Ovečce uvázala na krk rolničku, kačence nalila naposled vody, kohoutkovi nasypala zrní, kocourovi dala mlíčka a kozlíčkovi donesla trochu čerstvého lupení. Nejdéle se mazlila s pejskem Voříškem.
Voříšek byl náramně chytrý pejsek a nechtěl se dát. Nejprve šel ke kozímu chlívku a zavolal kozlíka Nebojsu. Potom štěkl na kocoura Macka, přivedl ovečku, kohouta a kačenu. Tak se posadili a dali hlavy dohromady.
To bylo nářků, že se musí rozloučit s Věruškou. To bylo starostí, jak s nimi bude nový hospodář nakládat. Zvířátka věšela hlavy, ale Voříšek prohlásil, že žádnému novému pánovi sloužit nebude!
„Co chceš podniknout?“ ptal se kozlíček. „Utečeme!“ odpověděl Voříšek. „Utečeme do lesa!“ jásala zvířátka svorně.
A vydali se do lesa, Voříšek první, kocour druhý, kohout za ním. Ostatní každou chvíli pobíhali po lese a hledali něco na zub.
Vtom v dálce zahřmělo a přihnala se bouřka. „Co budeme dělat?“ naříkala ovečka. Voříšek povídá: „Kohoutku, vyleť na strom a podívej se, není-li nablízku nějaká chalupa!“ A kohout vyletěl na strom.
Rozhlíží se pasekami, mýtinami, skrze hustá mlází se dívá a najednou radostně zakokrhá. „Kamarádi moji, vidím chaloupku a v ní světélko.“ Pak zase sletěl a vydali se v řadě k té chaloupce.
Když k ní přišli, byli zvědavi, jak to uvnitř vypadá a kdo v chaloupce bydlí. Jako dobří přátelé se znovu radili. A Voříšek navrhl: „Ať se Nebojsa pěkně natáhne na okno a podívá se dovnitř.“
No a kozlík poslechl. Postavil se na zadní nohy a natáhl krk, jak nejvíc mohl. „Co tam vidíš?“ ptal se kohoutek. „Stůl plný zlaťáků a kolem sedí loupežníci. Pijí, veselí se a dělí lup!“
A skutečně. V malé kuchyňce blízko kamen stál dubový stůl a kolem něho hodovali loupežníci, podařená parta Petrovských. Ten jeden právě povídá: „Ať mě vezme čert, není-li to zlodějské dělení!“ Protože nebyl spokojen se svým podílem ...
Jak udeřil pěstí do stolu, kozel se lekl a vrazil do okna, až se vysypalo sklo. A do kuchyně hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, vykulené oči a rohy. Hotový ďábel ...
Loupežníci nečekali, než si pro ně přijde čert do kuchyňky, a ztratili se jako pára.
Kozel se postavil na všecky čtyři a jde oznámit svým kamarádům, co viděl v chaloupce. Voříšek povídá: „Když jsou pryč, můžeme tam klidně přenocovat.“
A šli dovnitř. Každý si našel nějaké příhodné místečko, kde by se mu dobře spalo. Voříšek pod lavicí. Macek na lavici, kohoutek na hanbálkách a tak dále ...
No, ale loupežníci také nechtěli přenocovat venku v dešti. Sešli se v rokli, smluvili plán, jak na čerta vyzrát, a vraceli se do chaloupky.
Ten, co mu říkali Honza, si hodil na hlavu pytel a šel. Po střeše crčel déšť, okenice bouchaly, ale v chalupě bylo ticho a tma. A tak vzal opatrně za petlici a vstoupil dovnitř.
Jen vrzly dveře, nastal takový rambajs, že jste to jakživo neviděli. Jak šlápl ovečce na nohu, zabečela: „Bé, bé, bé někdo tady je!“
Honza skočil do světnice a probudil kohoutka. Ten hned: „Kykyryhý, zloděj, to se ví!“ A Voříšek se přidal: „Hafy, hafy, haf, podej mi ho, raf!“ A všech šest zvířátek se na zloděje vrhlo. Tak zle ho zřídili, že zase utekl.
Zvířátka pak spala spokojeně celou noc. Když se ráno loupežníci neobjevili, posbírala zvířátka zlaťáky a vrátila se spokojeně domů. To byl slavný návrat!
Chudý chalupník zaplatil všecky dluhy a daně, zvířátka se vrátila na dvorek a Věruška celá šťastná držela kolem krku statečného Voříška. Vidíte, co dokáže věrné přátelství!
y
