SLÁVA, na druhé ŠTĚSTÍ A BOHATSTVÍ. „Ať si každý jednu vybere,“ řekla víla.
Postavili skříňky na stoly před trůnem. Hrdým krokem vstoupil Labakan. Dlouho četl nápisy na skříňkách a pak řekl: „Co může být vyšší, než štěstí být tvým synem, ctěný otče, co ušlechtilejší, než tvé bohatství!“ A ukázal na skříňku s nápisem ŠTĚSTÍ A BOHATSTVÍ.
Přivedli smutného Omara. Pozorně si přečetl oba nápisy a řekl: „Štěstí je nejisté a bohatství pomíjivé. Zato čest je nezrušitelný statek a sláva nezávisí na bohatství.“ A položil ruku na skříňku s nápisem ČEST A SLÁVA. V sále nikdo ani nedýchal, když sultán poručil: „Otevřte skříňky!“
V Labakanově ležela jehla a kus niti, v Omarově žezlo a malá zlatá koruna. Zvětšila se do velikosti královské koruny a sultán ji posadil Omarovi na hlavu. Labakan na kolenou prosil za odpuštění. „Věrnost k příteli, velkodušnost k nepříteli,“ zvedl ho Omar a sultán řekl: „Nezasloužíš si milost, ale jdi!“
V krejčovské dílně v Alexandrii se všichni na Labakana vrhli, třebaže sliboval, že ukradené šaty třikrát zaplatí. Nakonec ho vyhodili ze dveří. Labakan si zařídil svou dílnu, stačilo, aby přistřihl látku a udělal první steh a jehla ze skříňky oblek ušila.
Žil si v pěkném domě spokojený svým štěstím a bohatstvím. Když slyšel, že mladý sultán Omar se pro činy stal chloubou národa, myslil si Labakan: Dobře, že jsem zůstal krejčím, neboť cti a slávy se nedosáhne snadno.
