y
Bača a drak
Na salaši v horách žil bača. Když ovce pásl, na píšťalu pískával a do dálky hleděl za svými ovečkami. U jeho nohou léhával pes, který stádo hlídal. Jednoho dne, bylo už na podzim, ulehl na trávník, opřel se o paži a píšťalu zase k ústům přiložil.
Tu z ničeho nic, nedaleko v křoví celé klubko hadů se svíjelo a k nim další a další po skále se všech stran přilézali. Tam každý ukousl jakousi rostlinku a dotkl se jí skály. Ta se otevřela a hadi jeden po druhém zmizeli ve skále.
Bača se zdvihl se země, poručil psovi, aby ovečky zahnal domů, a šel ke skále. „Musím se podívat, jaká je to rostlinka a kam hadi lezou,“ řekl si a utrhl snítku, dotkl se jí skály, a ta se otevřela. Bača přistoupil blíž, pohlédl dovnitř a octl se v jeskyni.
Všecky stěny se třpytily zlatem a stříbrem, uprostřed stál velikánský zlatý stůl a na něm spal svinut v kotouč starý had. Kolem stolu také leželi hadi a také spali. Bača se rozhlížel, vzpomněl si na ovečky a chtěl jít zpět.
Snadné bylo pomyslit na návrat, ale kudy se jen dostat z jeskyně na svobodu? Skála se za bačou zavřela a musel zde zůstat. „Eh, co,“ řekl si, „když nemohu domů, budu spát.“ A zabalil se do houně, lehl na zem a usnul.
Sotva usnul, probudil ho jakýsi šum a šustot. Opřel se o lokty, rozhlíží se kolem, vidí jeskyni se skvoucími stěnami a zlatým stolem uprostřed. Také hadi zde byli, ale už se probouzeli a bačovi se zdálo, že mluví. Tu se starý had na stole natáhl, sklouzl na zem a plazil se k východu, ostatní s šustem za ním.
Bača se protáhl, zívl, postavil se na nohy a hajdy za hadím průvodcem. „Kudy půjdou oni, tudy půjdu i já,“ myslí si. Starý had se dotkl skály, ta se otevřela a hadi jeden po druhém proklouzli ven. Když se protáhl východem poslední, chtěl vyjít i bača. Ale skála se zavřela před nosem a bača musel zůstat uvnitř.
Tu se k němu připlazil starý had a zasyčel: „Ty, človíčku, musíš zůstat zde.“ – „Co bych tu dělal?“ namítl bača. „Ovečky nemáte a salaš také ne. A má žena by se se mnou vadila, že jsem nepřišel domů.“ Had řekl: „Dobrá, pustím tě, ale zavážeš se trojnásobnou přísahou, že nikomu nepovíš, kde jsi byl a jak si se sem dostal.“
Bača přísahal a než se nadál, byl venku. Všude místo podzimu bylo jaro, až se mu z té změny začala třást kolena. Teprve teď si uvědomil, jak dlouho strávil v jeskyni. Ve strachu zamířil domů na salaš, kde čekala na baču netrpělivá žena.
Když se blížil domovu, uviděl, jak bačová rozpráví s jakýmsi pěkně oblečeným člověkem, který se ptal, kde má muže. Bačová mu s pláčem vyprávěla, kterak její muž odešel jednoho dne na podzim s ovečkami na pastvu a dosud se nevrátil.
„Eh, neplač,“ volá na ni bača zdálky, „vždyť jsem živ a zdráv, jenom jsem zimu kdesi přespal na pastvině.“ Jen ho žena spatřila a vyslechla, začala bědovat, kdo že to jakživ slyšel, aby někdo celou zimu spal. Kdoví, co by se bylo dělo, kdyby se byl ten cizí člověk bači nezastal.
Když bačova žena odešla, vzal cizinec na sebe pravou podobu a bača poznal, že je to černokněžník, který má na čele třetí oko. Černokněžník se polekaného bači ptal, kde tak dlouho byl a co viděl. Bača váhal, ale když na něho ten mocný čaroděj začal křičet, podlehl a všechno mu vyjevil.
„Dobře, pojď se mnou a ukaž mi skálu,“ poručil černokněžník bačovi, a šli ke skále. Tam utrhl bača rostlinku a dotkl se jí skály. Zatím černokněžník vytáhl ze záňadří jakousi knihu a začal v ní rychle číst.
Tu se začala země třást, ze skály se ozývalo syčení a hvízdání a nakonec vylezl starý had - drak. Z tlamy mu sršel oheň a ocas sebou hrozitánsky mrskal. „Hoď mu na hlavu ohlávku,“ poručil černokněžník bačovi, podal mu ohlávku a stalo se.
Ale běda bačovi! Jak chtěl ohlávku drakovi hodit na krk, drak se zvedl, vzal baču na hřbet a nad lesy, nad hory s ním letěl. V tom okamžiku se všude rozložila hustá tma, jen oheň z drakovy tlamy jim svítil na cestu. Potom tma pomalu řídla a ohně v drakově tlamě ubývalo, zato letěli stále výš a vznášeli se až nad mraky.
Bača prosil draka o smilování, ale drak nic. Tu se najednou snáší k bačovým uším hlas skřivánka. „Skřivánku, ptáčku bohumilý, zaleť k Pánu Bohu a popros ho o pomoc.“ Skřivánek odletěl, potom se vrátil, v zobáčku březový lístek nesl. Pustil ho na drakovu hlavu a ten se v tom okamžení snesl i s bačou k zemi. Když se bača vzpamatoval, viděl, že stojí u své koliby mezi ovečkami, věrného psa u nohy.
