Svolali radu, přeli se a navzájem si ukazovali své chyby. Každý viděl vadu na tom druhém. Jenom chropyňský pán se nepřel, mlčel a naslouchal a neúčastnil se nemoudrých hádek. Když se pánové vysíleni nevraživostí odmlčeli, povšimli si chropyňského pána. Nikoho nenapadal a nikým nebyl napaden. „Takového vladaře potřebujeme,“ řekli pánové. „Ten bude vládnou zemi v míru a pokoji.„
Chropyňský pán se stal vladařem a nikdo nepochyboval, že to byla volba šťastná a všem prospěšná. Zapomněli, že mnohý člověk obléká s lepším kabátem i horší tvář.
Tichý chropyňský hrad se změnil k nepoznání. Nový vladař jej přizpůsobil své moci. Kočáry zaplnily nádvoří a vzácní hosté usedli za stoly a s nimi příživníci a pochlebníci. Týden na hradě měl sedm nedělí.
Hradní brána byla stále otevřena jako hladová a žíznivá ústa. Všechno co bylo široko daleko k jídlu a pití, se tou bránou stěhovalo do hradní kuchyně. A nebylo rozdílu mezi dnem a nocí. Smích, zpěv a hudba a šum tanečních párů se rozléhaly do kraje, až rackové zděšeně opouštěli hnízda při mokřinách a vodách obklopujících hrad.
Nejhůře bylo, když se hradní pán chtěl pochlubit bohatstvím zvěře v nedalekých lesích. Vyšvihl se pak s hosty na koně a vyrazil z hradu cestou necestou. Pod kopyty koní mizela naděje na úrodu. Kdykoli se z hradu vyhrnulo panstvo na divokou jízdu, zavírali se rolníci v chalupách, jako by se krajinou hnala zlá bouře, která smete všechno, co jí stojí v cestě.
A dolehla další rána. Chropyňský vladař potřeboval stále víc peněz na zábavy a hostiny, na dary a dvorský život. Poslal proto do kraje svoje služebníky, aby ode všeho lidu vymáhali platy a přinášeli je na Chropyni. Kdo nechtěl platit nebo kdo neměl peněz, toho odvedli zbrojenci do hradního vězení brzy nebylo ve vězení místa. Tu si dodali lidé v kraji odvahy a vyslali na hrad poselstvo, aby se dovolávalo pánovy staré vlídnosti. Ale chropyňskému pánovi vyměnil úřad i srdce. Stál před vesnickými chudáky jako přichystaný ke skoku a při jejich prosbách se mu krev hrnula do tváří.
„Psy!“ vykřikl, a to byla jeho jediná odpověď, „psy, přiveďte psy!“ Poručil vypustit na prosebníky štěkající dravou psí smečku. I vrátili se ubožáci domů potrháni a krváceli z mnoha ran. Panstvo se u oken bavilo pohledem na jejich úprk před psy. V hradě však žilo jedno soucitné srdce. Žena hradního pána s lítostí a studem sledovala počínání svého muže.
Když vyhnal chudáky z hradu, vyhledala ho a prosila o slitování pro ty, kteří jsou bezbranní a trpí. „Paní,“ rozkřikl se na ni vladař, „ještě slovem se zastaneš těch žebráků - a naložím s tebou, jako jsem naložil s nimi!“ Paní byla statečná a pokračovala mírným hlasem ve svých prosbách a právě mírnost a laskavost jejích slov pobízela jako bič vladařův hněv.
Odstrčil ji, až se zapotácela, a volal zbrojence, aby ji hnali z hradu, a volal psy, aby ji vyprovodili.
Psi poznali svou paní a lísali se k ní, ale zbrojenci, kterým nevelel cit a příchylnost, rozuměli jen rozkazu a pobídli paní kopím. Běžela chropyňská paní z dosahu kopí, přeběhla nádvoří a utíkala bránou a zbrojenci za ní. Jako srnu ji štvali do podhradí, až ztratila střevíce a rozdírala si ostrým kamením jemné paty.
Pod hradem uzrávalo pole ječmene. Štvaná paní vběhla do záplavy klasů a zapadla v ní jako ve žlutém jezeře. Zbrojenci se rozhlíželi, kam jim zmizele oběť, ale milostivý vítr rozčeřil klasy širého pole a zahladil všechny stopy. Zvečera toho dne přitáhli lidé z okolních vesnic k hradu. Chropyňský pán poručil uzamknout bránu
ale lidé se valili vlna za vlnou, vyvrátili bránu z veřejí, nahrnuli se do nádvoří, zaplnili chodby a síně. Dlouho čekali spravedlnost, a teď si pro ni přišli. Pobili rozmařilé a bezcitné hodovníky i s chropyňským pánem. Potom zapálili hrad.
A když se druhého dne nad Hanou rozsvítila daleká modrá obloha, zbyly z hradu jen ohořelé zdi a vzpomínka na krutého pána. Brzy na to dozrávala úroda a ženci vyšli do polí. Kosili rozlehlý lán ječmene pod troskami hradu, kosili, a když se dostali do půli pole, strnuli překvapením.
Mezi ječnými klasy seděla spanilá paní a na klíně chovala krásného chlapečka. Dítě mělo oči modré jako obloha v čase žní a vlásky mu zářily jako pole ječmene v slunci. Ženci se začali paní vyptávat, odkud je a proč se v poli skrývá. Paní mlčela. Snad jí strach nebo přestálá úzkost zamkly ústa. „Netrapte ji vyptáváním,“ okřikla žence stařena, která tu s nimi pracovala. Věděla, že na každou otázku nebývá snadná odpověď. „Odveďte ji raději do vesnice a dejte jí najíst a napít.“
Odvedli paní do vesnice, postarali se o ní, a už tu na vsi s chlapečkem zůstala. Všichni ji měli rádi, měli rádi i jejího chlapce. Paní byla tichá, hovořila jen málo, ale chlapeček byl veselý jako všechny děti. Protože ho našli v lánu ječmene, dali mu jméno Ječmínek. Nikdo netušil, že milá tichá paní je žena bývalého chropyňské o pána a dítě že je jeho syn, který se jí narodil pod širým nebem.
Jednou v zimě se sešly sousedky na přástky. Předly společně ve veliké jizbě len. Předly a spřádaly řeči. Tma za okny a blikavé světlo loučí jako by přivolávaly minulost. Vyprávělo se o zašlých časech a došlo i na chropyňského pána. Na jeho povahu, která se převrátila z líce na rub. A hovořilo se o jeho zlém konci.
„To byl můj muž, řekla náhle tichá paní. Seděla u ohniště, zamyšlená, a když na ni všichni pohlédli, sklopila oči. „Můj chlapec je jeho syn,“ řekla a objala dítě. „Jeho otec vás dohnal k zoufalství, ale můj syn bude vaše naděje. Až bude nejhůř, přijde vám na pomoc.“ Ve světnici bys uslyšel dopadnout vlas, takové bylo pojednou ticho. A v tom tichu spatřili všichni, jak paní s chlapcem u ohniště průsvitní, jak se rozplývá a ztrácí. Za chvíli viděli už jenom šerý kout a plamínky ohně a na zápraží bylo slyšet kroky a ty kroky se vzdalovaly, až zanikly. Teprve nyní se lidem v jizbě vrátila řeč. Tu noc nezahmouřili oko a znovu a znovu rozprávěli o podivné příhodě.
Pověst o ní se rozletěla po kraji a po celé moravské zemi.
y
