Když se král vrátil z válečné výpravy, bylo chlapcům již sedm let. Radostně se s nimi a s královnou přivítal: „Který z chlapců je starší?“ zeptal se královny a ta mu ukázala na svého mazánka, protože si přála, aby jako nejstarší se on stal jednou králem. A tak se také stalo. Král své děti miloval stejnou měrou, ale když kralevici dospěli, určil otec za budoucího krále toho, kterého považoval za staršího.
Pravému kralevici to přišlo velice líto. Nikomu se nemohl se svou bolestí svěřit a tak si postěžoval koníkovi. Řekl mu také, že by nejraději odešel někam hodně daleko.
„Když se ti doma nelíbí, jdi do světa. Neodjížděj ale bez otcova svolení a neber si jiného koně než mne.“ Odpověděl koník lidským hlasem. Princ se tomu velice podivil a hned se začal vyptávat, ale koník mu řekl: „Na nic se mně neptej, chci být tvým ochráncem a pokud mne budeš poslouchat, dobře se ti povede.“ Princ koníkovi slíbil, že se zařídí podle jeho rady.
Král však nechtěl o synovu odjezdu ani slyšet. Matka ale souhlasila a tak se jí i princi nakonec podařilo otce uprosit. Kralevic si vzal na cestu jen trochu peněz a rozloučil se s rodiči a bratrem. Všichni byli velice smutní. I královně bylo v poslední chvíli líto, že princ odjíždí a přikázala mu, aby za rok přijel, nebo dal o sobě alespoň vědět.
Netrvalo dlouho a věže rodného zámku zůstaly daleko za princovými zády. Princ se nechal koníkem unášet aniž věděl kam.
Jeli dlouho a cesta rychle ubíhala. Na koníkovi však nebyly znát žádné známky únavy. Tu se najednou před nimi objevily věže krásného města.
Koník uhnul z cesty a klusal k nedaleké skále. Kopnul do ní kopytem, skála se otevřela a princ s koníkem vjeli do prostorné stáje. „Nyní mě zde zanecháš a sám půjdeš do města ke dvoru přihlásit se do služby,“ řekl koník. „Musíš se ale vydávat za němého. Král tě do služby přijme, dej si ale pozor, ať se nepodřekneš. Když budeš cokoliv potřebovat, přijď ke skále a třikrát zaklepej. Skála se ti otevře.“
Princ koníka poslechl a nechal se ohlásit u krále. Tomu se němého mladíka zželelo a řekl si, že to s ním zkusí. Brzy poznal, že dobře udělal. Ať bylo na zámku cokoli potřeba zařídit, mladík si věděl vždy rady. Byl stále usměvavý a na všechno jen odpovídal „bajaja“ a tak mu také začali všichni říkat.
Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Nejstarší se jmenovala Zdoběna, druhá Budínka a ta nejmladší Slavěna. U těch třech dívek byl Bajaja nejraději.
Král proti tomu nic nenamítal, protože si nemyslel, že by se některé z princezen Bajaja zalíbil. Vždyť byl němý a přes jedno oko nosil černou pásku.
A tak trávil Bajaja s princeznami celé dny. Trhal pro ně květiny, vil věnce, kreslil princeznám různá zvířata a ptáky k vyšívání, ale nejraději sloužil té nejmladší. Když dělal něco pro ni, bylo to vždy nejkrásnější, takže si ji sestry pro to žertem dobíraly.
Jednou ráno přišel Bajaja posloužit králi při snídani a našel ho celého zoufalého. Když král uviděl v jeho očích úlek a němou otázku, s pláčem mu vyprávěl, co se přihodilo: „Před lety přilétli do našeho města tři draci. Jeden devítihlavý, druhý osmnáctihlavý a třetí sedmadvacetihlavý. Museli jsme je živit našim dobytkem, i mnoho lidí sežrali. Byla to taková hrůza, že jsem dal přivést kouzelnici a ta mi řekla, že ty potvory odtáhnou, když jim přislíbím své tři dcery. Abychom zachránili zemi, slíbil jsem tu hroznou věc. Královna žalem zemřela, ale dcery se nic nedověděly. Draci se vystěhovali a po celá léta o nich nikdo neslyšel, až včera večer přiběhl starý pastýř, že se draci vrátili a hrozně řvou. Já nešťastný otec, zítra jim musím přivést první dceru, pozítří druhou a pak třetí.“
Sotva to Bajaja vyslechl, hned utíkal k princeznám. Našel je všechny tři v zoufalém smutku. Snažil se je nějak utišit a ukazoval, že se jistě nějaký vysvoboditel pro ně najde. Ale marně. Princezny ho neslyšely a pro slzy ani neviděly.
Bajaja se rychle vytratil ze zámku a utíkal ke skále. Třikrát zaťukal a skála se otevřela. „Koníku můj milý, jestli můžeš, pomoz mi...“ prosil Bajaja koníka a všechno mu vyprávěl. „Vím o tom,“ odpověděl koník. „Proto jsem tě sem přivedl, abys princeznám pomohl. Zdvihl kámen, který leží pod mým žlabem, a co tam najdeš, to vyndej!“ poručil koník. Bajaja poslechl a vytáhl velkou okovanou truhlu. Když ji otevřel, našel troje krásné rytířské šaty. Jedny byly červené, stříbrem vyšívané a patřil k nim bílý a červený chochol. Druhé byly celé bílé, vyšívané zlatem a patřil k nim bílý chochol. Třetí šaty byly světlemodré, bohatě vyšívané stříbrem, diamanty a perlami s bílomodrým chocholem. Ke všem třem šatům patřil jediný krásně zdobený meč.
Bajaja si oblékl červené šaty, připjal meč a vyskočil do sedla. „To ti povídám,“ přikazoval mu koník, „nesmíš se bát a ze mne slézat. Jen sekej do té potvory a spolehni se na svůj meč.“
To již Bajaja ujížděl k dračí skále, ke které vyprovázel zástup lidstva princeznu Zdoběnu. Když k nim dorazil, poručil, aby se všichni vzdálili a nechali ho samotného. To si dovedete představit s jakou rychlostí ho poslechli a byl již nejvyšší čas. Skála se otevřela a devítihlavý drak vylezl ven. Rozhlížel se po své kořisti.
Tu přiskočil Bajaja, vytáhl meč a utnul mu najednou tři hlavy. Drak se svíjel, plival oheň a zbylé hlavy se hrozivě vztyčovaly kolem Bajaji. Ten ale nedbal. Sekal kolem sebe, až se mu podařilo srazit i zbývající hlavy a drak zahynul. Pak se Bajaja rychle obrátil a ujížděl pryč.
To bylo na zámku radosti! Když druhý den ráno odváděli ke skále Budínku, doufali, že i ji statečný rytíř zachrání. A tak se také stalo. Rytíř přemohl osmnáctihlavou saň a opět ujel tak rychle, že mu princezna nestačila ani poděkovat.
Nejmladší princeznu Slavěnu vyprovázel třetí den sám král. Byla hrůzou bez sebe, když si pomyslela, co se stane, když ji rytíř nevysvobodí. Tu však nastal všeobecný jásot, protože se rytíř blížil.
Tak jako dva první draky, zabil Bajaja i třetího, i když s koníkem únavou div neklesli. Král se Slavěnou k němu přistoupili a prosili ho, aby se s nimi vrátil na zámek. Princ by byl rád Slavěně vyhověl, ale koník sebou trhl, a než se všichni nadáli, byl statečný mladík zase pryč.
Štěstí ze záchrany princezen ale netrvalo dlouho. Jednoho dne vyzval sousední mocnář krále k válce. Ten se velice ulekl. Soused byl mnohem silnější než on. Sezval všechny šlechtice v zemi a požádal je o pomoc. Za odměnu slíbil nejstatečnějším z nich své dcery za ženy.
Když bylo vše k boji připraveno, pořádal král před odjezdem na rozloučenou hostinu. Potom se rozloučil s plačícími dcerami, přikázal Bajajovi, aby dal na ně pozor a za zvuku trubek a píšťal odjel.
Bajaja by rád králi pomohl, ale nevěděl, jak se dostat ze zámku. I vymyslel si, že je nemocný a že si musí opatřit zvláštní koření. Princezny mu chtěly zavolat lékaře, ale když jinak nedal, nechaly ho jít. Bajaja přiběhl ke koníkovi a znovu ho prosil o pomoc. Koník však již byl připraven, poručil, aby si Bajaja oblékl bílé šaty, vzal svůj meč a již ujížděli za králem.
Byl již nejvyšší čas. Královo vojsko jen těžko odolávalo nepříteli a nyní je čekala rozhodující bitva. Když se obě vojska střetla a zdálo se, že královo podlehne, zjevil se ve vojsku nepřátel mladík v bílých šatech
a počínal si tak udatně, že se královo vojsko vzpamatovalo a s novou chutí se vrhlo do boje. Netrvalo dlouho a nepřátelské vojsko bylo poraženo.
Tu si král všiml, že je statečný rytíř raněn do nohy. Seskočil s koně, roztrhl svůj plášť a zavázal mu ránu. Vřele mu děkoval za pomoc a prosil, aby neodjížděl a jel s ním na zámek k dcerám. Princ však jen poděkoval za pozvání a rychle odjel.
Královi to bylo velice líto, zrovna tak princeznám, když se dověděli, kdo otci pomohl a zase ujel. Král byl na rozpacích, jak to provést s odměnou, protože všichni udatně bojovali. Zavolal nejstatečnější šlechtice a řekl jim: „Milí přátelé, všichni jste mně věrně pomáhali a nerad bych někomu ukřivdil. Myslím, že bude spravedlivé, když rozhodne náhoda. Postavíte se do řady a moje dcery shodí z balkónu jablko. Ke komu z vás se přikutálí, ten se stane manželem té princezny, které jablko patří.“
Šlechtici byli s královým rozhodnutím spokojeni. Princezny už méně. Doufaly, že si přece jen pro některou z nich přijde statečný rytíř. Musely se však podvolit královu rozhodnutí. Krásně se oblékly a každá vzala do ruky jablko.
Vyšly na balkón, pod kterým již stáli připraveny ženichové. Mezi diváky, těsně vedle ženichů, stál také Bajaja. Nejprve hodila jablko Zdoběna. Kutálelo se rovnou k nohám němého mladíka. Ten uhnul a jablko radostně zdvihl mladý kníže. I Budinčino jablko se kutálelo k Bajajovi. Ale ten se opět šikovně uhnul.
Nyní hodila jablko Slavěna a Bajaja tentokrát neuhnul. Radostně je zdvihl, běžel nahoru a poklekl před princeznou. Ta se rozplakala a utekla do svých pokojů. Král se zlobil a knížata reptala, ale nedalo se nic dělat.
Král uspořádal zásnubní hostinu a po ní rytířský turnaj. Slavěna byla celou dobu jako tělo bez duše a Bajaju nebylo nikde vidět.
Když mělo nastat klání, vjel na dvůr rytíř v modrém a stříbrném šatě a požádal krále, zda by se nemohl zúčastnit her. Král i princezny radostně souhlasili, vždyť poznali v neznámém rytíři svého zachránce. Rytíř v boji všechna knížata přemohl a stal se vítězem.
Princezna Slavěna svolila, že mu předá na znamení vítězství pás, který sama zlatem vyšívala. Rytíř před ní poklekl a ona mu pověsila pás kolem krku. Ruce se jí přitom rozklepaly a tváře hořely. Vtom uslyšela: „Nevěsto moje milá, ještě dnes mě čekej.“ Políbil Slavěně ruku, a než se kdo nadál, byl pryč.
Nastal večer, svítil měsíc a věrný koník nesl naposledy k zámku svého pána. Když dojeli, seskočil Bajaja s koně, políbil ho na krk a smutně se s ním rozloučil. „Nyní mě již nebudeš potřebovat,“ řekl koník a rozplynul se princi před očima.
A zase se jedlo, pilo, hodovalo, jen Slavěna seděla ve svém pokoji a nechtěla mezi hosty. Tu se otevřely dveře a komorná jí ohlásila Bajaju. Princezna jen klesla s pláčem do polštářů. Vtom ni vzal někdo za ruku a řekl: „Proč se přede mnou schováváš? Ty se hněváš na svého ženicha?“ „Proč se mě ptáš, vždyť ty nejsi můj ženich,“ odpověděla uslzená Slavěna princi. „Ale jsem, ty mě nepoznáváš. Já jsem přece němý Bajaja, který tobě i sestrám kytky vázal, vás osvobodil a otci pomohl v boji.“
Teprve teď nastalo v zámku pravé veselí. Všichni se radovali, ale nejšťastnější byla Slavěna se svým ženichem.
Konec.
y
