y
Návštěva za oknem
Byla zima. Venku mrzlo, foukal studený vítr a na zemi i na stromech byl sníh. Ptáčkům byla zima a měli hlad. Přilétli k malému domku, hopkovali za oknem a chtěli něco do zobáčku.
V pokoji seděl malý Petr. Pochutnával si právě na dobrém povidlovém koláči. Jak uviděl ptáčky za oknem, vyskočil a vyplašil je. „Co tu chcete?“ volal. „Jděte pryč!“ Ptáčci se lekli a uletěli.
Posadili se na zasněženou větev a sýkorka povídala: „To jsem se lekla, celá se třesu. Proč nás ten Petr vyhnal?“ A čížek štěbetal: „Pěkný Petr, sedí v teplém pokoji, pochutnává si na koláči a nám nedá ani drobeček.“ A ten největší – kos – řekl: „Kdepak je asi babička, ta nám vždycky sype za okno zrníčka a drobečky.“
Babička přišla právě do pokoje a ptala se Petra jestli nebyli za oknem ptáčci. „Byli,“ povídal Petr, „a já jsem je vyhnal. Co tu chtějí?“ „Mají hlad a chtějí jíst,“ povídala Petrovi babička. „A ty je nesmíš, Petře, vyhánět. Víš co pro nás ptáčci dělají?“ „Ano vím“ povídal Petr, „zpívají.“ „To je pravda,“ řekla babička, „ale to hlavní nevíš. Sedni si a já ti o tom něco povím.
Na jaře, když je na každém stromečku plno květů, naši ptáčci nezahálejí. Skáčou z větvičky na větvičku a pilně sbírají housenky a všelijaké broučky, které stromům škodí.
Housenky a ti broučci okusují kvítky, listy i větvičky. To bývá celý strom jako nemocný. Ptáčci svým ostrým zobáčkem se všude dostanou a létají ze stromu na strom. Na jabloň, na švestku, na třešni, na hrušku – a těch broučků a housenek nasbírají moc a moc. Pak jsou stromy zrovna jako uzdraveny. My máme potom dobrá jablíčka, švestky i hrušky. Zdravé, bez červů. A proto teď v zimě, když ptáčci nemohou na stromy, musíme na ně pamatovat.“
Teď už Petr věděl, že neměl ptáčky zahánět. Rychle posbíral drobečky se stolu, otevřel okno a ptáčkům nasypal. Ale ptáčci nepřiletěli. „Nic platno, Petře,“ povídá babička, „musíme se podívat do zahrady, kde naši zpěváčci jsou.“
Panečku, to byla venku zima. To byl mráz! Petr si stáhnul čepici přes uši a poskakoval před babičkou, aby se zahřál. Když přišli do zahrady k jabloni, babička si nasypala na dlaň trochu zrníček a volala sýkorku, čížka i kosa.
První přiletěla sýkorka. „Tak pojď, sýkorko, snad se dnes nebojíš?“ „Bojím, bojím,“ cvrlikala sýkorka. „Bojím se Petra. Vyhnal nás.“ „Jen už se nebojte. Petr nevěděl, že máte v zimě hlad a nevěděl, že sbíráte na jaře na stromech ty ošklivé housenky, které by nám všechno ovoce snědly. Teď už Petr všechno ví a už vás nevyžene.“
„Nevyženu,“ povídal Petr, „a v zimě vám budu sypat za okno, abyste neměli hlad. My zase budeme mít zdravá jablíčka, švestky i hrušky.“ A od té doby už nikdy Petr na ptáčky v zimě nezapomínal.
