y
O jednom králi
Byl jednou jeden král a ten měl ze všeho nejraději švestkové knedlíky s mákem. Nic jiného jej ani nezajímalo.
Přišel k němu jednou kuchař a povídá: „Králi, už nikde nemají švestky a mák.“ Král se jen usmíval a řekl: „To nevadí, to nevadí, hlavně, že mi předložíš švestkové knedlíky s mákem. Už jsem bezmála hodinu tu dobrotu neměl v puse, trvá ti to celou věčnost.“ Kuchař mu povídá: „Když nejsou švestky a mák, nemohou být ani švestkové knedlíky s mákem. To dá rozum, ne!“ Ale král se pořád jen usmíval: „Kuchaři, šibale, moje švestkové knedlíky s mákem, že nemohou být?“ A mrkal na kuchaře čtverácky a dělal na něj ukazováčkem tytytytyty. Kuchař jenom vážně vrtěl hlavou, že to opravdu možné není. A tu teprve král vykulil oči a vybafl: „A co tedy budu jíst? Vždyť umřu hlady!“ Kuchař jenom bezradně pokrčil rameny a král se dopálil: „Hrom to toho, prachobyčejné knedlíky s mákem a nejsou!“
Vykopl oknem své dva královské pantofle, až spadly do rybníka mezi polekané kačeny, obul si gumové holínky a povídá: „Tak. Tedy kvůli těm švestkovým knedlíkům udělám válku! A hotovo!“
Vyšel na balkon a zapískal na píšťalu a hned tu stálo vojsko připravené v plucích. Král volá: „Vojáci, rozkutejte třeba celou zemi, ale bez máku a bez švestek se mi nevracejte, nebo vás rozsekám na cucky.“ A vojáci řekli: „Hurá!“ a rozjeli se do celého světa. Rozjeli se, ale málo platné, když jednou nejsou švestky a mák, může se král ukřičet a vojáci se mohou uběhat, nic nevyběhají. Kde nic není, ani voják nenajde.
Král zatím čekal a vrtěl netrpělivě palci v gumových holínkách. Kuchař mu nosil všelijaké dobroty.
Kačičku dozlatova upečenou, posázenou třešinkami, palačinky s tvarohem a s jahodovou marmeládou, brambory s pažitkou a kyselým mlékem. A král se jenom ošklíbal a zlobil se: „Nemohu ty tvoje patlaniny ani vidět.“
A všechno to vyházel z okna. Pod okny hráli kluci kopanou, byli celý uřícení a ušmouhovaní. Vrhli se na ty dobroty a všechno to snědli.
Král mezitím dostal chuť aspoň na tu pečenou kačičku, kouká z okna, a ani ta už tam nebyla.
I rozběhl se za kuchařem. Ale ten už měl sbalený kufr a uraženě mu řekl: „Mějte se tu pěkně, když se vám moje služba nelíbí, já můžu jít. Mě vezmou všude rádi, ale co s vámi.“ Jo. Aha. Praštil dveřmi, až se zámek otřásl a král tu stojí celý udivený a zírá, zírá, ale marně, protože nikde nikdo.
A tu mu na nos sedla moucha a povídá: „Tak, chi, už jsi dokraloval. Král bez vojáků a bez kuchaře není král.“
To jsem totiž zapomněl říci, že všichni ti vojáci, co je král poslal do světa a co nikde nemohli najít švestky ani mák, svlékli uniformy, a řekli si: „Proč bychom se vraceli. Dát se rozsekat na cucky? Má úcta. Hledejte si nás.“ Stali se vším možným, jenom na vojákování už si ani nevzpomněli. Král se divil, co mu to ta moucha povídá. „No, koukejme se. Možná, že máš pravdu. No jo, ale co teď?“ Moucha si chvíli důležitě omývala přední nožičky a potom řekla: „No, nic se nedá dělat. Ale ty budeš muset něco dělat. Snad vyhýbkáře nebo prodavače, ale to bys musel mít jedničku z počtů. Nebo by jsi snad mohl rozvážet zeleninu, no, já nevím, musíš koukat, no. Práce je všude habaděj. Ale já už musím letět. Mám málo času.“ A uletěla.
Král ještě chvíli stál nerozhodně, ale potom už si jistě něco vybral. Nevím přesně co to bylo, nejspíš rozváží tu zeleninu. No, to je docela hezká práce a ke švestkám je při ní blízko. Jisté však je, že se z něho stal docela obyčejný člověk. A jméno má teď také docela obyčejné: František Král.
Konec.
