y
O princezně na hrášku
Byl kdysi starý král. Zavolal si k trůnu syna, hodného, hezkého prince, a povídá: „Přiveď si nevěstu. Až se oženíš, budeš vládnout místo mne.“
Kde ale najít nevěstu, tu nejlepší a nejkrásnější, ženu pro celý život? Princ nevěděl. – „Nelíbí se ti některá z našich dvorních dam?“ napověděla matka královna. „Všechny jsou půvabné a z dobrých rodů.“ – „Ne ne,“ zavrtěl hlavou dědic trůnu, „já bych si přál jen opravdovou, nejopravdovější princeznu!“
Osedlal si koně a bez průvodu, jen tak sám, se ji vydal hledat. Putoval ze země do země a od zámku k zámku.
V prvním království nepochodil. Měli tam na hradě dceru, měli, ale byla to dívka náramně pyšná. Snad si myslela, že je středem světa, všechno aby se točilo jen kolem ní, nevěděla, co si poručit dřív, a na uhoněné komorné ještě křičela. Kdepak, takhle se pravá princezna nechová!
Královský syn jel tedy dál. Ale ani v druhém království pro něho štěstí nerozkvetlo. I tam měli princeznu, to ano, ale jakou! Jenom by seděla, do prázdna hleděla. Nic ji netěšilo, nic nezajímalo, ani hezky usmát se snad nedovedla. Ať si je stokrát královská dcera, opravdová princezna to stejně není!
Ve třetím království měli také dceru na vdávání, učiněnou krasavici. Když ji princ uviděl v sedle koně, dech se mu zatajil. Při honu jí byl stále nablízku. A tehdy poznal, že nejmilejší zábavou té dívky je střílet. Byla to dobrá lovkyně a lesní zvířata i ptáci jen padali pod jejími střelami. Kam se poděla dívčí něha a jemnost skutečné princezny?
A tak se královský syn vrátil domů sám. Připadalo mu, že pravá princezna na světě není.
Skončilo léto, spustily se dlouhé, chladné deště a princ s královnou a králem smutně seděl u krbu. V komíně skučela meluzína, do barevných tabulek oken tloukly ve větru ledové kapky.
Vtom někdo zabušil na bránu. Strážný vyhlédl okénkem a spatřil podivné, zimou promodralé, zablácené stvoření.
„Kdo jsi a co tu chceš?“ spustí na ně zhurta. – „Jsem princezna a prosím o nocleh,“ povídá to ubožátko. A tak je strážný zavedl před krále.
Královští manželé nevěří očím. Tohle že je princezna? Pravá a opravdová? Z vlňáčku jí kape, až se dělá na dlaždicích loužička, a modré oči má vylekané.
Ale podivná věc – princi se líbí. Naklonil se ke královně a šeptá jí: „Matko, tuhle princeznu bych si vzal třeba hned zítra!“ Je to však skutečná princezna? Nezabušila u našich vrat jen prohnaná lhářka? uvažuje královna. A že to byla chytrá paní, hned vymyslela, jak dívčinu vyzkouší.
Poručila komorným, aby neočekávanou návštěvníci převlékly do krajkové košilky, aby jí umyly zablácené, chladem promodralé nožky.
Sama odešla dohlédnout na chystání lůžka. „Přineste dvanáct žíněnek a na ně natřeste dvanáct prachových peřin!“ přikázala služebným. „Princezna musí spát měkce!“
Žíněnek a peřin byl takový kopec, že k němu přistavili žebříček.
A teď přišlo to hlavní. Když se nikdo nedíval, královna zasunula pod nejspodnější žíněnku zrnko hrachu.
Byla noc. Měsíc ani hvězdy nesvítily, za okny se dosud sypal déšť. Princezně, náramně unavené po dlouhé pouti, se tolik, tolik chtělo spát – a přece neusíná. Nemůže. V prachových peřinách se převrací z boku na bok, už je z toho celá bolavá.
Copak opravdu chvilku nezdřímne? Posadila se a vyčerpáním pláče.
Konečně se rozednilo! Spolu s bledým přísvitem podzimního dne vstoupila do ložnice i královna. „Co že jsi tak bledá, panenko?“ podivila se. „Co že máš tak uplakané oči? Spalo se ti snad u nás špatně?“
„Celou noc jsem neusnula, královno,“ přikývla pravdomluvná dívenka. „Mám tělo samou modřinu, jako bych ležela na kamení.“ Královna se spokojeně usmála. Kdo jiný, než opravdová, nejopravdovější princezna má kůžičku tak jemnou a hebkou, že jí hrášek schovaný pod dvanácti žíněnkami nadělá modřiny? Sáhla rukou pod matraci a vytáhla ho na světlo denní. „To on tě tlačil, viď, dceruško?“
„Kde se tam vzal?“ užasla princezna. Ale to už vkročil do komnaty i nedočkavý princ. Všechno slyšel, všechno pochopil. Poklekl před princeznou, před skutečnou, pravou princeznou a ptal se: „Chceš se stát mou milovanou paní?“
Dívka přikývla, však ten, co před ní klečel, byl hezký mládenec. Slavila se svatba, slavná, veselá.
Chcete ještě vědět, co se stalo s hráškem? – Ten leží v královském muzeu na hedvábném polštářku a nový král s královnou ho čas od času ukazují malým princátkům: „Vidíte? Nebýt toho scvrklého zrnka, kdoví, zda byste, naše drahé děti, byly dneska na světě!“
