y
Princezna se zlatou hvězdou
Za horami, kam oblouk duhy padá, v líbezné zemi vzdálené, žila princezna jménem Lada se zlatou hvězdou na čele. Celý svět Lada měla ráda: tatínka – chůvu – ranní sad. Za rosy ráno chodívala trávník a růže zalévat.
Jednou si Ladu zavolal její tatínek, starý král: „Dceruško, stárnu, jsem už slabý, abych se staral, abych vlád. Dbej mého přání i mé rady: Co nejdříve se musíš vdát! A ženich tvůj, král Kazisvět, dnes právě přijel na náš hrad.“
V brnění těžkém, v plné zbroji, oči zlé, chladné jako led, tak před princeznou Ladou stojí její nápadník Kazisvět. Nenávidí ho každý v zemi. Ukrutně utiskuje lid. „Ne,“ říká Lada, „nechce se mi zlého krále si za muže vzít!“
Kazisvět nabízí jí dary, aby si získal přízeň její. Šaty zdobené drahokamy tanečnice jí předvádějí. Lada odmítá krásné šaty. Kazisvět hřmí ve hněvu svém: „Nechcete se mou ženou státi? Tak válkou zničím vaši zem!“
Chůva princeznu zachránila, darovala jí kožíšek, který hbitými prsty šila z tisíce myších kůžiček. Kdo kožíšek ten oblékne si, nikdo ho více nepozná. Uprchla v něm přes hory, lesy a do světa šla princezna.
V plášti zůstává nepoznána, a tak se nikdo nediví, když v zámku prince Radovana o práci prosí v kuchyni. Kuchař si měří pláštík šedý a do smíchu se musí dát: „Je z myší, říkáš? Zůstaň tedy! V kuchyni budeš pomáhat!“
Princezna kuchtičkou se stane…a pak při nádobí jí starší kuchtík jménem Janek všechno o zámku vypoví. Že bude slavnost pořádána, že přijde mnoho krásných dam a že pro prince Radovana nevěsta najít má se tam.
Náhodou princ s maršálkem do kuchyně zavítal. Kuchař pak smetanový krém z vařečky ochutnat mu dal, jako když princ byl chlapec malý a do kuchyně chodil k němu. Kuchař mu řekl: „Všichni by vám přáli, abyste dostal hodnou ženu!“
Večer šla Lada do zahrady, kde byla slavnost pořádána. A z ošklivé kuchtičky Lady stala se krásná mladá dáma. Kožíšek myší odložila a vzala si svůj skvostný šat. Nikdo – ba ani sám pan kuchař nemohl Ladu rozpoznat.
Říkali všichni: „To je asi kněžna ze země vzdálené. Hleďte, jaké má krásné vlasy! A zlatou hvězdu na čele!“ Tu pojednou princ před ní stojí. Zdraví a usmívá se jen. „Chcete se státi ženou mojí? Jste nejkrásnější z princezen!“
„Nemohu, princi! Stíhá mne sudba zlá! Jenom válku a hoře zmatků bych vaší zemi přinesla. Sbohem! A tento prstýnek vezměte si teď na památku!“ Princ svůj prstýnek dal jí zase. Končila slavnost, bylo k ránu. „Kdo jste, má paní?“…. Usmála se a beze slova zmizela mu.
Pak Lada vezme pláštík myší, jde do kuchyně. „Hbitě! Hbitě! Polévku tady přisol! Slyšíš? Kdes byla? Už jsme hledali tě!“ Lada solí a plakat se jí chce. A ani nevšimla si snad, že prsten princem darovaný jí přitom do polévky spaď. A tak našel princ při snídani svůj vlastní prsten v polévce.
Zamyslí se princ a potom velí: „Ať ke mně přijdou na chvíli kuchař a jeho podřízení, kteří polévku vařili!“ Nemohla Lada ukrýti se. Princ řekl: „Já vás mám rád! Ať kněžna jste či služebnice, musíte se mou ženou stát!“
V té chvíli princi oznámili, že s ním chce mluvit – a to hned – panovník ze sousední země, mocný válečník Kazisvět. „Jestliže pan král přišel ke mně jako přítel a dobrý host, pak bude vítán. Kdyby chtěl však přijít jako nepřítel, ztrestáme jeho nestoudnost!“
Vešel Kazisvět a Ladu uviděl: „Princezno, přec našel jsem vás nyní! Dříve za ženu jsem vzíti si vás chtěl. Nyní stanete se mojí zajatkyní! Moji vojáci vás v poutech přivedou! S hanbou budete stát v mojí trůnní síni! Že jste nechtěla být řádnou ženou mou, budete v mém zámku pouhou otrokyní!“
Princ však zůstal klidný: „Takovéto řeči u nás, pane králi, špatně rozumíme! A ten, kdo by drze sáhl k meči, v naší zemi také vlastním mečem zhyne!“ Když král Kazisvět pak opravdu sáhl k zbrani, princ ho při souboji brzy porazil. Zlému králi prach se zvedal za patami, prchal zbaběle a běžel ze všech sil.
Všichni oddychli si po vyhraném boji, lidé tančili a hudba vyhrávala. Lada objala se s hodnou chůvou svojí, která na zámku ji brzy vyhledala. Přinesla jí pěkný pozdrav od otce, že ho potěšila zpráva nečekaná a že lada může – jestliže tak chce – za muže si vzít prince Radovana.
Potom byla svatba, slavná, veselá, o jaké se ještě dlouhé roky mluví. V čele velikého stolu seděla Lada s princem a král vedle chůvy. Kuchař nosil chutná jídla na míse – navždy zůstali už s Ladou přátelé! A tak pohádka už naše končí se o princezně se zlatou hvězdou na čele.
Konec.
