y
O Jozovi
Švec Marek měl dva syny urputného Jozu a dobromyslného Janka. Jednoho dne řekl Joza otci: „Nechte mě jít.do světa, abych se mohl ještě něčemu naučit.“ Otec mu nebránil; Joza tedy šel.
Třetí den měl ještě kousek chleba z domova; sedl si na mez a jedl. Sesypalo se k němu tisíce mravenců, ale Joza jim nedal ani drobeček. „Počkej, my ti taky nepomůžeme,“ řekli mravenci. Joza si toho ani nevšiml a šel dál.
Přišel na zelenou louku. na níž se prali dva čerti. „Pomoz mi!“ volal jeden. „Co je mi po vás, třeba se zabijte,“ řekl Joza mrzutě. „Však my ti taky nepomůžeme,“ křičeli čerti, ale Joza se po nich ani neohlédl a šel dál.
Na břehu jezera házel sebou na suchu kapr. „Prosím tě, hoď mě do vody,“ zavolal na Jozu. „I dejte mi všichni svatý pokoj a pomozte si každý sám,“ řekl Joza a nechal kapra v blátě. A vysmál se mu, když řekl, že mu taky nepomůže.
Dlouho chodil po světě, nedostal však žádnou práci a všude se mu vedlo zle. Musel se tedy vrátit domů. A posmíval se Jankovi, který řekl, že teď půjde do světa on.
Otec zavedl Janka do sklepa, odvalil v koutě kámen a vytáhl malou lahvičku s nějakou vodou. „Dostal jsem ji od velmi učeného muže, kterému jsem pomohl z neštěstí,“ řekl synovi. „Je pro každou zlou nemoc; patnáct kapek prý každého uzdraví. Jozovi jsem ji nedal, vím, že by žádnému nepomohl.“
Janek také přišel na mez a sotva začal jíst bylo kolem něho mravenců až černo. Janek jim rozdrobil všecek svůj chleba. „Až budeš něco potřebovat, pomůžeme ti,“ řekli mravenci.
Na zelené louce rozehnal a usmířil dva čerty. kteří se prali. I kapra hodil do jezera, když viděl, jak sebou hází v blátě. „My ti taky pomůžeme,“ slíbili čerti. A kapr řekl: „Zavolej na mě, budeš-li něco potřebovat.“
Královská princezna byla už dlouho nemocná a nikdo jí nedovedl pomoci, ač kraj oznámil, že ten, kdo ji uzdraví, dostane ji za ženu. Janek šel do zámku a vydával se za lékaře. Princezně dal několik kapek zázračné vody, druhý den zas - a třetí den byla princezna zdravá.
Král chtěl, aby si princezna Janka vzala, ale jí se chasník v ošumělých šatech nelíbil. A právě v těch se chtěl s ní Janek zasnoubit a to hrdou princeznu urazilo. Řekla mu, že nejdřív musí udělat, co po něm bude žádat. A myslila si, že nějak tomuto ženichovi uklouzne.
„Za sedm dní a sedm nocí chci mít tak velkou a krásnou perlu, jakou nemá nikdo na světě,“ vyslovila své první přání. Janek šel k jezeru, zavolal kapra a ten mu perlu přinesl.
Janek chtěl hrdou princeznu potrestat a tak si .tedy jednou bylinou natřel vlasy nazeleno. Teď teprve se princezně nelíbil. „Doneseš mi z pekla zlatou růži,“ rozkázala mu.
Janek se dal cestou, kterou odcházeli usmíření čerti. Přišel do pekla a čert ho poznal. Zavedl ho do pokladnice plné zlata a krásných klenotů. Janek si vybral růží. Než ji princezně odevzdal, potřel si tváře černou mastičkou.
Princezna se strachovala, že si bude muset vzít černého ženicha. „Poručila, aby služebné vysypaly na podlahu Jankovy světnice pytel popele a pytel máku. Janek to měl do rána přebrat.
Janek si vzpomněl na mravence; přiběhli: a všecko čistě přebrali. Byla svatba. Ženich se zelenými vlasy a s černou.tváří měl na sobě svoje oškubané šaty a nevěsta podle jeho přání byla oblečená jako chudá děvečka. Každý ji to přál, ale Jankovi jí bylo líto.
Umyl se tedy a převlékl do nádherných šatů takže princezna ho nemohla poznat. I ona se krásně oblékla a spolu šli mezi hosty. Po svatbě navštívil mladý král, svého starého otce, který radostí strnul, když v něm poznal, svého milého Janka.
