Zvířátka litují Sněhurku a aby neumřela hladem, přinese jí veveřička oříšky a ježek na svém pichlavém hřbetě jablíčka.
Devět dní a devět nocí toulala se Sněhurka po lesích a dolinách, až přišla k malému domečku, kde bývali trpaslíci.
Zůstala u nich a každý den jim vařila dobrou večeři.
Trpaslíků bylo sedm
a každý den chodili kopat do dolů malými krompáčkami zlatou rudu
a při tom si vesele vždy zpívali.
Macecha se zase ptala zrcadla: Teď už jsem nejkrásnější na světě? Zrcadlo jí však odpovědělo: Nejsi nejkrásnější, neboť v dalekém lese u sedmi trpaslíků žije Sněhurka. Obléká se tedy macech do starých otrhaných šatů a přes velké lesy se dostala k domečku a zaklepala na okénko. Sněhurka jí v těchto šatech nepoznala a pohostila ji malinami a oříškami. Macecha jí za to darovala stříbrný hřebínek, který před tím namazala jedem. Sněhurka však hřebínek zahodila a maceše zase řeklo zrcadlo, že Sněhurka je nejkrásnější na celém světě.
Macecha se nahněvala a oblékla se zase do starých šatů a přinesla Sněhurce hedvábnou šněrovačku. Sněhurka však nechtěla tento dar přijmouti, ale macecha ji prosila, aby si to jen oblékla, že chce vidět, jak jí to sluší. Když si Sněhurka šněrovačku oblékla, macecha jí to tak utáhla, že Sněhurka omdlela. Večer když přišli trpaslíci domů, našli Sněhurku ležet přede dveřmi. Vzali nůžtičky, rozstřihly šňůru a Sněhurka zase ožila.
A zase se ptala macecha zrcadla: Ale, teď už jsem nejkrásnější na světě? A zrcadlo jí zase odpovědělo: Ne, nejsi nejkrásnější, Sněhurka žije a ona je nejkrásnější.
Macecha si tedy nabrala do košíku krásné jablíčka, natřela je červenou jedovatou barvou a šla zase za Sněhurkou.
Zaklepala na dveře a nabízela Sněhurce jablíčka. Sněhurka nechtěla již nic přijati, ale macecha jí tak prosila, aby si aspoň z jednoho ukousla.
Sněhurka zapomněla, že slíbila trpaslíkům, že už nebude od nikoho nic brát a do jednoho jablíčka se zakousla. Jablíčko ji však v krku zaskočilo a Sněhurka zase omdlela.
Sedm trpaslíků šlo domů z práce a na cestu, na kterou jim měsíček krásně svítil, si vesele prozpěvovali a pískali. Když přišli domů našli Sněhurku na zemi. Budili ji, volali, plakali, ale všechno bylo nadarmo, Sněhurka se ani nepohla. Mysleli si tedy, že už je mrtvá a udělali ji krásnou skleněnou rakev a do ní Sněhurku položili. Přitom stále plakali a naříkali, proč jich neposlechla. I vzali Sněhurku na ramena a nesli do lesa.
V tom velkém lese byl právě na lovu mladý král, který uslyšel pláč trpaslíků a ptal se jich proč pláčí.
Oni mu vyprávěli co se jim stalo a král, když uviděl krásnou Sněhurku, také ji litoval a na rakev položil krásnou červenou růži, kterou měl u sebe.
Trpaslíci zase zvedli rakev na ramena, aby šli dále, ale při tom zakopli o kámen a rakev jim spadla na zem. Sněhurce jablíčko vyskočilo z krku a ona zase ožila. Posadila se a nevěděla co se s ní stalo a proč trpaslíci pláčí.
Oni když viděli, že Sněhurka zae ožila, tak hned přestali plakat a od velké radosti vysoko vyskakovali. Mladý král, kterému se Sněhurka velmi zalíbila podal jí ruku, Sněhurka vstala a šla s králem do jeho Pohádkovej krajiny, kde žije až do dnes, jest-li už neumřela.
y
