y
Jak Jaromil ke štěstí přišel
Před dávnými časy bydlel v malé chaloupce uhlíř Matěj se svou ženou a sedmiletým synkem Jaromilem. Uhlířka byla Jaromilova macecha a neměla hocha ráda a často ho bila. Jaromil byl nejšťastnější, když mohl hnát kozy a ovce na pastvu.
Jednou, když zahnal ovce na lučinu a sám běžel hledat květiny, spatřil překrásného ptáka, který se snesl rovnou před něho. Když ho chtěl Jaromil chytit, odletěl o kousek dál. Jako by ho schválně za sebou lákal. Jaromil ptáka neúnavně pronásledoval a ani si nevšiml, že se octl v docela cizí krajině.
Vtom se mu pták ztratil. Jaromil se rozhlédl kolem sebe a zůstal stát jako omráčený. Uprostřed překrásných květin, trávníků a stromů stál zámek ze slonové kosti. Okolo něho se hemžilo množství malinkých lidí. Jaromila se ujala dívenka, která mu dosahovala sotva po kolena. Jmenovala se Narciska.
Vzala ho za ruku a vedla ho ke svému otci, králi pidimužíků. Seděl s královnou na zlatém trůně, posázeném samými diamanty. Vlídně přivítal Jaromila a dovolil Narcisce, aby mu ukázala říši pidimužíků.
Narciska potom zavedla Jaromila k potoku, na jehož vlnách se houpaly zelenovlasé víly. Nejkrásnější z nich si Jaromila se zalíbením prohlížela a nakonec pravila: „Vezmi si ode mne na památku tuto mušli. Kdybys potřeboval mé pomoci, rozloupni ji a perlu hoď na zem. Tím mne přivoláš.“ Jaromil poděkoval a mušli si schoval.
Přišli do mramorového paláce. Uprostřed ohnivé síně se tam třpytila veliká hvězda. Sršely z ní milióny jisker a mezi nimi tancovali malé hezounké děti. Najednou vyběhlo z ohně děvčátko a pravilo: „Když ti sestra dala malou památku, vezmi si také něco ode mne.“ A podala Jaromilovi zářící lahvičku. „Až mne budeš potřebovat, otevři lahvičku a já přijdu. Jaromil poděkoval a schoval lahvičku k mušli.
Opět procházeli zahradou. Jaromil se vší té krásy nemohl ani nabažit a bylo mu do pláče, když mu Narciska řekla, že už jeho čas vypršel a že se musí zase vrátit na zem. Dala mu na památku zlatou pecku: „Až mne budeš jednou potřebovat,“ pravila, „rozloupni pecku a jadérko hoď na zem. Tím mne přivoláš.“ Jaromil poděkoval a s těžkým srdcem se rozloučil.
Jako zázrakem stál najednou v širé krajině. Zeptal se prvního člověka, který pracoval na poli, kde má hledat uhlíře Matěje. Sedlák mu pověděl, že se uhlíř před deseti lety odstěhoval do města, když se mu ztratil jeho sedmiletý synek. S podivením tomu Jaromil naslouchal a pozoroval, že vysokému muži dosahuje až po ramena. Deset let tedy byl v říši pidimužíků – a jemu se to zdálo jako několik hodin!
Po dlouhém putování přišel do velikého města. Sotva tam vkročil, uslyšel smutnou zvěst, že král má jedinou dcerku Boleslavu, která je němá, slepá a celá neduživá a že jí nikdo nemůže pomoci. Uzdravila by ji prý jen voda ze stříbrného potoka, živý oheň a jablko mluvícího stromu. Avšak takových léků nemůže nikdo princezně poskytnout. Jaromil si vzpomněl na vzácné dary, které dostal v říši pidimužíků, a šel na královský zámek.
Zámek byl celý zahalen v černé sukno, i sloužící byli černě oděni. U vchodu do zámecké zahrady se na záhonech lopotil starý zahradník. Jaromil mu chvíli pomáhal a stařík ho potom s radostí uvedl k zarmoucenému králi. Jeho tvář se hned celá rozjasnila, když uslyšel, že se Jaromil chce pokusit uzdravit princeznu.
Příštího dne položil Jaromil v zahradě do trávy spící princeznu Boleslavu, rozloupl mušli a perlu hodil do trávy. Tu na tom místě vytryskl mocný pramen a jeho pěn vystoupila královna víl, vzala od Jaromila spící princeznu a zmizela s ní ve vlnách. Když ji Jaromilovi za chvíli opět podala, byla princezna k nevíře krásná, tak krásná, že se Jaromilovi až srdce zachvělo. Chtěl víle poděkovat, ale ta už zatím zmizela.
Druhého dne, když opět spala v zahradě, otevřel Jaromil lahvičku. Rázem z ní vytryskly plameny a slily se v obrovskou žhnoucí kouli, která se točila stále rychleji. A v ní Jaromil spatřil dívenku, která mu lahvičku darovala. Vyklonila se z ohnivé koule a dotkla se očí princezniných. A princezna náhle prozřela! Ale ohnivou kouli již nespatřila. Protože mluvit dosud nemohla, děkovala šťastnému Jaromilovi aspoň očima plnýma slz.
Té noci ustlal Jaromil princezně lože pod jabloní. Boleslava sladce usnula. A tu Jaromil rozloupl zlatou pecku, jádro hodil na zem a hned z něho vypučela zelená ratolest, rostla výš a výš a už tu stál krásný strom, v jehož každém květu se houpali zlatovlasí bůžkové a potichu si šeptali. Narciska, která stála na jeho vršku, utrhla se stromu poupě, dechla naň a již držela v ruce jablko jako by je vymaloval. Podala je Jaromilovi a zmizela.
Sotva princezna ráno jablka okusila, radostně vykřikla. Uměla náhle mluvit! Oba, Boleslava i Jaromil, se z toho velmi radovali a Jaromil hned spletl věnec z růží a lilií a uzdravenou princeznu jím ozdobil. Potom šli ke králi a královně, kteří je toužebně očekávali obklopeni dvořany.
Boleslava se objala se svými rodiči a radostné jásání se rozléhalo po celém městě. „Žádej co chceš,“ pravil král Jaromilovi, „i kdyby to celé království bylo, dám ti je.“ Ale Jaromil nechtěl nic jen Boleslavu. Král se zarazil, vždyť Jaromil byl pouhý zahradník. Ale když viděl, že Boleslava k němu prosebně pohlíží, nechtěl ji zarmoutit a svolil.
I byla slavná svatba a všichni se chodili dívat na uzdravenou nevěstu i na mladého krále. Když oba seděli při hostině za stolem, protlačil se k nim starý muž, aby spatřil svého nastávajícího krále, o němž šla pověst, že je uhlířův syn. Jaromil rázem poznal svého stařičkého otce. Padli si do náruče a jásotu nebylo konce. Jaromil panoval spravedlivě a šťastně po dlouhá léta a lid ho miloval.
