Královna se zastavila na -prahu a naslouchala. První sudička právě říkala: „Budeš, šípková Růženko, krásná a hodná.“ Druhá věštila: „Jakmile se píchneš jehlou, zemřeš!“ A třetí dodala: „Nezemřeš navždy, probudí tě polibek dobrého muže.“
Než se zděšená královna vzpamatovala, nebylo po sudičkách ani stopy. Vrhla se k postýlce, ale Šípková Růženka klidně spala, jako by se nic nedělo.
Druhého dne ráno řekla královna všechno králi. Od té doby střežili dítě jako oko v hlavě. Ze zámku dali odstranit vše, čím by se mohla Růženka píchnout, a propustili všechny švadleny a pradleny.
Princezna o ničem nevěděla, rostla a dospívala. Hrála si v parku s dětmi členů královské družiny a byla šťastna.
Když dorostla v pannu, přestál ji zahálčivý život bavit. Učila se tančit, zpívat a hrát na harfu, ale ani to ji netěšilo. Chtěla pracovat, ale rodiče ji všechnu práci zakazovali.
Smutná a zamlklá sedávala na cimbuří hradu a dívala se do kraje. Lidé na polích a lukách pracovali, jen ona stále netečně hleděla do dálky.
Když jednoho dne tančila s družkami v parku, uviděla krásného motýla. Chtěl uletět, ale princezna běžela za ním. Tak se dostala na konec zámeckého parku, kde se tyčila vysoká věž.
Šípková Růženka překvapeně stanula před malými vrátky a potom vstoupila dovnitř. Točitými schody běžela až k dvířkám do jakési komůrky.
Když je otevřela, uviděla v komůrce sedět stařenku, která předla. Usedla k ní a ptala se, co to dělá. „Předu len, Růženko.“ — „A na co to?“ ptala se princezna. „Na plátýnko, má děvenko.“
Růženka ji uprosila, aby ji tomu naučila. Stařenka svolila, ale sotva sedla princezna ke kolovratu, píchla se do prstu a v tom okamžiku usnula hlubokým spánkem..
Také všichni ostatní lidé ha zámku usnuli u práce, kterou konali. Král s královnou právě obírali husí stehýnka, lokajové přinášeli mísy s jídlem a hudebníci vyhrávali na hudební nástroje.
Dvorní holič mydlil purkrabího, pekař nakládal do pece housky, zahradníci kropili. Všichni zkameněli i stráže před zámkem na mostě.
A tak to trvalo celých sto let. Našli se princové a rytíři, kteří chtěli Šipkovou Růženku ze zakletí vysvobodit, ale všecko jejich počínání bylo marné.
Když se dozvěděl o neštěstí Šípkové Růženky prostý venkovský chlapec Honzík, vydal se také ji vysvobodit. Šel dlouho lesem, musel se proklestit hustými Šípkovými keři, které ho omamovaly vůní, ale nakonec dospěl k mrtvému zámku.
Tam našel všechny ve spánku, do kterého upadli před sto lety. Princezninu komnatu hledal marně. Už chtěl s nepořízenou odejít, když zaslechl zpěv slavíka.
Naslouchal, odkud líbezný zpěv přichází, a uviděl, že z houští u zarostlé věže. Prosekal si k věži cestu, vstoupil do komůrky a tam našel spící Růženku.
Přistoupil k ní, políbil ji na čelo a princezna se ihned probudila. Krásná a šťastná ho uchopila za ruku a běžela s ním do zámku. Jak spolu běželi, všechno kolem nich ožívalo: nakonec procitl i král s královnou.
Na zámku zavládl zase bývalý ruch. Z hudebního sálu se ozvali hudebníci, holič doholil purkrabího, lokajové se točili s plnými mísami a pekař mohl konečně vsunout do pece lopatu plnou housek.
A jak tomu v pohádkách bývá, Honzík předstoupil před krále a požádal o ruku šťastné princezny. Král mu Šípkovou Růženku dal a s ni mu odevzdal i královskou korunu?
Potom se slavila ve všech zámeckých komnatách bohatá svatba. Z chudého chlapce se stal dobrý král a z Šípkové Růženky štědrá královna. Hned první den po svatbě se rozjeli do kraje a bohatě podělili všecky potřebné lidi. Konec.
y
