Jeník s Maruškou rádi přijali pozvání sluníčka. Vystoupili na Slunečný vrch, sedli na sluneční paprsky a už letěli do dálky. „Město pod námi je Moskva a před námi ta budova s vlajkou je Kreml. V budově sídlí sovětská vláda, která řídí celý Sovětský svaz. Sovětská vláda chce, aby se všichni čestní lidé na světě měli dobře a aby žili v míru.“, vysvětluje sluníčko.
„Toto je mauzoleum. V něm navždy odpočívá největší vůdce utlačovaného lidu, Vladimír Iljič Lenin. Celý svůj život bojoval za práva pracujících, aby mohli žít se svými rodinami v radosti a štěstí. Denně tisíce a tisíce lidí procházejí mauzoleem a květinami vzdávají úctu tomuto velkému člověku“, dál vysvětluje sluníčko Jeníkovi a Marušce.
„Před námi je památník kosmonautů“, povídá sluníčko a pokračuje: „V roku 1957 sovětští vědci a technici sestrojili a vypustili do vesmíru umělou družici Země. Dne 12. dubna 1961 vzlétl do vesmíru jako první na světě major, hrdina Sovětského svazu Jurij Gagarin. Od té doby už vylétly do vesmíru desítky kosmonautů. Z vděčnosti a úcty jim sovětský lid postavil pomník. Sovětští pionýři u něj drží čestnou stráž.“
„Kde to jsme?“, prá se Maruška. „To už jsme v Chile. I tady, ještě před nedávnem, si lidé žili šťastně. Vojenští diktátoři zákeřně zavraždili vládní představitele a násilím vládnou chilskému lidu. Zavírají každého, kdo s nimi nesouhlasí.“
„I tyto spoutané, na které se díváme, vedou do vězení proto, že se dožadovali spravedlivé mzdy za práci, aby mohli uživit své rodiny. V této zemi dnes vládne teror, hlad a bída“, smutně říká sluníčko.
„V celé zemi jsou přeplněné věznice. Ze hřišť, na nichž ještě nedávno ukazovali sportovci své umění, udělali vojenští diktátoři koncentrační tábory.“
„Tisíce opuštěných dětí chodí od tábora k táboru a hledají své rodiče. Mnohé z nich se už s nimi nikdy nesetkají.“ Vážným hlasem říká sluníčko.
„Teď jsme přiletěli do jednoho amerického velkoměsta. Ani v této zemi všechny děti neznají, co je to radost a štěstí. Chatrče, v nichž žijí, nejsou důstojné pro zvířata, natož pro lidi,“ vysvětluje sluníčko.
„Tento muž se vrací domů. Je smutný, protože ani dnes se na něho neusmálo štěstí. Je bez práce. Jeho děti hladovějí. Pro černochy v této zemi není trvalého zaměstnání. Nikoho nezajímá, jak žijí a zda jejich rodiny nehladoví.“
Sluníčko trochu ztichlo a smutným hlasem vypráví dál. „Co jiného zbývá takovým dětem, než se přehrabovat v tom, co jiní odhodili. Měly by se radovat, že jsou děti, měly by chodit do školy, sportovat, ale hlad je nutí, aby se samy staraly o svou obživu.“
„Do těchto zemí chodím málo“, říká sluníčko. „Tu vládne věčná zima. I v létě by vám zde bylo chladno. Obyvatelé této krajiny si na zimu zvykli. Žijí z toho, co jim tato drsná příroda poskytuje. Věnují se lovu divokých zvířat.“
„Nepostradatelným přítelem v těchto zemích je pes. Je nejen hlídačem člověka, ale také jeho pomocníkem.“
„Eskymáci nejraději loví tuleně. Poskytují jim nejen cennou kožešinu, ale i obživu. Říkají, že z tuleně se dá všechno zužitkovat. Dnes už se toto vzácné zvíře nesmí libovolně lovit, protože mu hrozilo vyhubení. Organizace pro ochranu zvířat povoluje ulovit jen omezené množství.“
„Tito lovci se vrátili z lovu. V osadě vládne dobrá nálada. Lov byl úspěšný. Děti se vždy těší na příchod lovců, protože potom se koná veliká hostina a vyskytnou se na ní všelijaké dobroty i pro ně“, s úsměvem říká sluníčko.
„Teď jsme přiletěli do horké Afriky“, povídá smějící se sluníčko. „Tady není nikomu zima. Příroda dává svým obyvatelům vše, co k živobytí potřebují.“
„Děti se už od svého mládí starají o svou potravu. Palmy jim poskytují nejen chutné plody, ale i příjemný úkryt před mými žhavými paprsky.“
„Děti v Africe se lovci už rodí. Tak to o sobě říkají. Jsou velmi bystré a obratné. Není pro ně žádný problém vyšplhat se na nejvyšší palmu, ale ani přeplavat velikou řeku. Řeka jim poskytuje nevyčerpatelné množství ryb, které s oblibou loví a připravují z nich rozličná chutná jídla.“
„Život v Africe by mohl být skutečně krásný, kdyby si zdejší lid vládl sám. Vládnou mu však kolonizátoři, a ti ho okrádají o všechno, co mu právem patří. Černoši jsou dobří a mírumilovní lidé, umí se radovat z každého svého úspěchu. Jejich slavnosti jsou známé po celém světě,“ vysvětluje sluníčko.
„Škoda, že vám nemohu ukázat zemi s bohatou kulturní minulostí. V této zemi místo lidské řeči hovoří zbraně, lidé se vraždí a této zběsilosti nejsou ušetřeny ani děti.. Takový obraz není pro vaše oči“, vážným hlasem říká sluníčko.
Sluníčko přineslo pionýry Jeníka a Marušku zpátky na Slunečný vrch. To vše, co viděli, zanechalo v nich nepopsatelný dojem. Sluníčku pěkně poděkovali a slíbili, že to, co viděli, budou vyprávět všem pionýrům a že se budou ještě víc starat o pomník Osvoboditelů, neboť jim vděčí za svůj krásný a radostný život.
Vidíte, děti, Jeník s Maruškou svůj slib sluníčku skutečně splnili a svědomitě se starají o pomník Osvoboditelů spolu se svými spolužáky – pionýry.
Konec.
y
