Dora s matkou se chystaly do zámku. Kníže dával hostinu, na kterou měl každý přístup. Popeluška prosila macechu o nějaké šaty, aby také mohla do zámku. „Co se to opovažuješ, ty Popelice? Tady máš práci, a než se vrátím, ať je to uděláno!“ poručila jí macecha a sesypala popel s prosem; Popeluška to měla přebrat.
Když odešly, Popeluška s pláčem šla ke studni pro vodu, aby se trochu upravila, dokud macecha nepřijde domů. Jak se do studny nahýbala, vyklouzl jí chumáček oříšků ze záňádří a spadl do studny. Leknutím vykřikla a taktak že za ním neskočila. Nakloněna přes roubení plakala a žalostně volala po ztraceném dárku.
A tu vylézá na okraj studny žabka; podívala se na Popelušku a vyložila z huby oříšek. „Ach ty milá žabičko, má sestřičko, to mně ten oříšek neseš?“ „Tobě ho nesu, tobě,“ odpověděla žabička a pustila oříšek Popelušce na dlaň. „Rozloupni ho, a co v něm najdeš, je tvoje,“ pravila a skočila zpátky do studny.
Popeluška oříšek rozloupla, ale div ho radostným leknutím nepustila zase do studny. Ležely v něm slunéčkové šaty. „Jej, to je krása!“ zvolala, „a to prý je moje! Jen budu-li se umět do těch šatů obléci! — Ale vždyť musím udělat práci, kterou mi macecha uložila!“ zesmutněla Popeluška, ale jen na okamžik.
Pospíchala s oříškem do jizby; šest holubiček slítlo se střechy a do jizby za ní vletělo. Tři za ni proso z popela vybíraly, tři ji strojily. Popeluška jim pěkně krásně poděkovala, ony ji přes práh vyprovodily a zase na střechu sedly.
„Mlha za mnou, mlha přede mnou,“ pravila Popeluška a pospíchala do zámku. Jak vešla do hodovní síně, oči všech se po ní obracely a jeden se ptal druhého, kdo je ta krásná dívka. Kníže ji vedl ke stolu. „Kdo jsi?“ ptal se jí. „Je-li vám milé, abych tu pobyla, nechtějte mé jméno vědět,“ odpověděla mu Popeluška.
Po hostině se tancovalo; kníže neměl pro nic jiného ani oči ani mysl než pro Popelušku. Neobdivoval se jejím skvělým šatům. Viděl jen její krásu a naslouchal jejím slovům. Co se jí ptal, na všechno mu rozumně a vtipně odpovídala, až se sama sobě divila, kde se to v ní vzalo.
Připozdívalo se, Popeluška musila odejít. Kníže s ní sešel před zámek, ale tam pustila mlhu za sebou, mlhu před sebou a tak neviděna přiběhla domů. Slunéčkové šaty svlékla, do oříšku schovala, oříšek položila u studny pod kámen a zavolala: „Žabičko, sestřičko, dávej mi na něj pozor!“ V chalupě si oblékla režnou sukénku a hlavu zavázala šedým šátkem.
Když přišla macecha domů, divila se, že Popeluška je už s prací hotova. Dora o ničem nemluvila, než o krásné paničce. Kvůli ní že zítra zase bude hostina, protože kníže se do ní zamiloval a neví, jak by se s ní shledal; myslí, že zítra přijde. Když se Popeluška ptala, jaká byla ta panička a odkud, osopila se na ni Dora: „Hrabej se ve svém popelu, ty nečesaná, to není tvoje věc!“
Druhý den Popeluška zase prosila, aby ji vzaly s sebou. Macecha ji odbyla, že tam nepatří. Dala jí vybrat mák z popela a s Dorou odešla. Popeluška pospíchala ke studni; nemusila ani volat, žabička už seděla na okraji a položila jí na ruku druhý oříšek. Byly v něm měsíčkové šaty jako z ryzího stříbra.
Podivila se jejich kráse a pravila: „Či snad vy mně, holubičky, mé sestřičky, zase pomůžete?“ A šest holubiček hned slítlo se střechy a do jizby za ní vletělo. Tři ji strojily, tři mák z popela vybíraly. Poděkovala jim Popeluška pěkně krásně, pustila mlhu před sebou, mlhu za sebou a pospíchala do zámku.
Kníže seděl u stolu jako na trní. Když Popeluška přišla, řekl jí, jak ho včera svým odchodem zarmoutila. „Nemohu jinak,“ odpověděla, „a chcete-li, abych vás ještě jedenkrát navštívila, nesmíte mne zdržovat.“ Kníže se podrobil její vůli, když mu slíbila, že příští den zase přijde.
Doma se zas hrabala v popelu. To bylo zase řečí o krásné paničce, a jak se po ní kníže ptá, až Popeluška hned zčervenala jako růže, hned zbledla jako lilie, jenže to nikdo pod jejím sivým šátkem neviděl. Sotva se však zmínila, že by si přála tu paničku vidět, hned na ni macecha i Dora vyjely jako zmije, že ona toho není hodna.
Ráno jí macecha poručila vybrat z popela lněné semínko. Sotva s Dorou odešla, běžela Popeluška ke studni. Žabička ji čekala s posledním oříškem a řekla: „Už víc mne neuvidíš!“ „Ach ty milá žabičko, má sestřičko, jak se ti odsloužím?“ „My jsme ti sloužily za to, že jsi k nám byla hodná a za to i šťastná budeš!“ Po těch slovech skočila žabička do studny.
V oříšku byly šaty hvězdičkové; zdálo se, jako by byly z drahých kamenů. Tři holubičky Popelušku ustrojily, tři semínko z popela vybraly. Popeluška jim co nejpěkněji poděkovala a se slovy: „Mlha za mnou. mlha přede mnou“ vyšla. Kníže ji toužebně očekával a těšil se, že tentokrát mu neujde.
Když odcházela, prosil ji, aby mu řekla kdo je a dovolila mu doprovodit ji domů. Zavrtěla hlavou, pustila mlhu před sebou i za sebou a před očima mu zmizela. Ale něco mu od ní zůstalo: její malinký zlatý pantoflíček uvázl na smole, kterou dal kníže pomazat cestu, aby mu nemohla utéci. Běžela domů o jednom.
Sotva se svlékla a šaty uložila, už byla macecha i Dora také doma. Z jejich rozprávky vyrozuměla, že kníže její střevíček má a že jí to nastrojil schválně. Byla by se na něho ráda hněvala, kdyby jí bylo dobré srdce dalo. — Zanedlouho se roznesla zvěst, že kníže chodí dům od domu a že každá mladá dívka si musí ten střevíček zkusit; která ho obuje, ta že bude jeho.
Kníže přišel i do chalupy, kde bydlila Popeluška. Chtěla se podívat do jizby, ale macecha ji vyhnala a strčila pod koryto. Dora obula střevíček teprve když jí matka ořezala palec. Kníže to nevěděl; myslil, že snad je to ona, ač se jeho krásné paničce vůbec nepodobala. Zeptal se ještě: „Víc dcer nemáte?“ „Nemáme,“ odpověděla macecha; otec by rád řekl, že má krásnou dceru, ale bál se ženy.
Vtom v síňce zakokrhal kohout: „Kikirikí! Pěkná dívka pod koryty, škaredá za stolíky!“ Macecha se na něho rozběhla, ale kníže poručil otci, aby přivedl druhou dceru. Popeluška utekla ke studni, že prý se umyje. Ale rozloupla oříšek, přehodila přes sebe slunéčkové šaty a druhé dva oříšky schovala za ňadra.
Vešla do dveří a všichni poznali Popelušku. Střevíček jí padl jako ulitý. Kníže ji prosil, aby šla za něho; ráda svolila. Vyjížděli z vrat a kohoutek sedl na vůz a holubičky poletovaly nad vozem. Otce vzal kníže s sebou. V pustém stavení zůstaly macecha s Dorou opuštěny a samy — bez lásky a bez radosti.
y
