Neprozradíme však jejího autora, protože Péťa nad tou knížkou usnul. Nebo ho tak zmohlo VŠECHNO NEJLEPŠÍ? Buď jak buď, Péťovi klesla hlava přímo na dveře, kterými se vstupuje do pohádky.
„Ta vrata se musí uvolnit,“ prohlásil Všudybyl, „protože jinak se už nikdo nikdy do pohádky nedostane.“ Vylezl s přáteli oknem, ale ať dělali, co dělali, s naším spáčem nehnuli.
Ještě, že tam byl děd Vševěd — to byl ten v bílém plášti, pamatujete se přece na něho! Dal Všudybylovi pro Péťu zmenšovací sen, silně koncentrovaný. Chlapec byl už stejně až u samých dveří do pohádky, takže stačil docela malinký krůček, aby byl v pohádce celý.
Péťa si připadal opravdu jako v pohádce. Tady bezhlavý rytíř nabízí sice bezhlavě, leč s jistou dávkou rytířskosti rámě Zlatovlásce. A Vševěd praví: „Když už jsi jednou tu, neuškodí, když tě Všudybyl trochu provede.“
Ale to neznáte Péťu — neposedu neposedného, všetečku všetečného! Šípkovou Růženku pošimral stéblem trávy pod růžovým nosíkem, že se chuděra probudila o padesát let dřív.
V loupání perníčku s perníkové chaloupky předstihl i Jeníčka. Bába s dědkem — dobře si všimněte — zalezli dokonce do světnice a po celý Péťův pobyt v pohádce se ani neukázali.
„Takhle bychom se nikam nedostali,“ řekl si Všudybyl a zašel do pohádkové stáje pro Pegasa. To je, jak vidíte, létající kůň. A už frčeli! „To je nádhera,“ překřikuje Péťa vítr, „co to je, to pod námi?!“ „Sladké království,“ volá Všudybyl, „Čokoládové hory a hrad Buchtov.“
A když se pod Pegasem objevila Šlehačková pláň, Péťa to už nevydržel. Vrhl se po hlavě do nejsladšího dobrodružství v dějinách pohádky.
Konec toho dobrodružství byl poněkud neslavný. Čokoládový Indiánek, přední hlídka Čokoládových hor, Péťu zatkl. Dva Žloutkové věnečky obemkly Péťova zápěstí. Proč? Což nejsou ty okousané Čokoládové vrcholky, ta zpustošená Šlehačková pláň, která v té chvíli existuje již jen na cukrových mapách, dostatečným důkazem? Ha, bídníče, do Buchtové věže s tebou!!
Ale stalo se něco neočekávaného. Péťa své vězení snědl! Zůstalo tam jen tak dvacet buchet. A navíc zmizelo celé nugátové cimbuří a kus karamelových hradeb. Na Péťu si hned tak ve Sladkém království nepřijdou!
Však co to? Náhle zaznívá přesladká hudba a po fontánovém schodišti sestupuje na nádvoří sama královna Trubička z Čokolády. Pážata Zelené a Hnědé Kafíčko nesou vlečku posázenou těmi nejskvostněji balenými likérovými bonbóny. Za ní kráčí s nasládlým úsměvem v chutně řezané tváři rytíř Doboš. Průvod uzavírají dvorní dámy Slávie. Jak se to jenom v Cukrovém království dověděli, že je Péťa slávista? V každém případě to bral jako sladkou lichotku.
A jak vidíte, nedalo mnoho přemlouvání, aby přijal Lízátkový trůn. Z našeho hrdiny se stala Jeho Sladkost. Nic mu nechybělo. Koruna z mandlového těsta mu báječně slušela, žezlo se dalo báječně ocucávat (byl to totiž sladký špalíček devateré chuti) a královské jablko? Kdykoliv je Jeho Sladkost ráčila sníst (bylo to nejjemnější piškotové jablíčko s krémovou náplní a mandlovou slupkou), ministr Sachr mu podal jiné.
Zatím Všudybyl zpozoroval, že Péťu ztratil. „To je neštěstí, to je neštěstí, jak jen budu moci předstoupit před Vševěda bez našeho hosta,“ bědoval Všudybyl, který správně usuzoval, že mu Péťa zmizel ve Sladkém království.
Všudybyl neváhal a přistál na skleněné hoře, v níž je ukryt nesmírný poklad optického skla. Hora poklad vydala a Všudybyl, ozbrojen dalekohledem, prozkoumával Čokoládové hory, Cukrová pole, Krémové bažiny a Piškotová města.
Nakonec zaostřil na samotný Buchtov a — vtom Péťu uviděl! Ale byl to doopravdy on? To smutné, tlusté stvořeníčko víc leželo než sedělo na Lízátkovém trůnu.
Péťa už sotva dýchal a královna Trubička z Čokolády stále: „Zákusek pro pana krále! Trubičky pro panovníka! Rakvičky pro Jeho Sladkost! Ministr Malakov se pověřuje vedením zvláštních prací v oboru vynálezů dortů. Všechno nejlepší pro mého cukrouška!“
„Jo, VŠECHNO NEJLEPŠÍ, to vidím,“ bručel rozhněvaný Všudybyl! Tady pomůže jen Vševěd! „Pokud chápu,“ odpověděl mudřec Všudybylovi, „odešel Péťa do Sladkého království dobrovolně. Nemáme právo vměšovat se do této záležitosti.“ „Ale vždyť jde o zdraví, ba co dím, o život! V takovém případě MUSÍME ZASÁHNOUT. Musíš nám, Vševěde, pomoci!“
A byla svolána Rada moudrých, uvážlivých a zkušených, Rada bystrých, chytrých a nadaných, Rada dobrých a vzdělaných. Poznáváte je? Tak honem, kdo to je?
Jak na to šli? Věrni tradici a díky zkušenosti, kterou udělal již dříve Jiřík s princeznou Zlatovláskou, vyslali do hradu posla. Kdo to byl? Ano, správně, byla to moucha. A jak vidíte, sotva ji sami na obrázku vidíte.
A zatím se v hodovní síni na Buchtově připravuje nejsladší recepce, o níž jsme se vůbec kdy dověděli. Ale co to? Zdá se, že je tam poněkud napjatá situace. Ba, troufám si říci, že se tam schyluje ke skandálu. Tolikrát vyznamenaný ceremoniál Sachr se chytá za hlavu, zatímco Jeho Sladkost prohlašuje: „Jste neschopen. Po celou dobu svého panování jsem neviděl jediné jablko.“
„Mandlové ovoce pro Jeho Sladkost,“ sladce švitoří Trubička, úplně se rozplývajíc, jak se snaží panovníkovi zalíbit. „Dejte mi pokoj, Sladkosti, já chci mrkev!“ prohlásil Péťa, který už měl toho cukrování právě po krk. „Óóóóó,“ zašumělo to mezi dvořany, jako by Péťa řekl něco neslušného.
„Jeho Sladkost je nemocen,“ zalkala Trubička. „Musí dostat okamžitě buchtičky s krémem! — Ne, přineste čerstvou šlehačku! A třikrát denně bude užívat sladové karamely!“
„Ale já nechci, já nechci ... já ... už ... nemohu ...“ bránil se jen slabě Péťa. „Bzzzz. Bzzzz. Já ti pomohu,“ zabzučela moucha těsně u jeho hlavy. „Chceš se odtud dostat?“ Péťa horlivě kývl. Sladká královna si myslela, že dává souhlas k pečení máslové rulády, kterou se rozhodla pro Jeho Sladkost vlastnoručně připravit. Odběhla tedy do královské cukrárny a celý dvůr ji doprovázel. „To se ti povedlo,“ bzučela moucha.
„Povedlo, povedlo“, vzdychal Péťa. „Ale jak se mi povede dostat se odtud? Podívej se z okna. Bránu hlídají dva cukroví hadi! Ne, z hradu se už nikdy nedostanu.“
Zatím se na Krémovém poli u Buchtova shromažďují síly pro Péťovu záchranu. Pod Vševědovým velením nastoupily baterie mléka, podporovány jogurty.
Lehká jízda ředkviček s kapitánem banánem, vozy plné ovoce, černého chleba a zeleniny, blíží se od jihu po silnici dlážděné růžovým žužu.
Bezhlavému rytíři bylo svěřeno sýrové dělo. Statečné Pribinky, ovocné šťávy a mošty snášejí zásoby munice. To je divné, dělové koule a dočista červené! Ba ne, všechno je v nejlepším pořádku. Bezhlavý rytíř dokázal, že nejedná vždycky bezhlavě. Zvolil pro obléhání hradu těžké kalibry eidamských koulí. Ale to už se opravdu schyluje k bitvě. Dobře se dívejte. Na Buchtov se snáší mlha ovesných vloček.
To je signál k nástupu. „Tradadadadadááááá.“ Cínový vojáček dává znamení a Vševěd moudře pokyvuje hlavou. „O zdraví je někdy třeba bojovat.“
Péťa ví, co má dělat. Uslyšel signál a řekl si o žvýkačku. To není nikomu nápadné. Trubička mu ji dokonce sama přinesla. Všechno jde jako na drátku.
Karamelový příkop je už plný ovesných vloček, červená a zelená paprika, kapusta a salát jsou již na hradbách.
„ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ!“ V trůnní síni propukla panika. Nikdo se nestará o Jeho Sladkost.
Ta těžce, přetěžce oddychujíc s námahou otevřela okno. Na marcipánovou okenici připevnila žvýkačku a jala se šplhat dolů.
Již jen několik metrů zbývalo Péťovi. Již viděl čekanku, již rozeznával jednotlivé sýry. Ten atlet, který uhání přes nádvoří, není to Rekord? A tam, docela těsně u karamelových hradeb se plíží Lišák. A za nimi, v zákopech, kam až oko dohlédne, leží rozprostřena Niva a ještě dále, téměř k nerozeznání, leskne se červeně oprýmkované Blaťácké zlato. „Ještě kousek a jsem zachráněn!“ Však co to? Jediný pohled vzhůru a viděl, že je zle. Péťova váha byla příliš velká i na tu nejlepší žvýkačku. „Musím šplhat rychleji.“ blesklo mu hlavou. Ale nešlo to. Příliš ztloustl, příliš ochabl a teď? Vždyť jeho záchrana visí doslova na vlásku a ten vlásek povoluje!
Péťa padá. Padá přímo na zátarasy a kůly, do špičata osekané cukrové tyčinky, které měl tolik rád. Jak je možné, že se změnily v nepřátele? „Je to moje vina,“ vyčítá si a padá stále rychleji. TEĎ NARAZIL! Ach, to bolí.
„Copak se děje?“ nahlíží maminka do pokoje. „Ty jsi spadl s postele?“ A maminka se směje. Chlapci však nějak do smíchu není.
Péťa je už oblečený. Na stole čeká snídaně. Od včerejška tu zbylo tolik dortů! Proč by Péťa nemohl začít sladce nový den? „Maminko, já bych rád Kalorku. Nebo kaši z ovesných vloček.“ říká Péťa a před očima se mu vznášejí hory bílého pečiva ze Sladkého království jako strašidelné přízraky.
Všem to bylo dočista nepochopitelné, tajemné a záhadné, jak ten kluk najednou přišel k rozumu. Odkudpak ví, co má a co nemá dělat? A co má a co nemá jíst? My to víme, ale pssst! My si to necháme pro sebe; a aby se nám to neztratilo, zapíšeme si to za uši.
Péťa odchází do školy. „Nepůjdeš se mnou, Všudybyle?“ „Děkuji, musím být všude. Myslím, že se beze mne neztratíš.“ „Myslíš“? „Já nemyslím, já to vím,“ dodává z knížky Vševěd. A Všudybyl knížku zavírá.
y
