Dozorčí kontroly u vchodu zastavuje Zvídálka: „Hej, ty, tam – vzadu – Stát! - Propustku!“ „Já?... nemám! „Tak to tě, hochu pustit nemohu. Dovnitř může pouze ten, kdo sem patří nebo má povolení“. „Nemohl bych, pane voják, takové povolení dostat? Na vojně neříkáme pane, ale soudruhu. A s tím povolením – nevím, nevím. Zkusíme se zeptat dozorčího útvaru.“
Dozorčí útvaru: Chvíli potom, co odešel telefonovat, objevil se u vchodu důstojník. Zvídálek ho poznal podle hvězdiček na ramenou. Na opasku měl pistoli a zdobila ho zlatá šňůrka. To byl ten dozorčí. Nejvyšší ze všech dozorčí a nad všemi, kolik jich jen v kasárnách bylo. „Vítej, Zvídálku“! (vítá ho dozorčí důstojník) „Jé, vy mne znáte, soudruhu generále?“ „Kdo by tě tu ve městě neznal, kluku zvědavá! Jenom nejsem generál, nýbrž jenom podporučík popleto!“ Zvídálek – spíš pro sebe: „Zase jsem se vyznamenal a něco vymňouk“ „Slyšel jsem že se chceš podívat k nám“. „Tůze bych rád“ /prosebně/ „Uniformu /stejnokroj/ vojáka máš, jak vidím, jen jestli jsi voják i doopravdy. Uvidíme, prověříme. Pojď!“
Světnice mužstva: „Tak tady vojáci bydlí a spí.“ „Juj – a nebojím se, že spadnou dolů? „Proč by se báli? Ostatně – budeš mít možnost si to vyzkoušet. Dneska tě provedu kasárnama,vyspíš se s ostatními a zítra začneme naostro.
Zbrojní sklad: komentátor: Prohlídka se Zvídálkovi velmi líbila. Hlavně, že všechno bylo přesně na svém místě v přesně vyřízených řadách. Postele i zbraň, skříňky, přilby, boty i nastoupení vojáci. Jako sňůrky. Jen se podívejte. Všimněte si také, jak se všechno blýská a doslova svítí čistotou. Tak je to a tak to má být, tak to musí být. Stále se bylo čemu divit, co obdivovat, prohlížet si a nesmělo by jít o Zvídálka, aby se pořád na něco neptal. Než se nadál nastal večer.
Trubač: Nad celým prostorem ponořeným do šera se vznesl a tichem rozléhal překrásný hlas trubačovy polnice, aby všem oznámil, že skončil den a třeba jít spát. Jen si poslechněte! Než dotroubí, musí se vojáci uložit do svých postýlek, vlastně postelí a všechno ztichne. Trubkové sóo – signál – Večerka -
Spánek: I náš Zvídálek byl unaven. Už ani nepomyslel, jestli z té vysoké postele (kavalce) nahoře skoro u stropu spadne či ne. Vidíte ho, jak hezky spí? Jak vůbec všichni hezky spí? Zaslouží si to a také potřebují, aby měli příští den dost sil na vše, co je očekává. Proto je nebudeme rušit ani my.
Noční služba: Jen služby zůstávají vzhůru celou noc, hlídají a střeží.
Strážný: Aby ostatní mohli spokojeně odpočívat, aby všichni lidé u nás v republice mohli klidně usínat a spát, abychom si my, děti mohly nechat zdát nejkrásnější, nejsladší sny, musí vojáci i za nás držet stráž. Každý den i každou noc. Někdy – to když nám chce někdo ublížit – nebo nás rušit – ozve se v kasárnách – třeba i v noci – volání, případně troubení na poplach.
Poplach: Poplach! Poplach! /příp. doplnit signálem trubky, či volání proložit pískáním, což je méně vhodné/. Všichni musí okamžitě vyskočit, ustrojit se (v noci přitom nesmí rozsvítit, oblékají se potmě), vzít si přilbu, samopal, plnou polní – to je ten baťoh na zádech – a hajdy k tankům, kanonům, letadlům, do bojových postavení. Ale to náš Zvídálek nezažil. Naštěstí! Možná by ho v tom kolotoči docela ušlapali, chudáčka. Jistě by nevěděl, co se děje, co si počít. Tentokráte byla noc klidná, ale těsně před ránem se Zvídálek stejně polekal. Ptáte se proč?
Budíček: Zvuk píšťalky a volání – BUDÍČÉÉK! „Co je, co se stalo?“ - ptá se Zvídálek a jeho ospalá očka sledují cvrkot, který kolem nastal.Vojáci čiperně vstávají a nastává jim nový den.
Rozcvička: Začíná rozcvičkou. Vojáci vyběhnou ven, pěkně rozhýbají tělo – ráz, dva, ráz, dva- aby se jim rozproudila krev a celý den jsou potom jako rybičky, jako křepeličky. Nejen v létě, ale i v zimě. Takovým otužilcům se pak všechny nemoci na sto honů vyhýbají. Nebolí je v krku, nechraptí, nekýchají, nekašlou, neposmrkávají, nemají horečku, není jim zima ani v největší zimě, za nejtřeskutějšího třeskutotřeskutého mrazíku.
Ranní hygiena: Po rozcvičce ještě studená koupel, ať má chlad zlost, že nechladí a že mu ohříváme ledovou vodu na vlastním rozehřátém těle, které je teď i čisté, vymydlené, voňavé. Ale kohopak to tu nevidíme? Náš Zvídálek. Vůbec se té vody nebojí. Dokonce se jí vysmívá! Nebo se z ní těší? Jen sledujte, jak se probudil. Rozcvička a vodička nám z ospalého koťátka udělaly takovouhle čiperku.
Nástup jednotky: Jen se podívejte, jak nastupuje s ostatními,
Jídelna: a jak mu teď chutná u snídaně dvojnásob. Dostal porci jako velký dospělý voják. Zbaštil pět velkých koblih. Tak velkých, že musel otevírat pusinku dokořán a bouličky se mu dělaly až za ušima, jak ji měl plnou.ale po koblihách, po těch se jen zaprášilo a mlíčko vypil též do dna. Dokonce si dvakrát přidával, když se z té sladké pocukrované dobroty tak prášilo, až se po ní zaprášilo. Teď měl panečku síly, že mohl i tanky přes hory přenášet.
Nástup na výcvik: Proto ho dali k tankistům na výcvik. Sám si to přál. Velitel jim vysvětlil úkol a pak to všechno začalo. Nasedat! Motory spustit! A jedem! Cvičení začalo.
Bojové cvičení: Všude vrčely motory, bouchalo, střílelo se, dýmilo, kouřilo, ozývalo hurá, vojáci sesedali, nasedali, útočili, bránili. Zvídálek se nestačil divit i dívat, zapomněl se – představte si – i ptát. Nač také, když viděl na vlastní kukadla a úplně zblízka zblizoučka všecinečko všecko, co jen si mohl přát i pomyslet. Nechcete se odívat za ním a s ním?
Hluboké brodění tanků: (Zatíněný hlas jako z telefonu) „Halé, děti, to jsem já Zvídálek, vidíte mne? Tady jsem! Tady dole, pod vodou, v tanku. Vidíte, že se vůbec nebojím. Ani tmy, ani vody, co tu trošku shora na nás kape. Je se mnou velitel, řidič, střelec, nabíječ a já, Zvídálek. Dohromady 1-2-3-4-pět. Pět nás tu je celkem. A mám ještě přes obličej masku na dýchání. Počkejte za chvíli, za chvíli mne zase uvidíte, až budeme na druhém břehu, až vylezu z tanku a ukážu se vám, to budete koukat!“
Průzkumník „To taková říčka je úplný potůček proti tomu, čím jsme projeli s tankem. Tady ani tank nepotřebujeme, přejdeme klidně pěšky, jako tady ten průzkumník, ledové vody už se dávno nebojíme. Hoho!“
Palebné postavení dělostřelců: „Juj – to je něco – to jsou kanony! Žádné letadlo není pro ně dost vysoko. Jen kdyby tolik rámusu ti dělostřelci nedělali.“ /lze zvukový efekt/
Čištění zbraní: „Ještě, že přestali, člověk by skoro ohluchnul z té kanonády. Co, co, co to děláte, co to provádíte, něco jste tam ztratili? Aha už vím, zapomněli v hlavni nevystřelený náboj.“Pane, Zvídálku, kanon a hlavně hlavně se musí po každé střelbě vyčistit, hlavně hlavně. A udržovat všechny zbraně v pořádku, aby nás při střelbě nezklamaly. To přece děláte s hračkama ve škole i doma také, ne? Ovšem naše zbraně nejsou hračky, ale opravdické věci, nebezpečné věci. A kdo chce ovládat svou zbraň, musí ovládat nejdříve sebe, sám sebe. Naučit se pořádku a v pořádku mít vždycky i svoje věci. Ale teď si pojď s námi odpočinout“.
Odpočinek pod maskovací sítí: „Protože za chvíli tě čeká daleká cesta“. „Daleká cesta? Když mne už bolí nožičky.“ „Hm, to jsi pěkný hrdina, vždyť ještě není poledne. No – nemusíš se bát. Nepošlapeš pěšky, ale poletíš“. /ožije/ „Poletím? Tryskáčem? Opravdickým? „To ne, to mohou jen ti nejlepší, dobře vycvičení piloti, ale vrtulníkem, helikoptérou. Tamhle už čeká. Jestli chceš, můžeme hned nastoupit. Popovídáme si uvnitř a nasvačit se můžeš také za letu. „Jakpak bych nechtěl!“
Vrtulník: „A kam vlastně poletíme!“ „Pozvali tě pohraničníci!“ Príma, už se těším!“ „Tak jednoduché to zase mít nebudeš.“ „Proč to nebudu mít tak jednoduché?“ „Protože tě čeká zkouška odvahy.“ „Od jaké váhy?“ „Pleteš to jako Spejbl i brouk Pytlík dohromady. Řekl jsem, že tě čeká zkouška odvahy, ne od-váhy.“ „Jóóóó- teď už rozumím. Jenom ještě nevím, jestli já mám (já budu) zkoušet tu odvahu nebo ona mne“. „To jsem také zvědav kdo koho bude zkoušet například s výsadkáři“.- „S výsadkáři?“ „Přesně tak s parašutisty“. „S kým vlastně s výsadkáři nebo s parašutisty“. „To je přece jedno a totéž.“ - Prostě s padákem“. „Mám jako vyskočit?“ „Ano, vyskočit, ale ne jenom jako“. „Doopravdy? Z letedla na padáku?“ „Aha, už se bojíš, viď? Máš strach!“ „A nebojím se, nemám strach!“ „Tak to je v pořádku, můžeš se pomalu připravit, za chvíli dostaneš signál k seskoku“. „Dobrá, kam to vlastně mám vyskočit, kam vlastně dopadnu?“ „Přece k pohraničníkům, kteří tě pozvali, copak jsi zapomněl!“ „Mhm“. „Voják Zvídálek!“ „Zde!“ „K seskoku připravit!“ Vojín Zvídálek k seskoku připraven!“ Vojíne Zvídálku pozor – vpřed!“
Výsadkář: „Huráá!“ Vyhrál jsem“ „Letím!“ „Padám!“ „Jsem odváný!“ „To je krásné,“ „Všechno vidím, úplně všechno!“ „I pohraničníky, i jejich pejska.“ „Ahój, ahój, jen abych nespadl na bodlák, nebo do bažin nebo na strom.“
Pohraničníci: „Ahoj kluci!“ Ahoj, pejsku!“ - Vojín Zvídálek hlásí hladké přistání!“ Celý zbytek dne zůstal Zvídálek u pohraničníků a jejich pejska Ajaxe, Bojara, Cigána, Dinga a Bojana. Večer ho vrtulník odvezl zpátky domů. Přistáli přímo v mateřské škole uprostřed jejich krásné zahrady, přímo do pískoviště a mohli by také na střeše, kdyby chtěli, jenomže dole je čekali Zvídálkovi rodiče, kteří už o všem od vojáků věděli a na střechu by se jen tak nedostali, jako ten vrtulník. Ještě než se s vojáky rozloučil pozvali ho do Prahy na přehlídku, aby se na ně přijel podívat. Zvídálek slíbil, že jistojistě určitě přijede a skutečně slovo dodržel.
Přehlídka: Netrvalo ani tak dlouho, stačilo se desetkrát vyspat do růžova a už tu stál na Letenské pláni v Praze, u chodníku skoro při hlavní tribuně. Byl na ní sám soudruh president, a Zvídálek ho viděl živého, nejenom na obrázku, jaký mají u nich ve škole, nebo jaké ukazují v televizi. Také tam bylo okolo hodně generálů – i jeden úplně černý, asi až z Afriky. Moc se mu líbili trubači na autech. Kolik, že jich bylo? Ani se to spočítat nedalo, rychle ujížděli a přitom troubili a troubili, trumpety měli naleštěné až se v nich samo sluníčko prohlíželo, a na nich vlaječky, podobné vlaječky, ale velké nesli pochodující vojáci, nebo vezli na autě, nebo na tanku. To byli praporečníci, měli bílé rukavice a vedle nich kráčela stráž. Zvídálek nestačil ani mávat, někdy i mávat zapomněl. Nejvíce mával samozřejmě těm svým, u kterých byl hostem, tankistům, dělostřelcům, pohraničníkům a hned se za nimi po přehlídce vypravil.
Děti na tanku: „Nazdar!“ „Nazdar!“ To je přece obrněný transportér, co jsem v něm seděl a zkoušel řídit.
Voják s dítětem na rukou: „Hele – Karel od tankistů – spolu jsme jeli pod vodou, pamatujete se přeci, ne? A s Markétou od sousedů. Odkud ta se tu vzala?
Dvojice zdravících vokáků: „To je přece Ferko, řidič dělostřelců s Ivanem. Koho to tak pěkně po vojensku zdraví, žádnou vyšší hodnost nevidím, že by mně. Samozřejmě, zdraví mne, a také vás všechny, děti, a za všechny vojáky, říkali mi to. Za to, že je máme rádi, mají rádi oni nás. Víte co, já jim teď za všechny děti řeknu moc hezkou básničku, a až se jí naučíte, můžete ji vojákům u vás vyřídit. Souhlasíte? Ano? Odpovězte. Tak dobře. Vojáci, vojáci, rádi vás máme, přijďte k nám do školy, kytku Vám dáme. A teď vojákům ještě ukážeme, co umíme, že chceme být jako oni. Velitelem budu já, protože to už umím.
Nástup dětí: „Děti, na můj povel, pozor!“ V řad nastoupit, vpravo vbok!“
Pochod dětí: „Pochodem – vchod!“ ozývá se bubínek v pochodovém rytmu. „Pohov – volno – zpívat!“ Zazní dětskými hlásky pěkná píseň „pochodují vojáci, po cvičení, po práci...“ nechat doznít.
Závěrečný titulek
y
