y
Huan Sao I.
Dávno, velmi dávno bydlel na břehu velké řeky Jangtse chudý člověk, který se jmenoval Huan-Sao. Huan-Sao pracoval od rána do večera, ale jako na zlost všechno bylo málo.
Dal se tedy najat za dělníka do bohatého domu svého strýce. Jednou, když Huan-Sao krmil slepice, přiletěl starý jestřáb, chytil největší a nejtlustší slepici a letěl s ní směrem na západ, nízko, nizoučko nad zemí.
Huan-Sao se rozběhl za ním, aby mu vzal slepici.
Jestřáb se spustil do velké zahrady, kde mezi nejkrásnějším kvítím spatřil Huan-Sao krásnou dívku jménem Juan-Mei. Oba se do sebe zamilovali na první pohled.
Huan-Sao se vrátil domů a poprosil svého strýce, aby mu byl nápomocen při seznámení.
Když se otec Juan-Mei dozvěděl, že Huan-Sao je chudý, řekl: „Chce-li se státi mojím zetěm, ať mi tedy pošle následující svatební dar: deset zlatých cihel, mírku zlaté fazole, tři červené vlasy a perlu vybranou z vody.“
Když Huan-Sao uslyšel odpověď, rozhodl se, že půjde k starému mudrci, aby ho požádal o radu. Vybral se tedy na cestu. Huan-Sao se dostal do velkého města, kde lidé stavěli zeď. Když se dozvěděli, že Huan-Sao jde k mudrci, poprosili ho, aby se ho také zeptal, proč nemohou na tomto místě zeď postaviti. Huan-Sao jim to přislíbil a šel dále.
A jak tak šel dále, přišel do jedné vesnice. Když se tam dozvěděli, kam jde, poprosili ho: „Zeptej se mudrce, proč višně v naší vesnici každý rok kvete, ale ovoce nikdy nerodí?“ Huan-Sao slíbil, že se mudrce zeptá a šel dále.
Cestou přišel k domečku, kde na prahu seděl stařeček. Když se stařeček dozvěděl, kam jde, řekl mu: „Zeptej se mudrce, jak bych mohl vyléčit svou dceru, která je krásná, ale němá.“ Huan-Sao mu to slíbil a šel dále.
Huan-Sao setkával se na dlouhé vestě s různými překážkami, než konečně došel k mořskému břehu.
Zde k němu připlavala veliká želva a přislíbila mu, že ho převeze přes moře, když se mudrce zeptá, proč se nemůže ponořit k mořskému dnu. Huan-Sao jí to slíbil, sedl na želvu a ta ho převezla přes moře.
Za chvíli na to, se Huan-Sao dostal k starému mudrci. Chtěl se ho nejdřív zeptat, kde vezme svatební dary. Tu si ale vzpomenul na sliby, které dal želvě i lidem, s nimiž se cestou potkal a kteří jej poprosili o radu u mudrce. Starý mudrc řekl: „Zeď ve městě nechce stát, poněvadž je pod ní zakopáno deset zlatých cihel, višně nerodí ovoce, poněvadž je pod ní mírka zlaté fazole, stařečkovej dcerce vytáhni tři červené vlasy a promluví, a aby se želva mohla ponořit, vytáhni ji z hrdla perlu vybranou z vody. Dobře, že jsi splnil, co jsi slíbil. Pomáháš-li ji jiným, dostaneš i sám to, co potřebuješ.“
Huan-Sao poděkoval stařečkovi-mudrcovi a vydal se na zpáteční cestu. Želva ho převezla na druhý břeh, vytáhl ji z hrdla perlu a želva se ponořila.
Přišel k domečku stařečka, vytáhl dívence tři červené vlasy a ona promluvila.
Když došel do vesnice, vykopal mírku zlaté fazole a na višni se hned větvičky začervenaly.
V městě vykopal Huan-Sao deset zlatých cihel a řekl obyvatelům. že nyní již mohou postavil zeď.
Všichni mu srdečně děkovali a Huan-Sao se šťastný dal na cestu k Jaun-Mei. Když otec Juan-Mei dostal svatební dar, nezbylo mu nic jiného, než, aby svůj slib splnil.
Po svatbě žili Huan-Sao a Juan-Mei v lásce a štěstí.
Konec.
