y
Brok a puntík
Dva bratříčkové Petřík a Pavlíček, jinak hodní a šikovní chlapci, měli rádi domácí zvířátka. V škole byli pozorní, pilně se učili, byli slušní a dobře vychovaní. Když na konci školního roku přinesli pěkná vysvědčení, maminka i tatínek jim slíbili, že každý dostane malého čiperného psíčka. Chlapci se moc těšili a nemohli se skoro ani dočkat toho dne, kdy tatínek donesl v košíku dvě roztomilá, baculatá a sobě podobná štěňátka. Obě byla bílá. Jednoho pojmenovali Brok, toho dostal Petřík, druhý se jmenoval Puntík a vzal si ho Pavel.
Štěňátka se měla k světu. Rychle rostla a zanedlouho pobíhala vesele po dvoře, hrávala si na schovávanou u plotu za velkým sudem a vyváděla jak jen mohla. Sousedé rodičů Petříčka a Pavlíčka měli v domě zase černou kočičku Cilku. Kožíšek měla jak uhel a v zelenavých očkách jí svítilo nezbednictví. Byla mrštná a lehká. Často pod uvolněnou deskou v plotě podlehla a vběhla do dvora, jen aby nahněvala Broka a Puntíka.
Kočička Cilka dobře věděla, že ji oba psíci nemají rádi. A skutečně, jen co jí Brok zvětřil, již se celou rychlostí hnal za černým kožíškem. Trochu nemotornější Puntík mu běžel v patách, až se za ním prášilo. Avšak kočička Cilka znala jejich způsoby. Přesto, že jí často Brok s Puntíkem honili do dvorku, viděli před sebou pouze černý ohebný Cilčin ocásek, ale nikdy se ho nemohli zmocnit.
Obyčejně, když již bylo toho běhání dost a kočička Cilka viděla, že Brok a Puntík mají na ni největší zlost, lehce se vyšvihla na plot, vyšplhala se až nahoru a potom z vrchu shlížela na dva nešťastné psíčky. Co jim zbývalo? Věru nic jiného, než posadit se k plotu a čekat, že snad černá kočička Cilka zase seskočí na dvůr. Toho se však nikdy nedočkali. Brok s Puntíkem byli z té své nešikovnosti mrzutí. Měli k tomu také své důvody. Postřehli, jak je v jejich honbě s úsměvem na tváři z okna domu Petřík pozoruje, a když viděl, že sousedovi kočička Cilka je již v bezpečí, ještě je pobízel a ukazoval rukou, aby ji chytili. Brok a Puntík nevrle zaštěkali na znamení toho, že takové jednání s nimi není od Petříka slušné, ale při tom si svorně řekli „dojde k tomu, že Cilku chytíme.“
Jednou, bylo to v pondělí odpoledne, když přišli Petřík a Pavlíček ze školy, začínali dělat cosi zvláštního. Brok i Puntík ničemu z toho nerozuměli. Dívali se vyjeveně a pozorovali, co se bude dít dále.Chlapci přinesli do pokoje velký zvláštní stojan, na dva kolíky v něm postavili papírovou tabuli, vzali štětce a začali.
Petřík namáčel poměrně dlouhý štětec do připraveného vědra s barvou. Pavlík držel v levé ruce pestrobarevnou paletu a hbitě barvy nanášeli na papír. Avšak Brok s Puntíkem ani dosud nebyli moudřejší. Zatím nerozuměli, co chlapci dělají.
Pozorně sledovali každý pohyb štětce na bílé tabuli a udivením hleděli na pohyby svých obdivovatelů Petříčka a Pavlíčka.
Chlapci tiše pracovali a na tvářích měli veselé úsměvy. Občas hodili očkem po Brokovi a Punitíkovi. Konečně se rozbřesklo i v hlavách psíků. O co se vlastně jedná, první poznal Brok. Na papírové tabule byly dvě hlavy.
Ano, první byla, nad všechny pochybnosti, černé nezbedné kočičky Cilky a ta druhá jim byla též povědomá, ale nemohli si vzpomenout, kde ji naposled viděli. To bylo pro Broka a Puntíka něco zcela nového. Překvapením i radostí oba rázem zaštkali. Haf, haf, Petříčku, dej nám kočičku,. Haf, haf, chceme kočičku! Ale chlapci teď již na své psíčky ani nepohlédli. V zápalu práce a z radosti, jak se jim kočičky na papírové tabuli povedly, nevšímali si okolí. Brok s Puntíkem vrčeli a hafkali dále, byli netrpěliví, ale nic naplat. Bylo třeba vyčkat, až na ně obě chutné kočičky budou shlížet a budou se na ně smát. Tak budou Broka a Puntíka vyzývat, aby je chytili.Najednou se Petřík s Pavlíčkem otočili, štětce drželi vysoko v rukou a ukazovali na tabuli. Smáli se a volali: „Bročku, Puntíku, tu máte pěkné kočičky, chyťte si je, ony vám i tak neutekou.“ Více nebylo skutečně třeba psíčkům povědět. Rázem přiskočili k tabuli a zuříce štěkali z plna hrdla. Chlapci se smáli. Ale něco podobného se nedalo vydržet. Považte, dětičky, ty kočičky se Broka a Puntíka nebály. Klidně seděly a ani očkem nemrkly.
To bylo nad míru trpělivosti pro psíky. Rozzlobeni, vrhli se celou společnou silou na kočičky. Strčili při tom pořádně do Petříka a Pavlíčka, ti oba spadli a za nimi se shroutil i stojan s namalovanými kočičkami. Brok a Puntík dokonale řádili. Slavili svoje první vítězství, protože se jim právě podařilo chytit obě nešťastné kočičky.
Trhali je chudinky vztekem, škubali na všechny strany, funěli a vrčeli, kusy papírů jen tak lítaly. Chlapci seděli na podlaze a zkoprnělí pohlíželi na tu spoušť, kterou ve chvíli provedli jejich miláčci. Brok a Puntík tentokrát dokonale udělali svou práci. Škubali a smýkali kočičkami tak dlouho, až z nich zůstaly jen malé kousky. Potom vítězoslavně odešli na dvůr, aby si tam odpočinuli. Přece se pomstili. Avšak ani ve snu jim nenapadlo, že to nebyly skutečné kočičky, které je i nadále tolik hněvaly a trápily.
