Nyní se kouzelník obrátil na mladíka. „Jsi hlupák, ale jsi můj syn. Proto jsem se rozhodl, že tě učiním kalifem bagdadským.“ „Ale to není možné,“ odporoval mu syn. „Vždyť kalif bagdadský je naživu a těší se dobrému zdraví.“ „Vidím, že jsi hlupák ještě větší, než jsem myslil. Co se má stát, nech na mně!“ ušklíbl se kouzelník. A poručil synovi, aby vsedl na osla a následoval ho do Bagdádu.
Toho odpoledne odpočíval kalif bagdadský pohodlně na své pohovce. Trochu si zdříml a teď po vyspání hleděl vesele před sebe. V tu hodinu býval vždy zvláště vlídný as laskavý a dalo se s ním dobře mluvit. I přivedl mu vezír kramáře, který měl na prodej mnoho podivuhodných věcí.
„Nejmilostivější pane,“ spustil kramář úlisně, „všechno mé zboží bledne před touto skříňkou.“ „A co je v té skříňce?“ tázal se kalif. „Prášek, milosti. Kdo si toho prášku šňupne a řekne k tomu M u t a b o r, může se proměnit v jakékoliv zvíře a porozumí také řeči zvířat. Chce-li se potom změnit v člověka, musí se třikrát poklonit směrem k východu a říci opět M u t a b o r. Avšak běda, kdo by se ve své proměně zasmál. To by se mu kouzelné slovo vytratilo z paměti a on by zůstal navždy zvířetem.“
„Dobře jsme koupili,“ radoval se kalif, když kramáře propustil. „Už se nemohu dočkat, až budu zvířetem. Pojď vezíre, podíváme se za město. Šňupneme si tam trochu a poslechneme si, co se povídá ve vzduchu, ve vodě, v lese i na poli…“
Došli k rybníku. Spatřili čápa, kterak se prochází, hledá žáby a chvílemi něco pro sebe klapá. Zároveň viděli jiného čápa, kterak sem letí. „Sázím se o svou bradu, milostivý pane,“ pravil vezír, „že si ti dva nohatí teď krásně porozprávějí. Což abychom se stali čápy?“ „To by se mi líbilo,“ odpověděl kalif. Vytáhl krabičku, pořádně si šňupl a podal ji vezírovi, který si šňupl také. Potom se poklonili k východu a zvolali jednohlasně: M u t a b o r.
V tu chvíli se jim natáhly nohy, ztenčily se a zčervenaly, ruce se jim proměnily v křídla a celé tělo se pokrylo peřím. „Máš rozkošný zobák, vezíre,“ pravil po chvíli úžasu kalif. „U brady prorokovy, jaktěživ jsem nic podobného neviděl.“ „Poníženě děkuji,“ odpověděl vezír a poklonil se. „Však také Tvoje výsost vypadá jako čáp mnohem lépe. Ale teď už pojďme, bychom se přesvědčili, zdali umíme opravdu čapsky.“
A ke svému podivení zaslechli tento rozhovor: „Dobrý den, slečno Dlouhonohá!“ „Děkuji pěkně, pane Klapozobe.“ „Je vám libo čtvrtku ještěrky nebo žabí stehýnko?“ „Vyloučeno. Dnes nemám na jídlo ani pomyšlení. Přicházím z docela jiné příčiny. Budu večer tančit před hosty svého otce a ráda bych se předem pocvičila.“ Potom začala mladá čápice provádět podivné pohyby…
… že se kalif s vezírem neudrželi a ze zobáku se jim vydral nehorázný smích. „Na tuhle švandu do smrti nezapomenu,“ povykoval kalif a kuckal se smíchy. Ale najednou vezíra napadlo, že jim bylo zakázáno se smát. „U Mekky a Mediny! To by byl špatný žert, abych měl zůstat čápem. Hej, vezíre, vzpomeň si přece na to hloupé slovo!“
„Je třeba se třikrát poklonit a říci při tom M u – Mu – Mu,“ radil vezír. Tak se tedy klaněni a klaněli, ale běda! kouzelné slovo nadobro zapomněli. Marně kalif zobákem o zem tloukl, a jeho vezír k tomu volal: „M u – M u – M u -.“ Byli a zůstali čápy.
Smutně bloudili oba kolem města Bagdadu a netroufali si dovnitř. Kdo by uvěřil čápovi, že je kalifem? A i kdyby uvěřili, což by obyvatelé Bagdadu chtěli mít kalifem čápa? Tak obcházeli několik dní a trpěli hladem, protože na žáby neměli ani pomyšlení. Báli se, že by si takovými lahůdkami zkazili žaludek.
Jednou se přece odvážili až na střechu kalifova paláce. A tu spatřili skvostný průvod. Půl Bagdadu běželo za nádherně oděným jezdcem a volalo: „Ať žije Mizra, panovník bagdadský!“ „Teď už vím, proč jsem začarován!“ vykřikl kalif čáp. „To je dílo kouzelníka Kašnura, mého úhlavního nepřítele. Musíme odtud a hledat pomoc někde ve světě.“
Letěli tedy. Příliš dobře se jim neletělo, protože oba měli ještě málo cviku. „Ó pane!“ vzdychal vezír po několika hodinách. „Já už to nevydržím. Rač prominout, letíš příliš rychle. A mimo to začíná pršet. Uděláme nejlépe, když si vyhledáme nějaký útulek na noc.“ Míjeli právě nějakou zříceninu –
– i sletěli k ní a našli si tam suché místečko. Když se trochu upravili, vezír zašeptal: „Pane a veliteli! Mně se zdá, že tu nablízko něco zasténalo.“ Také kalif už zaslechl tichý pláč a chtěl se rozběhnout do tmavé chodby, odkud zazníval. Marně ho vezír chytal zobákem za křídla a úpěnlivě prosil, aby se nevrhal v nové neznámé nebezpečí. Kalifovi i pod ptačím křídlem tlouklo statečné srdce.
Temnou chodbou doběhl až k zavřeným dveřím, a když do nich zobákem strčil, ocitl se v polozasuté komnatě. I spatřil velkou noční sovu. Těžké slzy jí splývaly z vykulených očí a chraplavé nářky se jí draly z křivého zobáku. Sotva ho však sova zahlédla, přestala plakat a k velkému podivení zvolala správnou arabštinou: „Buďte vítáni, čápové. Tuším, že mé vysvobození se blíží.“
Zjevila čápům, že kdysi bývala dcerou indického krále. A kalif jí svěřil, že dříve, než se stal čápem, býval v Bagdadě vladařem. „Kouzelník, který nás učinil nešťastnými,“ povídá sova, „přicházívá při úplňku měsíce sem do zřícenin. Hoduje tu se svými druhy a chlubí se hanebnostmi, jež provedl. Dnes je úplněk, já vás k němu dovedu, ale jen pod jednou podmínkou.“ „Jaká je to podmínka?“ zeptal se kalif. „Že mne jeden z vás požádá za ženu.“
Čápové byli tou podmínkou velice překvapeni a šli se poradit za dveře. „Vezíre,“ povídá kalif, „je to sice hloupý obchod, ale ty by sis ji mohl vzít.“ „To tak, aby mi moje žena oči vyškrábala,“ bránil se vezír. „Jen to zkus ty, kalife! Možná, že je jako princezna krásnější než jako sova.“ Když kalif nahlédl, že by jeho vezír zůstal raději do smrti čápem než aby si vzal za ženu sovu, rozhodl, že tedy splní její podmínku sám.
Sova z toho měla velikou radost. Zavedla oba čápy až k místu, odkud mohli docela dobře vyslechnout, co se povídalo v sále. Sedělo tam osm kouzelníků, mezi nimi Kašnu. Právě se chlubil, co provedl bagdadskému kalifovi. „A jaké slovo jsi mu uložil?“ zeptal se jiný kouzelník. „Hodně těžké slovo. M u t a b o r.“ Jakmile čápové to slovo uslyšeli, utíkali na dlouhých nohách tak rychle, že jim sova skoro nemohla stačit.
U brány zřícenin se třikrát poklonili vycházejícímu slunci a zvolali: „ M u t a b o r!“ V tom okamžiku byli opět lidmi. Z veliké radosti pán i sluha plakali a opět se smáli a objímali. Vtom si však kalif vzpomněl na svou nevěstu sovu a se strachem se po ní ohlédl.
A hle! Před ním stála krásná dívka a s úsměvem podávala kalifovi ruku: „Což nepoznáváš svou sovu?“ zeptala se. Byla to ona. Kalifa její krása a půvaby tak unesly, že zvolal: „Největší štěstí mého života bylo, že jsem se stal na čas čápem.“
Když pak dorazili do Bagdadu, lidé se radovali, že mají opět svého dobrého pána. Zle se však vedlo podvodníkům. Kouzelník i jeho syn si museli pořádně šňupnout prášku, který sami namíchali, a kalifovo slovo je proměnilo ve vepře. Kalif žil pak dlouho a šťastně se svou ženou princeznou.“
Tak skončila pohádka o kalifu čápovi… Čápice sklapla zobák a byla spokojena, že ji synek ani jednou nepřerušil. „Z toho vidím, že se ti má pohádka líbila. A my zatím přeletěli přes moře.“ - Opravdu tomu tak bylo. Mladý čáp se snesl s ostatními až v Africe.
y
