y
Tři zlaté hrušky
Kdysi dávno a dávno žila kouzelnice, ale ne tak stará a škaredá, jako bývají čarodějnice. Tahle kouzelnice byla mladá, bohatá, a tak pěkná, až se srdce smálo. Však se také jmenovala Krasula. Nu, a protože byla mladá, chtěla se vdát. Vyhlásila, že si vezme za muže toho, kdo se jí dovede tak schovat, aby ho nenašla. A kohopak kouzelnice nenajde? Přijde, rozhlédne se a už ví, kam se ženich schoval. Nic nepomohlo, že mohl každý třikrát zkusit štěstí, stejně každého našla.
Dověděl se o té kouzelnici prostý šohaj. Co lidé pamatovali, chodíval v gubce, v kabátě z houně, a proto mu všichni říkali Gubčík. A ten šohaj se také vyznal v kouzelnictví. Přišel ke Krasule, a ta mu slíbila, že si ho vezme, jestliže se jí schová tak, aby ho nenašla. - Druhý den se Gubčík proměnil v rybu a schoval se na dno moře. Krasule vyšla ráno ven, rozhlédla se a volá: „Kde jsi? Na zemi nejsi, na nebi nejsi, v moři jsi! Proměnil ses v rybu, pojď ven!“ - Po duhé se proměnil šohaj v ptáka a vyletěl vysoko nad oblaka. Krasula vyšla do zahrady a volá: „Na zemi nejsi, ve vodě nejsi, kdepak jsi? Aha, jsi pták a letíš ve vzduchu. Pojď dolů!“ Gubčík prohrál i po druhé.
Teď už jsi nedovedl vymyslit, jak by se měl schovat. Chodí po zahradě, přemýšlí a Krasula už vychází z domu. V poslední chvíli se proměnil v karafiát a postavil se na kraj záhonu vedle stezky. Krasule se karafiát zalíbil, utrhla ho a voní k němu. Potom se rozhlédne a volá: „Na zemi nejsi, ve vzduchu nejsi, ve vodě nejsi. Kdepak jsi, poddávám se!“ - „Tady jsem“ povídá Gubčík a už stojí před ní.
Krasula prohrála, ale chtěla ještě lépe vyzkoušet Gubčíkovo umění. Řekla mu, že si ho vezme teprve tehdy, donese-li jí do zítřka z pšenice, která roste v sedmé zemi odtud, mouku na svatební koláče. Panečku, to nebyla snadná věc! Ale Gubčík měl strýce velkého čaroděje, a ten strýc měl kolečko. Kdo si do něho sedl, hned se octl tam, kde chtěl. Gubčík si vypůjčil od strýce kolečko, doletěl do sedmé země, tam dal požnout a vymlátit pšenici, namlít z ní mouky a ráno už byl s moukou u Krasulina zámku.
Krasula mu dala nový úkol. Měl jí donést do zítřka víno z hroznů, co zrají za Černým mořem. Gubčík doletěl na kolečku za Černé moře, tam natrhal hroznů, vylisoval je, natočil do sudů a ráno byl s vínem před zámkem.
Ale kouzelnici se nechtělo vzít si za muže tak chudého šohaje, když bohaté pány odmítala. Vymyslila si, nejtěžší úkol: vezme prý si ho, až ji donese ze sedmdesáté sedmé země tři zlaté hrušky. Teď už Gubčíkovi nebylo kolečko nic platné. Vydal se na cestu pěšky. Jak tak šel, přišel na velikou louku, po které pobíhal jakýsi chlapík rychle jako střela sem a tam. Ten rychloběžec se nabídl Gubčíkovi do služby. Gubčík ho vzal s sebou.
Šli a cestou uviděli člověka, který měl před sebou hromadu chleba, ale naříkal, že má hlad. „Tak proč nejíš?“ ptal se ho Gubčík. „Tohle spolknu najednou a co budu jíst potom?“ odpověděl jedlík.“ Tak pojď se mnou, u mne se najíš.“ řekl mu Gubčík. Chlapík spolkl chleby a šel s nimi. Teď už byli tři.
Šli dál a spatřili u cesty oheň. U ohně se ohříval člověk, oblečený v devíti kožiších a křičel, že je mu zima. Také tohohle zimomřivce vzal Gubčík s sebou, že se u něho zahřeje, a všichni šli dál.
Potom došli k člověku – seděl u studny a za ním tekla řeka – a ten volal, že má žízeň. „Nu, tak se napij“ vybídl ho Gubčík. „To je na mne málo, to mi nestačí,“ naříkal žíznivý. I toho vzal Gubčík s sebou a zanedlouho došli do sedmdesáté sedmé země, ke královskému zámku. Představili se králi a Gubčík ho požádal o tři zlaté hrušky.
Král slíbil, že mu dá tři zlaté hrušky, když si je prací zaslouží: královští pekaři a kuchaři chystají už týden hostinu k princově svatbě. Sezve-li Gubčík s kamarády do rána hosty k svatbě, tři zlaté hrušky dostane. Nepodaří-li se jim to, propadnou všichni smrti. Gubčík dostal od královského písaře celou hromadu pozvánek a odevzdal je běžci. Ten až do večera pobíhal jenom po zámku a okolí, teprve večer vyběhl s dopisy a ráno tu byl s náručí odpovědí na královské listy.
Král přečetl dopisy a řekl: „Hosté mi píší, že na hostinu již nestačí přijít. Chcete-li tři zlaté hrušky, musíte do zítřka sníst všechno, co moji pekaři a kuchaři nachystali, jinak vás dám všechny popravit!“ To byl úkol pro jedlíka. Zatím co si ostatní hráli s koláči a pečivem, zasedl jedlík ke stolu a ve chvilce všechno zhltl. Než nastal večer, měli všichni už zase hlad.
Třetí den je čekala třetí zkouška. Král dal rozpálit železnou pec, v té prý musí všech pět přespat noc a potom už najisto tři zlaté hrušky dostanou. Zimomřivec se těšil, že se zahřeje a sbíral celý den dřevo na oheň, ostatní měli strach, že v peci shoří na uhel. Když nastal večer, skočil zimomřivý první do rozpálené pece, zatřásl devíti kožichy, pobral do nich všechno horko a v peci bylo zima na zmrznutí. Zimomživec si udělal v koutě ještě ohníček, ale ostatní k němu nechtěl pustit, protože mu ve dne nepomohli dříví nasbírat.
Když se přišel král ráno podívat, co je s Gubčíkem a kamarády, podivil se, že jsou všichni zdrávi. Chlapíci ještě naříkali, že jim bylo v peci zima. Král poznal, že už na ně nevyzraje, a tak je pozval, aby si šli utrhnout zlaté hrušky.
Vedl je dlouho lesem, až je dovedl k velikému jezeru. Uprostřed jezera byl ostrov, na ostrově louka, na té louce hrušeň, co na ní rostly zlaté hrušky. „Tohle jezero musíte vypít, jinak se na ostrov nedostanete,“ řekl král. Žíznivý se dal dychtivě do pití. Za chvíli bylo jezero, jako by je vypustil, žíznivý pomalu vstal a blaženě si oddychl: „To jsem se napil!“
Gubčík s kamarády přešel na louku k zlatým hruškám. Sotva po nich sáhl, hrušky mu samy spadly do ruky. A když se to stalo, jako kdyby někdo kouzelným proutkem švihl: místo lesů se tu prostírala krásná bohatá krajina, se všech stran sem proudili lidé a vítali Gubčíka jako svého krále a jeho kamarády jako osvoboditele.
Teď už i Krasula viděla, že Gubčík je mistr nad mistry, a ráda si ho vzala, prý už ani jednou nečarovala. Gubčíkovi kamarádi zůstali s králem a jeho mladou ženou v osvobozeném království a všichni žili šťastně a spokojeně až do konce života.
