V poledne přinesli sloužící oběd pro dva a divili se, jaký kus louky je posečen. „Bude váš podžírač také jíst?“ ptali se Martina. „Když dělá, musí se krmit.“ Sloužící odešli a Martin snědl oběd pro dva sám. Tak to dělal den jak den, až posekal všechny louky.
Potom si šel ke králi pro peníze. „Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá?“ ptal se král. „Sám, královská milosti,“ odpovědel Martin. „Nechal bys nám ho tady za tisíc zlatých?“ „Stojí ovšem za víc, ale dám vám ho za ty peníze,“ pravil Martin, přijal peníze a šel domů.
Král dal postavit kosu do jednoho pokoje, aby se jí nic nestalo. Za rok ji s největší slávou vynesli na louku, vrazili vprostřed do země a odešli. Domnívali se, že podžírač nemá rád, když se na něho někdo dívá.
V poledne se přihnali s obědem, zvědaví, kolik je už uděláno. Ale kosa stála tam, kam ji ráno postavili. Položili k ní oběd a zase odešli. Večer viděli, že se kosa netkla ani louky ani oběda.
„To musí být učarováno,“ řekl král a poručil kosu potrestat. Přinesli na louku lavici, položili na ni kosu a biřic jí vysázel dvacet ran. Potom ji zakopali do země a trávu trhali rukama jako jindy.
Zatím měli bratři dobré časy. Když peníze docházely, řekl Matěj: „Teď půjdu do světa já se svým kohoutem.“ „Jen jdi hodně daleko, kde jsou ještě hloupí lidé,“ radil mu Martin.
Matěj přišel k jednomu městu a potkal pána. „Copak to neseš, člověče?“, ptal se pán. „Kohouta; umí přivolávat den,“ řekl Matěj. „Král by ti ho dobře zaplatil. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu chodit naproti,“ řekl pán a šel s Matějem ke králi.
Pověděl králi, co ten pták volák dovede. „I to by nebyl penězi k zaplacení,“ řekl král. Kohoutovi dali zlatou posadu, brzy se v ní uhnízdil a den odešel, aniž ho kdo vyprovodil. Král byl rád a rána se ani dočkat nemohl.
O půlnoci všichni vstali a dávali pozor, jak bude kohout přivolávat den. Bila hodina, nic, byly dvě, kohout zakokrhal a všichni se děsili, co je to za divný zpěv. Bily tři hodiny a kohout zase zakokrhal a kokrhal až do rozbřesknutí.
Když král viděl, že kohout opravdu den přivolal, poručil, aby dali Matějovi z pokladnice pět tisíc a vším aby ho uctili. Matěj shrábl peníze, dobře se najedl, napil, potom králi poděkoval a odešel domů.
Bratři ho s radostí uvítali a měli se zas nějaký čas dobře. Že však s penězi dobře nehospodařili, brzy se jim rozkoulely. Do světa se teď chystal Michal. Bratři ho napomenuli, aby šel daleko, kde jsou lidé hloupí, v Čechách že by nic nedostal. Michal vstrčil kocoura do pytle a šel.
Dlouho chodil, než přišel do země, kde lidem nerozuměl. Ale než došel do hlavního města, naučil se tolik, že se trochu domluvil. Jeden pán se ho ptal, co to v pytli nese. „Kocoura; chytá myši.“ „Král ho rád koupí,“ řekl ten pán. „V zámku je tolik myší, div po stole neběhají.“
V zámku zavedli Michala do komory, kde bylo myší nejvíc; jen se pod nohama hemžily. Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a způsobil mezi myšmi takovou porážku, jakou nikdo neviděl.
Král měl nesmírnou radost a hned poručil, aby se Michalovi vyplatilo deset tisíc zlatých. Michal si poskočil, vzal peníze a s veselou se vracel domů.
Za dva dny po jeho odchodu napadlo králi, co bude asi ten lapák žrát, až žádných myší nebude; nikdo to nevěděl. Král tedy poručil, aby jezdec sedl na nejrychlejšího koně a Michala dohonil.
Michal zatím pokojně kráčel domů. Čtvrtý den vidí za sebou jezdce, který na něho volal. Zůstal stát, jezdec přijel a půl česky, půl německy se ho něco ptal. Michal nerozuměl; zeptal se ho tedy německy: „Was?“
Ale na tu otázku se jezdec obrátil a ujížděl, jako by ho vítr unášel. Michal si pomyslil: ten chlap je blázen, a šel dál.
Celý uřícený vrátil se jezdec ke králi a oznamoval: „Ptám se toho člověka, co bude to zvíře žrát, až všechny myši zlapá, a on řekl: Vás!“ Postavili tedy ke komoře čtyři silné muže. Jeden z nich nahlédl do okna. Kocour za oknem se polekal jeho vousaté brady; vyrazil okno a byl ten tam.
Strážce se strachy svalil, lidé se schovávali, zavírali domy a na králův rozkaz táhl na kocoura celý pluk nejsrdnatějších mužů v těžkém brnění. Ale po kocourovi nebylo ani památky.
Bratři žili svorně a spokojeně. Hospodařili líp než prve, neboť věděli, že teď se už na nic nemohou spolehnout. Častokrát sedávali pohromadě a vysmívali se hloupým lidem.
y
