y
O neposlušných kůzlátkách
Byla jedna koza, která měla tři pěkná kůzlátka.
Ta koza se vypravila na trh. Potřebovala kousek plátna na novou zástěru, dížku na zelí a taky to zelí. Chtěla si je naložit na zimu. „Buďte tady hodné, děti,“ přikázala kůzlatům, než odešla z domu. „Neperte se spolu, nehádejte se a nikomu neotvírejte!“
Dobře za sebou zavřela a zamířila do blízkého městečka. Netušila, že ji z houští pozoruje vlk a přitom se mlsně olizuje. Na ni, starou kozu, by si netroufal, vždycky se bál jejích ostrých kopýtek a špičatých rohů. Ale hebká měkká kůzlátka, která nechala doma, jsou něco docela jiného.
Sotva byla koza z dohledu, vlk se rozběhl ke kozí chaloupce. Zabouchal a zavolal drsným hlasem: „Kozlátka, děťátka, otevřete mi vrátka, jsem vaše maminka a něco dobrého vám nesu!“ Ale kůzlátka se dala do smíchu: „Ty že jsi naše maminka? Kdepak! Ta má hlásek jako z hedvábí!“
Vlk se poškrabal za uchem. Jak to udělat, aby mu kůzlátka uvěřila? Když budu mít tenký jazyk, i hlas bude tenčí, napadlo ho a rozběhl se ke kovárně. – „Kováři, kováři, upiluj mi jazyk natenko!“ – „Jak račte!“ zasmál se kovář. „Položte vyplazený jazyk na kovadlinu!“ A piloval a piloval, až se mlsounovi jiskřilo před očima.
Jazýček jako lísteček, pelášil vlk zpátky k chaloupce. Zaklepal na ni a tenčím hláskem lákal kůzlata, aby otevřela. – „Naše maminka má hladší hlásek, ne takový zubatý!“ odpověděly však kozí děti.
Vlk se zaškaredil, ale chuť si zajít nedal. Rozběhl se ke kovárně podruhé, ať prý mu pan mistr vytahá taky zuby. Proč ne? – Kovář popadl kleště, otevřel vlčí tlamu a lup, lup, lup – za chvíli měl vlk dásně hladké jako miminko.
Když zaklepal u chaloupky a zavolal, aby mu kůzlátka otevřela, začaly se kozí děti přít: „Tohle je naše maminka!“ mečelo jedno. „Není a není!“ křičelo druhé.
A třetí, nejmladší vlkovi povídá: „Ukaž nám svou nožku!“ Jakmile prostrčil vlk tlapu pode dveřmi, kůzlátka uvnitř se dala do smíchu. Copak má koza drápy?
Kovář se nestačil divit, že se ten bezzubý znovu vrací. „Co ještě chceš, vlku?“ – „Vytahej mi taky drápy!“ Pan mistr mu je tedy vytahal. Bez zubů a bez drápů ani vlk mnoho škody nenadělá.
Kůzlátka si prohlížela vlčí tlapu, hladkou jako mámina bradička, a přece neotevřela. „Vlk nejsi, ale máma taky ne! Ta má nožku pěkně bílou!“
Navztekaný vlk se rozběhl k mlýnu. A musel hodně utíkat, když chtěl všechno stihnout, než koza přijde z trhu. Vkradl se do mlýnice, ponořil tlapu do pytle s moukou – a honem zpátky ke kozí chaloupce!
Podstrčil pod vrátky bílou nožku a tenkým hláskem žadoní: „Kozlátka, děťátka, otevřte mi vrátka, jsem vaše maminka…“ Kůzlátka se dívají, poslouchají – a pak se začnou hádat. Jedno mečí. „Je to máma!“, druhé zase: „Není a není!“ Hašteří se a drcají se spolu, až zavadí o petlici a vrátka se otevřou.
Vlk vrazil do chalupy. „Už vás mám!“ zaječel tenkým hláskem a skočil po kůzlatech. Ale bez drápů je nerozsápal a bez zubů nezakousl. A tak je tahal z kouta do kouta a soptil vzteky. Když to nejde jinak, spolknu je celé, řekl si. Rozevřel tlamu jak chlebovou pec a ham – ham! První i druhé kůzle mu zmizelo v hlubokém jícnu.
Třetí, nejmladší se schovalo pod lavici a vlk je ani nehledal. Měl dost.
S nacpaným břichem se těžkopádně odvlekl k lesu, zalezl do houští.
Zatímco nasycený vlk podřimoval ve svém pelechu, máma koza se vrátila z nákupu. Vrátka u chaloupky byla dokořán a světnička prázdná. Koza bědovala: „Vy moje nešťasné děti, proč jste mě neposlechly? Jistě vás všechny roztrhal vlk!“ – „Neroztrhal žádného, maminko,“ ozval se kozlíček pod lavicí. „Já jsem se schoval a moje bratříčky spolykal celé. Neměl drápy ani zuby.“
Koza popadla svého nejmladšího do náruče. Ale pak vzala nůžky a jehlu s nití a společně s kozlíčkem pospíchala k lesu.
Věděla, kde vlka hledat, kde ten lupič po jídle vyspává nejraději. rozvaloval se na zádech, aby ho netlačilo nacpané břicho, a chrápal, jako když pilou řeže.
Koza šmik, šmik, vlka rozpárala. Živá a zdravá kůzlátka radostně vyskočila ze tmy do sluníčka.
Potom společně s mámou opatrně naskládala do vlkova břicha kamení a koza zas všechno pěkně zašila.
Za nějakou chvíli se vlk probudil. Sáhl si na své nacpané břicho. „Kdo by pomyslel, že je kůzlečina tak tvrdá a těžká,“ zavrčel. „Musím to zapít.“ Namáhavě se zvedl a zamířil k řece.
Jak se sklonil k vodě, kamení se v něm sesypalo dopředu, takže ztratil rovnováhu a padl jako balvan ke dnu. Víckrát už z řeky nevyplaval.
V chaloupce zatím chroupala kůzlátka čerstvé zelí a vyprávěla, jak to všechno s vlkem bylo. – „Vidíte, vidíte!“ kárala je koza. „Kdybyste mne poslechly a nehádaly se spolu, vlk by na vás nemohl.“ Kůzlátka slíbila, že se polepší, a taky se polepšila. Svou maminku vždycky poslouchala a vedlo se jim dobře.
