y
Kocour v botách
Jeden mlynář odkázal svým třem synům jako dědictví mlýn, osla a kocoura. Nejstarší syn si vzal mlýn, prostřední osla a nejmladší dostal jen kocoura. „Až sním kocoura,“ říkal si smutně, „mohu si z jeho kůže udělat rukávník a pak umřít hlady.“
Kocour ho slyšel a řekl mu: „Nebuďte smutný, můj pane. Dejte mi pytel a nové boty, abych mohl chodit v houští, a uvidíte, že váš podíl není tak špatný, jak si myslíte.“
Kocour dostal, co si přál; obul si boty, pytel si hodil přes rameno a šel do remízku, kde bylo mnoho králíků. Nalíčil na ně do pytle otruby, lehl si na zem jako mrtvý a čekal.
Za chvilku vlezl do pytle mladý zbrklý králík; kocour hned pytel zavázal, králíka zabil a vydal se ke králi.
„Vaše milosti,“ hluboce se králi uklonil, „nesu vám králíka z remízku mého pána, markýze z Kočárova“ (toto jméno dal kocour svému pánovi); „posílá vám ho darem.“ „Vyřiď svému pánovi,“ řekl král, „že mu děkuji.“
Jindy chytil kocour v polích do pytle dvě koroptve a také je donesl králi. A tak mu po nějaký čas přinášel zvěř z honitby svého pána.
Jednou se kocour dověděl, že král se chystá na projížďku po břehu řeky se svou dcerou, nejkrásnější princeznou na světě. Řekl svému pánu: „Uděláte-li, co vám poradím, štěstí Vás nemine.“
Podle kocourovy rady se tedy markýz z Kočárova zrovna koupal v řece, když král jel kolem. Kocour začal křičet: „Pomoc! Pomoc! Můj pán, markýz z Kočárova, se topí!“
Král slyšel křik a vystrčil z kočáru hlavu. Když uviděl kocoura, který mu přinášel zvěřinu, poručil strážím, aby běželi panu markýzi na pomoc.
Ubohého markýze vytahovali z vody a kocour vyprávěl králi, že jeho pánovi, zatím co se koupal, zloději ukradli šaty.
Král hned poručil přinést panu markýzi ty nejkrásnější šaty. Pan markýz byl švarným junákem a nádherné šaty ještě přispěly k jeho vzhledu; princezně se velice zalíbil.
Král ho pozval, aby se s nimi projel. Kocour předběhl královský kočár a lidem, kteří sekali louku, řekl: „Jak neřeknete králi, že tato louka patří markýzi z Kočárova, budete na padrť rozsekáni!“
Sekáči měli z kocourovy hrozby strach; proto na otázku, čí je to louka, kterou sečou, odpověděli: „Pana markýze z Kočárova.“
Kocour zase běžel napřed; na poli řekl žencům: „Neřeknete-li králi, že tohle obilí patří panu markýzi z Kočárova, budete na padrť rozsekáni!“
Za chvilku přijel král a ptal se, komu patří všechno to obilí. „Panu markýzi z Kočárova,“ odpověděli ženci. Kocour pořád běžel v předu a každému, koho potkal, řekl totéž, co lidem na louce a na poli. A tak král žasl nad velikými statky pana markýze.
Nakonec došel kocour k zámku lidojeda, největšího boháče v zemi; jemu patřily louky a pole, kolem nichž se král projížděl. Kocour se na lidojeda přeptal a požádal ho o rozmluvu.
Lidojed ho přijal zdvořile; vybídl ho, aby se posadil. „Slyšel jsem,“ povídal kocour, „že se dovedete proměnit v jakékoliv zvíře, například ve lva nebo ve slona.“
„To je pravda,“ odpověděl lidojed drsně. „Abych vás o tom přesvědčil, proměním se před vámi ve lva.“ Když najednou uviděl kocour před sebou lva, hned byl na střeše, třebas se mu v botách špatně šplhalo.
Lidojed vzal na sebe za chvilku zase svou podobu; kocour slezl dolů a přiznal se, že měl náramný strach. „Slyšel jsem také, že se umíte proměnit i v malé zvířátko, třebas v krysu nebo v myš. Tomu však nevěřím; to není možné.“
„Že to není možné? Uvidíte!“ A lidojed se mžikem proměnil v myš. Pobíhala si po podlaze – a jak ji kocour uviděl, skočil po ní a snědl ji.
Mezitím k zámku lidojeda přijížděl král. Kocour uslyšel hrčet kočár a běžel naproti: „Buď vítána Vaše Milost na zámku pana markýze z Kočárova!“ Král se nestačil divit, že tak krásný zámek také patří markýzi.
Markýz podal ruku mladé princezně a za králem vešli do ohromné síně, kde našli skvělé pohoštění. Lidojed je připravil pro své přátele, měli ho právě ten den navštívit. Neodvážili se však vejít, když viděli vstoupit do zámku samého krále.
Král byl markýzem přímo okouzlen a jeho dcera teprve. Po páté či šesté číši mu král řekl: „Jen na vás záleží, pane markýzi, budete-li mým zetěm.“
Markýz s hlubokými poklonami přijal čest, kterou mu král prokázal. A ještě toho dne slavil s princeznou svatbu. Kocour se stal velmožem a od té doby chytal myši jen pro zábavu.
