Proto hned povolala svého osobního myslivce, který jediný ze všech služebníků na zámku měl její plnou důvěru. Uklonil se hluboce před svou královnou a řekl: „Jaké přání má dnes moje krásná paní?“ „Ulovíš pro mne zvěř,“ pravila královna, „věru zvláštní zvěř, ale tvá odměna bude bohatá.“ A podávala myslivci dýku a měšec plný zlaťáků. Myslivci se rozzářily oči nad tím bohatstvím: „I kdybych měl tu zvěř na samém konci světa honit, pro tebe ji ulovím, má paní.“ Královna se zasmála: „Nemusíš tak daleko, můj milý. Tou dýkou usmrtíš v lese Sněhurku a jako důkaz vykonaného činu mi přineseš její srdce.“ Myslivec strnul nad tím přáním, ale věděl, že královně nelze odporovat. A slíbil, že hrozný čin okamžitě vykoná.
Zavedl nic netušící Sněhurku do lesa. Ta byla ráda, že se na chvíli ztratí zlé maceše z očí a ochotně myslivce doprovázela. Cestou se vesele smála, vyptávala se na zvyky zvěře, děkovala za pěknou vycházku, a myslivec pomalu ztrácel odvahu ke strašnému skutku. Posléze se rozhodl, že královnu nějak oklame a že ušetří Sněhurčin život. „Konec konců,“ pomyslil si, „stejně nevyjde z lesa živa, dravá zvěř se o ni sama postará i bez mého přičinění,“ Sněhurka byla cestou unavena a chtěla si na chvíli odpočinout, „To se mi výborně hodí,“ řekl si myslivec, slíbil Sněhurce, že se za chvíli pro ni vrátí, a oklikou se vracel k zámku. Cestou zabil dýkou laň a její srdce vložil do vyprázdněného měšce.
Se strachem se blížil ke královně, obával se, aby neodhalila podvod. Ale královnu ani nenapadlo, že by si nejvěrnější služebník dovolil nesplnit její rozkaz, a spokojila se pohledem na zakrvavenou dýku a na srdce, uložené v měšci. „Konečně jsem se zbavila Sněhurky,“ pomyslila si spokojeně a myslivce milostivě propustila. Ten však nezůstal dále v jejích službách a rychle opustil království.
Sněhurka v lese marně čekala, že se pro ni myslivec vrátí. Blížil se večer, cestu z losa neznala a neměla, kam by hlavu složila. Rozplakala se nad svým žalostným postavením, obávajíc se dravé zvěře, „Pročpak pláčeš, Sněhurko?“ ozval se před ní náhle tenký hlásek. A. Sněhurka poznala ježka, se kterým si hrávala v zámecké zahradě, a všechno mu vypověděla. „Nic se neboj“, řekl ježek, „však my to nějak zařídíme.“ A zavolal veverku i jiná zvířátka, dokonce i medvěd přišel, a ani toho se Sněhurka nebála, protože byl na-ni hodný. Není se co divit, však po celém lese všichni věděli, jaká Sněhurka je. A rozhodli se, že se o ni postarají a ukázali jí cestu, kudy se má dát.
Ještě než se docela setmělo, dovedla zvířátka Sněhurku k malé chaloupce v lese. „To jo ale krásná malinká chaloupka,“ řekla Sněhurka, „kdopak v ní asi zůstává?“ „Podívej se dovnitř“, řekla zvířátka a utekla do lesa. Sněhurka se podívala okénkem, ale“ nikoho neviděla. Zkusila vzít za kliku a viděla, že dveře jsou otevřené. „Copak se mi může stát?“ pomyslila si a vešla dovnitř.
Trochu se porozhlédla po světničce a nevycházela z údivu. Všechno, co v ní bylo, vypadalo jako hračky. Uprostřed stál stůl a kolem něho sedm malých židliček, na stole bylo připraveno sedm talířků a u stěn stálo sedm malých postýlek„ „Jak je to všechno malé a krásné, kdopak tu asi bydlí?“ řekla si Sněhurka, ale v tu chvíli na ni padla tak velká únava po celodenním trmácení v lese, že se ani na nohou nemohla udržet. A tak se položila na jednu z postýlek a usnula, jako když ji do vody hodí.
A to už byl opravdu večer a k chaloupce se blížili po celodenní práci její obyvatelé. Bylo to sedm trpaslíků, kteří v nedalekých horách dolovali stříbro. Těšili se, že si uvaří dobrou večeři, ale vtom si nejstarší z nich všiml, že v chaloupce je světlo, „Kamarádi,“ řekl, „v naší chaloupce někdo je!“ „Kdo by tam byl,“ povídali ostatní, ale přece jen se trochu báli jít dovnitř.
A tak ten nejstarší a nejmoudřejší nahlédl oknem do chaloupky a díval se a díval a nic neříkal. Ostatní do něho strkali a volali, kdože tam tedy je, až konečně starý trpaslík vydechl:“ Ta je krásná!“ Víc neřekl, ale všichni byli tím zvědavější, a tak si dodali odvahy a vešli dovnitř a našli Sněhurku. Chtěli ji probudit, ale nejstarší rozhodl, aby ji nechali spát. Rychle si uvařili večeři, tiše se najedli a šli si lehnout. Nemohli se sice uložit tak pohodlně, jak byli zvyklí, někteří se i hádali o místo, ale starý trpaslík všechny porovnal.
Umíte si představit, jak byla Sněhurka ráno překvapená. Ale protože trpaslíci byli hodní, brzy se domluvili, že Sněhurka u nich zůstane a bude jim hospodařit. A když se pak večer vrátili po práci domů, Sněhurka měla přichystanou večeři. A i ti největší bručouni, kteří se nechtěli v postýlce uskrovnit, si libovali: „Panečku, to je docela jiné jídlo, než to, co si vaříme sami!“ A tak bylo v chaloupce veselo a všichni tam spokojeně žili.
I zlá královna žila na zámku spokojeně - až do toho dne, kdy opět usedla před kouzelné zrcadlo a zeptala set „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ A čekala, že zrcadlo ukáže zase její vlastní tvář. Ale zrcadlo se zamlžilo a odpovědělo: „Na světě je mnoho krásných žen, i ty jsi krásná, má paní. Ale žádná není krásnější než Sněhurka, tvá nevlastní dcera. „A v tu chvíli se v zrcadlo objevila Sněhurka, živá a zdravá, jak si povídá s veverkou, která ji přišla navštívit. Královna zesinala vztekem. Když jí zrcadlo prozradilo, kde Sněhurka je, rozhodla se, že ji zahubí tentokrát sama.
Vzala na pomoc všechna svá kouzla. Za pomoci černého kocoura natrhala o půlnoci čarovné býlí a ve velkém kotli za strašného zaklínání vařila nápoj, který ji měl navždy zbavit Sněhurky. A když obsah kotle vřel a žhnul, vhodila do něho krásné červené jablko: „Kdo toho jablka ochutná, usne takovým spánkem, že se z něho sám už nikdy neprobudí,“ jásala královna a její černý kocour spokojeně „předl. Královna vylovila jablko z kotle, změnila se ve starou babku a vydala se za Sněhurkou.
Ta nic netušila o nebezpečí, které jí hrozí, a mile přivítala babku, která zaklepala na dvoře chaloupky. „Copak si přejete, babičko?“ zeptala se jí. „Ale prodávám krásná červená jablíčka, a lacino, jen ochutnejte, slečinko, že jsou opravdu dobrá.“ Sněhurka si pomyslila, že by mohla trpaslíkům upéci dobrý jablkový závin, a přijali nabízené jablko, které bylo opravdu krásné.
Sotva však ochutnala, zatočila se jí hlava a Sněhurka klesla k zemi jako podťatá. Nakousnuté jablko jí vypadlo z ruky a kutálelo se po zemi, zatímco zlá královna jásala nad svým vítězstvím: „Konečně jsem tě dostala a nenajde se na zemi ten, kdo by tě chtěl z věcného spánku vysvobodit!“ A se strašlivým smíchem se vrátila do zámku.
Když se trpaslíci vrátili z práce, zděsili se. Marně se pokoušeli Sněhurku přivést k životu, hořce plakali a jeden druhého obviňovali, že se měli o její bezpečnost lépe starat. I zvířátka se seběhla a hořekovala spolu s trpaslíky a za chvíli se otřásal pláčem celý les. „Takhle už Sněhurce nepomůžeme,“ řekl nakonec nejstarší trpaslík, „teď už je pozdě bycha honit. Ale vypravíme jí takový pohřeb, jaký ještě nikdo neviděl. A všichni trpaslíci se dali do práce a udělali pro Sněhurku překrásnou skleněnou rakev.
Když byla rakev hotova, uložili do ní Sněhurku a chystali se jí pohřbít. Ale v tu chvíli jol kolem princ se sousedního království a přivolán pláčem, sesedl s koně a šel se podívat, co se děje. „Kdo je ta překrásná dívka?“ ptal se, okouzlen pohledem na Sněhurku, která ani ve smrtelném spánku neztratila nic na své kráse.
Trpaslíci mu vyprávěli, jak k nim přišla, a jak jim hospodařila a při tom plakali stále víc a víc. „Dovolte mi, abych ji políbil,“ požádal je princ. „Kdyby na živu byla, tu a žádnou jinou vzal bych si za ženu a udělal ji královnou.“ Trpaslíci zvedli skleněné víko a princ horoucně políbil Sněhurku. V tu chvíli strnuli všichni, neboť náhle se Sněhurce zachvěla víčka a vzdech se ozval z jejích úst.
A po chvíli se Sněhurka docela probudila z těžkého spánku. Ani tentokrát se zlé královně nepodařilo dokonat zlý čin, neboť zapomněla, že opravdová a velká láska překoná i nejstrašnější kouzla. Trpaslíci jásali, že jejich přítelkyně je opět živa, i zvířátka se radovala, ale nejšťastnější byl přece jen princ. „Chceš být mou ženou?“, zeptal se Sněhurky. Jak bych mohla odmítnout svého zachránce, pomyslila si Sněhurka, a proč také, vždyť je velice hezký a jistě i hodný. A tak ráda svolila.
Jen trpaslíci se příliš neradovali, protože přišli o svou hodnou přítelkyni a hospodyni - ale řekněte sami, co mohli dělat? A když je princ se Sněhurkou pozvali srdečně na svatbu, dali jim trpaslíci své požehnání, plakali už jen docela malinko mezi úsměvy a mávali oběma šťastným lidem, kteří vesele ujížděli do princova zániku. A chcete ještě vědět, jak to dopadlo se zlou královnou? Když zjistila, co se stalo, pukla vzteky. A pak už Sněhurce a jejímu princi nehrozilo žádné nebezpečí a žili šťastně a spokojeně. A jestli nezemřeli, žijí tak dodnes.
y
