y
Sůl nad zlato
Byl jeden král a měl tři dcery. Když zestárl, přemýšlel, která z nich by se měla stát po jeho smrti královnou. Nakonec si řekl, že královnou bude ta, která ho má nejvíc ráda.
Zavolal k sobě dcery a řekl jim: „Milé děti! Než rozhodnu, která z vás bude královnou, rád bych věděl, jak mne máte rády!“ Nejstarší řekla: „Otče, miluji vás, víc než zlato!“ Druhá odpověděla, že ho má raději než své štěstí. A nejmladší Maruška řekla: „Já vás mám, tatínku, ráda jako sůl!“ Král se rozhněval, že ho vlastní dcera tak málo miluje. „Jdi mi z očí! Rozkřikl se na Marušku, „a nehlas se ke mně, leda by sůl byla někdy vzácnější než zlato.“
Maruška se rozplakala a odešla smutně ze zámku. Nevěděla, kam jít, a tak se ubírala nazdařbůh, přes hory a doly, až přišla do hlubokého lesa. Tu potkala babičku. Babička se jí ptala, proč pláče. Maruška jí všechno pověděla a řekla: „Vždyť já ani nechci být královnou. Chci jenom, aby tatínek věděl, že ho mám ráda!“
Babička vzala Marušku k sobě do služby. Maruška u ní pásla ovečky, dojila je, předla len a plátno tkala. Byla poslušná, pracovitá a babička si ji velice oblíbila.
Zatím její dvě sestry žily v samých zábavách a radovánkách. Strojili se do drahých šatů, pořádaly hostiny a plesy. O otce už nedbaly a ten často vzpomínal na Marušku. Nyní cítil, že právě ona ho měla nejraději. Jednoho dne, když měla být v zámku zase hostina, přiběhl ke králi polekaný kuchař: „Pane králi, stala se nám nehoda! Všechna sůl rozmokla! Čím mám solit?“ Král poručil: „Vař tedy bez soli!“ Ale jídlo bez soli hostům nechutnalo.
Král rozeslal na všechny strany posly, aby dovezli sůl. Ale všichni se vrátili s nepořízenou. Sůl nikde nebyla. Kuchař denně vařil sladká jídla, ale brzy je nikdo nechtěl jíst. Každý toužil jen po soli.
Mezi lidmi se rozmohly nemoci, nakonec se rozstonaly i obě královské dcery a král sám byl tak sláb, že sotva chodil. Také dobytek bez soli trpěl, krávy i ovce málo dojily.
V té době řekla babička Marušce: „Nyní se vrať domů! Sůl je dnes lidem dražší než zlato!“ Darovala jí na cestu mošničku plnou soli, dala jí ještě čarovný proutek a řekla: „Kdybys někdy potřebovala sůl, šlehni proutkem o zem! Země se otevře a najdeš v ní tolik soli, kolik budeš chtít!“
Maruška šla domů. V zámku ji už nikdo nepoznal, ani ke králi ji nechtěli pustit, že je nemocen. „Jenom mě pusťte,“ řekla Maruška. Já ho vyléčím.“ Podal nemocnému králi krajíc chleba se solí a král se nesmírně zaradoval: „Sůl, takový vzácný dar! Jak se ti odměním? Řekni, co chceš, všecko dostaneš!“ „Já nechci nic, tatínku, jenom mě mějte rád jako tu sůl,“ řekla Maruška. Teprve teď jí král poznal, s radostí objal a prosil za odpuštění.
Tak se stala Maruška královnou. Byla k lidem spravedlivá, hodná a lidé měli svou královnu rádi. Kdykoliv se v zemi nedostávalo soli, šlehla Maruška proutkem o zem, zem se otevřela a lidé našli v zemi tolik soli, že ji nikdy všechnu nevybrali. S babičkou se Maruška už nesetkala, ale často na ni vzpomínala.
