y
Král Lávra
Byl jednou jeden starý dobrý král. Panoval v kraji, který od Čech dělí devatery hory a troje moře. Krále Lávru posud chválí jeho irský lid, ač tento král měl jednu slabost: velmi zanevřel na holiče.
Nosil vlasy dlouhé až po krk a holit se dával jen jednou za rok, na letnice. A holiče, který mu posloužil, čekala podivná odměna: oprátka na šibenici! Irčany mrzela na králi tato ukrutnost. Řekli si však: Co král chce, je zdrávo pro poddané, a tak si po letech na tu podivnost zvykli.
Nemohli si však na ni zvyknout holiči. Nezbývalo jim však nic, než trpět, neboť na rebelii jich bylo málo. Každý rok před letnicemi se scházeli holiči na radnici a smutně metali los, komu padne holit krále a pak – viset na šibenici.
Los padl letos na Kukulína, syna staré vdovy. Jak to vdova uslyšela, strachy omdlévala a naříkala: „Ach, můj Kukulín!“
Mladík krále oholil a už si ho vede kat. Kukulínova matka se tlačí zástupem ke králi; spěchá orodovat za syna.
„Měj slitování, králi! Co si já, ubohá vdova, počnu! Můj muž padl v tvých službách a teď mi tak hanebně chceš vzít syna, mou jedinou oporu? Jestliže ty, králi, máš dobré srdce, tak jistě jednou v roce blázníváš: pro nic za nic nevinného člověka posíláš na smrt. A to si myslíš, že jsi náš otec?“
Král se zastyděl, povzdechl si se slzou v oku a slitoval se: rozkázal, aby průvod s odsouzeným zastavil a všichni aby odešli. Kukulína si dal zavolat k sobě.
Král seděl s korunou na klíně a Kukulín stál před trůnem, jako stín bledý.
„Přistup blíž, synku, až pod baldachýn,“ vyzval ho král. „Přísahej, že pomlčíš o tom, co jsi viděl na mé hlavě pod vlasy; pak se ti nic nestane a na věčné časy budeš mým dvorním holičem!“
Kukulín rád přísahal. Holíval potom krále ob den a na letnice žádný holič už nemusil na šibenici. Lidé byli rádi, že jejich dobrý král si dal svou jedinou chybu vymluvit, ale víc než celý irský národ těšili se z toho holiči.
Stará vdova se radovala, že její syn je ve dvorské službě, že si chodí ve vyšívaném fraku, zdobeném hvězdami a zlatými portami s břitvou po boku.
Ale co byly Kukulínovi platny hvězdy a zlaté třepení. Trápilo ho, že nesmí vyjevit, co vidívá při holení králi pod vlasy.
„Co je ti, můj milý synu?“ ptala se ho matka. „Bývals veselý a teď chřadneš, a pokoje nemáš ani ve dne ani v noci.“ Kukulín naříkal: „Milá matičko, mně není pomoci!“ „Kdo se ptá, mnoho se doví,“ řekla matka a poslala syna k poustevníkovi do černého lesa.
„Dobře znám, synku, tvůj kříž,“ pravil poustevník. „Jsi holič a víš tajemství, které nesmíš nikomu povědět. Neulehčíš si však, dokud je nevyslovíš.“ Poradil mu, aby je v noci všeptal do staré duté vrby, stojící u Viklova na soutoku dvou řek.
Ještě téže noci běžel Kukulín k vrbě. Dobře mu stařec poradil: uzdravil se, sotva do vrby našeptal, co král Lávra skrývá na své hlavě.
Zanedlouho na to chystal král Lávra slavnou hostinu; na jeho rozkaz sjeli se páni a paničky z celé země.
Po hostině čekal na panstvo velikánský sál s navoskovanou podlahou. Na bále měla vyhrávat nejslavnější karlovarská kapela.
Muzikanti pospíchali na bál. A tím spěchem ztratil pan Červíček kolíček z basy. Zpozoroval tuto škodu právě u Viklova na soutoku dvou řek.
Smutně stál s basou u duté vrby. Půjde-li kolíček hledat, promeškají bál. Uřízl tedy na kolíček větev z vrby a netušil, co tím králi způsobí.
Sotva pustil na bále smyčec po strunách, basa řve, a tak, až všechno přehluší: „Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!“
Hned dal král Červíčka i s basou vyhodit; oběsit však basu, na to už bylo pozdě. Všichni lidé teď znali tajemství, pro které umírali holiči na šibenici.
Nic nebylo platno zkrývat to, co od basy věděl celý svět; a tak král Lávra po tom bálu už dlouhé vlasy nenosil.
A přesto se lidu líbil jejich dobrý král; zdálo se jim, že právě pod korunou se jeho dlouhé uši dobře vyjímají.
Krále vždycky holil i stříhal Kukulín; nikdy totiž nevyšlo najevo, jak tajemství přišlo do basy a z basy na bál.
