a v tom břink a bác! – a do okna vletěl míč. A hned šup do kouta. Starouškové ho okukovali – pěkný míč, skoro docela nový. A najednou se ozve hlásek tenký jako vlásek:
„Dědečku, babičko – já mám hlad!“ To bylo divení! „Vždyť ten míček mluví!“ „A má pusu – a nos – a oči – a ruce i nohy!“ „Takový cvalík, špuntík, čipera!“ „Budeme mu říkat Míček Flíček.“ Ale míček vedl svou: „Já mám hlad!“ Starouškové, celí rozradovaní, hned se chystali dojít pro mléko, ať si ten capartík pochutná. Míček ovšem musel slíbit, že nebude dovádět. „A kdyby někdo přišel, řekni, ať počká venku, že přijdeme za chvilenku,“ nakazovala babička. Míček zůstal tedy sám, a aby zahnal dlouhou chvíli, a snad i proto, že se přece jen trochu bál, začal si pobroukávat: „Já malý míček, já Míček Flíček, já všemu rozumím, nikoho se nebojím.“
V tom se v okně objevila prapodivná hlava se zlýma očima. Byl to zdivočelý papírový drak. Na podzim ho kluci pouštěli, na provázku ho drželi, ale drak se jim vytrhl a od té doby začal dělat neplechu. A teď ten drak pošilhává oknem do domku a vidí – ve světnici poskakuje takový pěkný, baculatý míček. „To by byla hračka pro moje tři malá dráčata!“ Drak se na Míčka zatvářil jako nejlepší kamarád, začal slaďounce slibovat, svůdně přemlouvat – jen ať prý se Míček chytí jeho papírového ocasu, udělají si jen takový krásný malý výlet. Jenže Míček nechtěl. Ne ne, slíbil přece starouškům, že bude čekat ve světnici. Ne, ne na žádný výlet si hrát nebude.
Ale jak sebou Míček zavrtěl – zase břink a bác – a shodil se stolu kvítkovaný hrneček. Drakovi zasvítily oči: „A jeje, to bude mela, až se dědeček s babičkou vrátí! Rozbít takový krásný hrneček – jistě byl památeční! Být na tvém místě, hleděl bych co nejrychleji zmizet.“
A Míček Flíček, neposlucha a nerozuma, ze samého strachu dal se přemluvit – a to byla velká chyba. Drak pevně ovinul Míčka ocasem a už ho nesl povětřím. Sotva drak s Míčkem zmizel v dálce, vrátili se starouškové s nákupem. Těšili se na Míčka, jak si pochutná - a on nikde. Volali, hledali – a pak se rozplakali: „On se nám dočista ztratil.“ Nakonec si ale řekli: „Pláčem nic nespravíme – půjdeme ho hledat.“
Vzali flašinet, buben a kabelu s trochou jídla a vydali se na cestu. Šli ulicemi, hráli a hráli a zpívali si na smutnou notu tuhle písničku: Máme buben s flašinetem, měli jsme i míč. Zbyl nám buben s flašinetem, Míček - ten je pryč.
Došli na křižovatku – u semaforu tam stál pan strážník. Ale byla to divná křižovatka, jako začarovaná – nic tudy nejezdilo, nikdo tudy nechodil. „To všechno Drak Mrak,“ povídá pan strážník. „Od té doby, co tudy lítá, je tu jako po vymření. – Ne, o tom vašem Míčkovi Flíčkovi nic nevím.“ Starouškové tedy putovali dál,
až přišli k hradbám na samém konci města. Stálo tam staré dělo a u něho na stráži voják. „Jsem taková zapomenutá stráž, starouškové,“ povídá, „už hrozně dlouho tu hlídám, ale toho vašeho Míčka Flíčka jsem neviděl. Jen Drak Mrak tudy občas lítá – a ten má na svědomí fůru darebačin. Sami vidíte – marně tu čekám na vystřídání a ani náboje do děla už nemám.“
Starouškové vyšli z města a u silnice uviděli benzinovou pumpu a u ní – poustevníka. „Nic se nedivte, vážení a milí, že tu takhle musím poustevničit. Bývalo tady živo, ale teď tu co chvíli lítá Drak Mrak a lidé se bojí tudy jezdit. – Říkáte – Míček? Míč? Ne, nic takového jsem tu nezahlédl.“
Teprve na zelném poli našli dědeček s babičkou prvního pomocníka. Chtěl jim sice zprvu namluvit, že je mocný čaroděj Habakuk, ale pak se přiznal, že je jenom docela obyčejný Strašák Pašák. „Dobře, že se ptáte, povídá,“ zrovna před chvílí tudy letěl Drak Mrak a něco nesl na ocase. Snad o tom budou vědět trochu víc ve vsi. Zastavte se tam – je to odtud jenom kousek.“
Vydali se tedy starouškové zase na pouť – a už jsou u psí boudy a z ní se ozývá: „Já jsem strašný hafan Rafihaf.“ Jenže hned se ukázalo, že v boudě bydlí roztomilý Psíček Pantoflíček. Ovšemže, Drak Mrak prý tudy opravdu letěl a něco prý nesl na ocase. „Dokonce bylo slyšet tenký hlásek,“ vyprávěl psík, „jako by někdo volal něco o rozbitém hrníčku a nešťastném Míčkovi.“ Starouškové se hned vyptávali: „Kdepak vlastně bydlí ten Drak Mrak?“ Jenže tohle Psíček Pantoflíček nevěděl a poslal je dál, snad prý najdou někoho, kdo jim ukáže cestu.
Starouškové se tedy rozcupitali po silnici a za chvíli došli k ptačí budce. Seděl tam na bidýlku pták a cvrlikal, že prý je vzácný pták Ohnivák, ale byl to jen docela malinký a trochu opelichaný Ptáček Jarabáček. A ten konečně dědečkovi a babičce poradil. Drak Mrak prý bydlí za Černým lesem. Má tam na opuštěné telegrafní tyči oblačné hnízdo a v něm tři malá dráčata. Nikdo ho ještě nedokázal vystrnadit, jen větru prý se bojí, jen vítr by ho mohl zahnat, beztak tady drak tropí samou neplechu a mrzutosti. Dědeček s babičkou moc pěkně Ptáčkovi Jarabáčkovi poděkovali a přidali do kroku. Šťastně prošli Černým lesem –
– a opravdu: stála tam opuštěná telegrafní tyč a docela nahoře uviděli dračí hnízdo, celé z oblaků. „Hrajme, babičko,“ povídá dědeček,“ aspoň uvidíme, kdo všechno je u draků doma.“ Spustili tedy tu svou smutnou písničku – a sotva začali, už se ozval Drak Mrak. Poslal dolů nejstaršího dráčka – ať prý hned přestanou hrát, tátu Draka prý z toho bolí hlava.
Starouškové si však vzpomněli, že na draky i dráčky platí jenom vítr, zafoukali – a dráče odletělo bůhví kam. A zrovna tak si poradili i s druhým, prostředním dráčetem a s tím třetím, nejmladším, který stačil jen tak něco zabreptat, ale sotva na něj zafoukali, už se ztratil v dálce. Jenže ještě zbýval Drak mrak – a s tím byla, panečku, o hodně těžší práce. Sletěl dolů celý nasupený, proč prý pořád ještě hrají a kam že se poděli jeho dráčkové? Ale babička s dědečkem se dali z plných plic do foukání a když jim pomohly všechny děti, které poslouchají tuhle pohádku, ani ten hrozný Drak Mrak takovému vichru neodolal.
Už je tedy daleko za horami – a tady máme našeho malého hrdinu. Sotva Míček seskočil, hned se dal do prošení, slibování a žebronění, že prý bude vždycky poslouchat na slovo a že prý vlastně všechno zavinil ten nešťastný rozbitý hrníček. Starouškové – toť se ví – na oko se ještě chvíli tvářili nahněvaně, ale dlouho to nevydrželi a už se jen usmívali. Vždyť se konečně zase shledali se svým Míčkem Flíčkem. A pak přišel ten slavný návrat domů. Cestou dědeček i babička podarovali všechny, s kým se už potkali: Ptáček Jarabáček dostal celou buchtu, Psíček Pantoflíček tři vuřty a Strašákovi Pašákovi dal dědeček svůj zánovní kabát. U benzinové pumpy už nestál smutný poustevník, ale rozesmátý chlapík v kombinéze a měl s auty a motocykly plné ruce práce, na hradbách vojáček už zase dostal náboje a střílel z děla jako o veselce, strážník na křižovatce čiperně přepínal světla na semaforu a sotva stačil starouškům a Míčkovi zamávat, poněvadž teď se tu proudem valily vozy, motorky, tramvaje, autobusy i trolejbusy. I dechová kapela přišla naše poutníky uvítat a z aeroplánů se dolů snášela celá hejna pestrých letáků. Na všech bylo vytištěno: Ať žije náš Míček Flíček!
A teď je zrovna tak načase vrátit se zase k té říkánce: Za městem je kopeček, na kopečku domeček – a v tom domku snad dodnes žije dědeček s babičkou a Míčkem Flíčkem. A vždycky v sobotu dědeček roztočí kliku u flašinetu, babička se posadí k bubnu a spustí písničku, teď už jen tu veselou: Máme buben s flašinetem, našli jsme i míč. Taky vzkazujeme dětem, že jsou draci pryč.
Konec
y
