y
Sůl nad zlato
Byl jeden král vdovec a měl tři dcery.
Jednoho dne je zavolal a pravil: „Jsem již starý a rád bych některou z vás ustanovil královnou. Dříve však chci vědět, která mě nejvíc milujete. Nuž, dcero nejstarší, kterak miluješ svého otce?“
Nejstarší řekla: „Otče můj, jsi mi milejší nad zlato!“ Prostřední řekla: „Miluji tě, drahý otče, nad všecky poklady světa!“ A ta nejmladší, Maruška, pravila: „Já, tatínku, tě miluji jako sůl!“
Král se na Marušku velice rozhněval, že ho má ráda tak málo jako sůl, takovou praobyčejnou věc. „Jdi mi z očí!“ volal. „Staneš se královnou, až bude všem lidem sůl vzácnější než zlato a drahé kamení.“
Poslušná Maruška odešla z královského zámku s očima plnýma slz a srdcem zarmouceným žalem. Bylo jí líto, že ji otec vyhnal, třebaže ho milovala právě tolik jako starší sestry.
Dala se přes hory a doly a přišla do hlubokého lesa. Kde se vzala, tu se vzala, stála před ní babička. Maruška ji uctivě pozdravila, a když se stařena ptala proč pláče, Maruška jí všecko vypověděla.
Moudrá babička vzala Marušku za ruku a nabídla jí, že by ji vzala k sobě do služby. Maruška ráda přisvědčila a stařenka si ji odvedla do chaloupky.
Když se Maruška dosyta najedla a napila, ptala se jí babička, umí-li pást ovečky, příst len a tkát plátno. Tehdy to všecko lidé museli umět. Maruška stařence odpověděla, že tu práci na zámku nikdy nedělala.
„Tak já tě tomu naučím. Přijde čas, že to budeš potřebovat,“ řekla stařenka.Maruška u ní zůstala ve službě a byla pracovitá a pilná, jak se na dívku sluší a patří.
Mezitím její sestry žily v samých zábavách a jenom se kolem otce točily. Starší se oblékala do nádherných šatů, prostřední si libovala v tanci.
Král však často vzpomínal na Marušku, kterou měl ze všech dcer nejraději. Rád by byl pro Marušku poslal třeba na konec světa, kdyby věděl, kde ji najít.
Jednoho dne připravovali na zámku velkou hostinu. Tu přiběhne do královské komnaty vrchní kuchař všecek polekán: „Pane králi, velká nehoda se stala. Všecka sůl nám rozmokla. Čím budeme solit?“
Král se na kuchaře rozhněval a řekl: „Když nemáš sůl, sol něčím jiným!“Kuchař se zděšeně ptal: „Copak solí něco jako sůl?“ Král poručil vařit bez soli a kuchaře vyhnal.
Nu což, nedalo se nic jiného dělat. Pozvaní hosté se posadili k bohatě prostřené tabuli, ale pranic jim neslaná jídla nechutnala. Král se znovu rozezlil a poslal na všecky strany posly pro sůl.
Poslové jeli od vsi ke vsi, od města k městu, ale všude už dosolili. Sůl nebyla a na zámku se vařila jenom samá sladká jídla. Jenže z toho byli všichni nemocni.
Teprve nyní král poznal, jakým vzácným darem je sůl. Hořce litoval, že Marušce tolik ublížil. Vzpomínal na ni ještě víc a toužebně si přál, aby se vrátila domů.
Moudrá babička Marušce vyprávěla, co se děje na zámku a že není sůl v celé zemi. Také jí řekla, že její služba v chaloupce skončila. „Dobře jsi mi sloužila a já tě za to štědře odměním,“ pravila.
„Nežádám si nic jiného, než mošničku soli, kterou chci donést otci,“ řekla Maruška. „Tu máš mošničku a čarovný proutek. Na kterém místě jím šlehneš o zem, tam se zem otevře. Vejdi dovnitř a co tam uvidíš, to bude tvoje.“ Po těch slovech se rozloučily.
Maruška spěchala domů, ale v zámku ji nikdo nepoznal. Měla na sobě staré šaty a na hlavě šátek, takže ji nechtěli pustit dovnitř.
Řekla, že nese králi vzácný dar, a teprve potom ji pustili. Požádala vrchního kuchaře o krajíc chleba, osolila jej z mošničky a přinesla králi.
„Sůl,“ zaradoval se král. „Kterak se ti odměním?“ ptal se. „Řekni, děvenko, co ti mám dát, každé přání ti splním.“ Maruška odhodila šátek a řekla: „Co bys mi dával, tatíčku? Jenom mě měj rád jako sůl!“
Po zámku a po celém království se rozneslo, že se vrátila nejmladší z královských dcer a přinesla sůl. Každému, kdo přišel, darovala špetku soli z mošničky.
Když prohlásil otec Marušku královnou, řekla mu o tajemném proutku. A hned jím také švihla o zem. Země se rozestoupila a Maruška vešla do tajemné sloje, plné drahokamů. „Proč je zde všecko bílé jako led?“ ptala se Maruška trpaslíků, kteří ji obklopili ze všech stran. „To všecko je sůl,“ řekl nejstarší.
Maruška teprve teď pochopila všecku stařenčinu moudrost a chtěla jí ještě jednou poděkovat. Dala zapřáhnout kočár, odjela do lesa, ale nenašla ani stařenku, ani chaloupku. A tak se vrátila domů, žila s otcem až do smrti a byla všemu lidu dobrou a spravedlivou královnou.
