y
Princezna Pampeliška
V chudičkém království žil král se svou zlatovlasou dceruškou Pampeliškou. Ta byla jeho jedinou radostí, protože královna zemřela, když se jí holčička narodila.
Byla samý smích, zvláště na jaře, kdy byly louky plné žlutých koláčků pampelišek, jen za chladných dnů se choulila u krbu při pohádkách své chůvy. Když dorostla, o její kráse šla zvěst široko daleko. V zámečku bylo pusto, král špatně hospodařil. Zbyl mu jen trůn, prožraný od molů a papírová koruna. Tu zlatou už dávno prodal. Jeho největším bohatstvím byla Pampeliška, o kterou se ucházeli mocní princové.
Jednou dostal král zprávu, že jede na námluvy bohatý princ. Král si myslil, že by nebylo zlé, kdyby se za něho Pampeliška provdala. Měla by vše a on by měl po starostech. Zavolal si princeznu a řekl jí, co a jak si myslí. Ta ale, jak slyšela o vdovkách, utekla a schovala se za trůn. Bylo jí do pláče a zdálo se jí najednou, že je opuštěná a že se jí král chce zbavit jen kvůli bohatství tohoto prince. Král ji hledal, chtěl jí říci, že to nemyslel tak zle, ale marně.
Král nevěděl, co k přivítám prince zařídit dřív. Zavolal kuchaře, a už se při rozkazech olizoval, kuchař však jen oči vyvalil a běžel do kuchyně. Král za ním, a tady jako když hrom do něho uhodí. Kuchyň prázdná, plotna studená, nikde ani drobečku, jen na okně dvě cibuličky.
Do tohoto shonu už zazněly fanfáry princova průvodu. Zničený král obrátil hermelín lepší stranou navrch, narovnal si korunu, šňupl si na kuráž a očekával odevzdaně nápadníka, který tak daleké cesty nelitoval, jen aby princeznu dostal.
A Pampeliška? Jen zahlédla za záclonou průvod, vyklouzla ven a jako by neslyšela chůvu, běžela, co jí nohy stačily přes zahradu a zadními vrátky na luka a k lesu. Než se chůva dokolébala k vrátkům, kde už byla princezna! Ze zámku, každý kdo nohy měl, běžel Pampelišku hledat, ale marně. Starý král vyváděl, taková ostuda!
Pampeliška běžela, až se dostala z lesa na louku. Bylo tu žluto pampelišek. Nevěděla kudy dál, domů cestu ztratila. Byli tu pasáci a začali se jí vysmívat. Najednou však jako když střelí do vrabců, rozehnal se statný junák, kterého se všichni kluci báli. Říkali mu Honza a šel do světa na zkušenou. Síly měl za tři a dobroty také. Pampeliška mu vše vyprávěla. Domů se bála a rozhodli se tedy, že půjdou spolu.
Den ode dne si byli milejší. Všude samý květ a zpěv, a jim bylo dobře. Dobří lidé je nechali přespat a jídla také dostali. Došli až k městu Kocourkovu, byla už tma a Pampeliška byla unavená. Proti cizincům tu byly přísné zákony, ponocný je tedy zavřel na noc do šatlavy. Kdyby byl Honza tušil, co se zatím na ně chystá! K hradbám přitáhl princ se svým vojskem.
Hrozil městu, že přechovává jeho nevěstu a že se zle pomstí, nebude-li mu vydána. Kocourkovští se lekli, vyrvali ráno Pampelišku Honzovi a vedli ji k princovi. Tomu však dala Pampeliška košem, že má Honzu a že nechce jiného. Vtom přiběhl Honza a sevřel ji do náruče. Rozzlobil se princ a vynesl hrozný soud. Pampelišku kázal vyhnat, město zapálit a Honzu hodit do plamenů. Spoutali ho, ale on pouta rozlomil jak preclíky a uháněl za Pampeliškou.
Co se dělo zatím na zámku? Král to odstonal. Vyčítal si, že neměl Pampelišku do sňatku nutit, že ji už neuvidí. Nic ho netěšilo, kuchař mu utekl, jen chůva a starý komorník zůstali. A Honzova máma? Té se také stýskalo. Lidé místo útěchy jí jen zlé řeči donášeli, že Honza s nějakou princeznou poběhlicí utekl a že se už nevrátí. Konečně si dodala odvahy a rozběhla se na zámek. Král byl rád, že si má s kým poplakat, ale nevěděl, čím by mámu potěšil.
Honza s Pampeliškou bloudili dlouho světem a toužili oba po domovu, jen cestu nemohli najít. Minulo jaro, minulo i léto. Bylo už po žních, tažní ptáci se stěhovali, nastával podzim. Pampelišce bylo stále zima, tváře jí pobledly, ani její zlaté vlasy již tak nezářily. Toužila po rozkvetlé louce, kde se s Honzou setkala. Ale kdepak pampelišky, ty už dávno odkvetly a jen chmýří vítr roznášel.
Vichr zle fičel po strništích, mlha padala na luka, se stromů se listí jen sypalo, když konečně došli do Honzovy vesničky. Pampeliška se bála, že jí máma vyžene, ale kdepak. To neznala Honzovu mámu, dobračku od kosti. Honza ji ujistil, že Pampeliška je hodná, že by si špatnou ženu nevybral. Máma ji tedy přijala jako vlastní a byla šťastná, že je má konečně doma. Hned sháněl něco k snědku a starostlivě pohlížela na Pampelišku, která sotva stála na nohou.
Zpráva o jejich návratu se ve chvíli rozlétla po vsi. Uličníci běželi pod okno zazpívat novou písničku, kterou na Honzu a Pampelišku složili. „Honza, Honza, král, princeznu si vzal, mají jednu kočku, princezna jí čočku. Honzo, milý Honzo, cos to udělal? Honzo, Honzo, hej, princeznu nám dej, máme sedm prasat, budeš nám je pásat, Honzo, hloupý Honzo, nic se nezdráhej!“ Honza kluky prohnal, ale Pampeliška se dala do hořkého pláče.
Choulila se stále u pece do šátku a chřadla den ode dne. Honza ji sice utěšoval, že na jaře bude líp, pak že se vydají ke králi. Když však viděl, že mu snad Pampeliška zhasne docela, rozběhl se na zámek hned. Králi řekl, že má Pampelišku u sebe, a chce-li jí ještě vidět, aby přijel. Toť se ví, že král dal hned zapřáhnout, ale Honza nečekal. Tušil, že je času namále, než král rozviklaným kočárem dojede, bude přes les doma.
V chalupě zatím máma hlídala Pampelišku. Ta chuděrka byla jako stín. Máma ji konejšila, že si Honza jen odskočil a že tu bude co nevidět. „Mámo, mámo, někdo mne volá,“ zašeptala Pampeliška. „I kdež, to jen meluzina hučí,“ chlácholila ji máma. Vtom však třísklo okno, vichr vyrazil dvéře. Ledově to zafičelo, a už se Pampeliška vznášela povětřím jako chmýříčko. Vyděšená máma jako by z dálky slyšela: „Honzíčku, Honzíčku!“ Ten celý zasněžený doběhl bez dechu domů. Nešťastný Honza a nešťastný král, pozdě bylo, pozdě!
Konec.
