y
O Zlatohlávkovi
Dávno, předávno žil jeden král, který měl rád ptáky. Každého dne sto sluhů sypalo drobty kolem křišťálového zámku a ptáci z celého království se sem slétali. Nazobali se, zazpívali a rozletěli se po zahradách sbírat housenky.
Za čas se králi narodil synáček, protože měl vlásky samý zlatý prstýnek, říkali mu Zlatohlávek. Když si navečer hrál v zahradě, bylo kolem něho tolik záře, jako by se slunce na zem přestěhovalo, růže kvetly a voněly jako za nejjasnějšího dne a malá ptáčata zlobila maminky, nechtěla jít ani spát.
Princ vyrostl v junáka statného a tak dobrého, že by pro něho byl každý do ohně skočil. Všichni v zemi byli spokojeni a šťastni, jen motýlům se tolik záře nelíbilo, tuze dobře bylo vidět na jejich housenky, okusující listí stromů. Poslali proto slunci po motýlu Smrtihlavovi stížnost na prince, který prý se pyšní, že bude svítit místo něho.
Slunce tomu uvěřilo. Ve zlosti hned vysušilo všechny potůčky, zahnalo mraky a hřálo, až lidé naříkali a Zlatohlávkovi slibovali pomstu.
Když přišlo slunce večer domů, zavolalo svou nejkrásnější dceru Modroočku a poručilo jí: „Půjdeš ke králi do křišťálového zámku a nabídneš mu, že si vezmeš prince Zlatohlávka za manžela.“
Potom dýchlo na obláček zbarvený do zlatova a proměnilo ho ve zlatý kočár. Dýchlo na dva bílé obláčky a hned z nich byli dva koníci bílí jako alabastr a rychlí jako vítr.
Princezna sedla do kočáru a za chvíli byla u křišťálového zámku. Sotva dojela, brána se rozletěla a sluhové ji uvítali. Když řekla kdo je, třikrát se jí hluboko poklonili a hned ji ohlásili u krále. Král byl v mrzuté náladě, protože se nemohl s královnou dohodnout, kterou princeznu vyberou synovi za ženu. Modroočka jim pověděla, proč přichází, král byl rád, královna ji hned políbila na čelo a princ z ní oči nespustil, jak se mu líbila.
Ještě toho dne byla slavná svatba. Zvony zvonily, muzikanti vyhrávali, všichni se radovali, jedli, pili, tancovali. Jen Modroočka byla smutná, věděla, že Slunce chce Zlatohlávka zničit, a ona si ho upřímně zamilovala.
Mladí manželé žili šťastně, měli se rádi a ptáci jim zpívali. Po roce poslalo Slunce Modroočce vzkaz, aby ho přišla s manželem navštívit. Vypravili se a jeli, motýl jim ukazoval cestu. Přejeli hory a doly, řeky a jezera, až přijeli na poušť, kde široko daleko nebylo nic než písek a kamení.
Jednoho rána se jí narodil syn, Slunce vysílalo paprsky tak horké, že pálily jako žhavé uhlí, a oni neměli vody, aby chlapečka vykoupali, ba neměli už ani kapky, aby uhasili strašnou žízeň.
Princezna na chvíli usnula, a tu se princi nabídl motýl, že ho dovede ke studánce. Princ mu uvěřil a spěchal za ním. Šel dlouho, v hrdle mu vyprahlo a nohy únavou klesaly. Rozhlédl se a poznal, že ho motýl zavedl ještě hlouběji do pouště. Viděl, že zahyne žízní, obrátil se k Slunci a prosil je, aby se smilovalo aspoň nad jeho ženou a synáčkem. Slunce se mu však vysmálo: „Za to, že ses opovážil svítit lidem, zemřeš ty i tvůj syn. Modroočku si vezmu zpátky k sobě, o tu starost mít nemusíš.“ vtom však ucítil Zlatohlávek na tváři chladivý větřík a uslyšel jeho slabounký šepot: „Nic se neboj princi, nezahyneš, přijde pomoc!“
Větřík letěl, až obletěl celou zemi a všude povídal, že na poušti hyne žízní Zlatohlávek, Modroočka a jejich malý syn. Uslyšeli to ptáci, které Zlatohlávek v mládí krmil.
Rozletěli se na všechny strany a svolávali ostatní: „Pojďte zachránit prince Zlatohlávka. Hyne žízní na poušti.“ Bylo jich víc a více a všichni nabrali do zobáčků rosy a letěli nad poušť. Bylo jich tolik, že oblohu zakryli jako černý mrak. Slunce už nemohlo princi ublížit. Ptáci Zlatohlávka vzkřísili a vedli ho k Modroočce.
Slavíka poslali napřed, aby vyřídil princezně pozdrav od manžela a zpíval něžně a tiše, aby chlapeček usnul. Potom zpíval silněji a silněji, až přehlušil vítr. I Slunce se na obzoru zastavilo a poslouchalo. Byla to tak krásná píseň, jakou ještě nikdo nikdy neslyšel, oslavovala velkou lásku a vyčítala krutému Slunci. Slunce se zastydělo a fouklo do mraků, déšť se z nich lil proudy na vyprahlou poušť.
Pojednou se obloha zbarvila růžovými a zlatými obláčky, Slunce se svou dvorní družinou přicházelo na zem. Za ním se snášely nové a nové mraky a kropily zemi vláhou tak vydatnou, že poušť přestala být pouští. Slunce políbilo svou dceru, objalo prince, pochovalo vnoučka a řeklo mu: „Budeš se jmenovat Syn Slunce a tato země bude nejúrodnější zemí tvého království. Vládni dobře a spravedlivě a já ti budu pomáhat.“
Slunce splnilo, co slíbilo, ptáčci se rozletěli do celého světa a přinášeli semena, aby bývalá poušť přinesla bohatou úrodu. Vyrostly stromy, rozkvetly a obsypaly se ovocem, pole se zvlnila obilím. Lidé pracovali, pečovali o děti, a když večer odpočívali, potěšili se slavíkovou písní, tou, kterou kdysi slavík zazpíval Slunci. A žili šťastně na světě, nejšťastněji Zlatohlávek, Modroočka a jejich syn, nazvaný Syn Slunce.
