y
Alabastrová ručička
V jedné vesničce žili chutí rodiče a měli holčičku Zuzanku. Zuzanka kvetla jako luční kvítí a byla jí plná ves. Rodiče ji měli rádi a Zuzanka jim pomáhala v každé práci. Nejraději však běhala po lese, po polích a po loukách a přitom si zpívala.
Nedaleko vesnice stál starý hrad. Večer před svatým Janem zapalovala vesnická mládež na kopci blízko hradu svatojánský oheň. Kolem ohně tančili, zpívali a potom oheň přeskakovali. Když přeskočila oheň Zuzanka, zakopla do malé alabastrové ručičky, která tam ležela v trávě. „Zahoď to, je to kouzlo,“ volali na ni všichni, ale Zuzanka ručičku nezahodila.
Přivázala si ji na krk, a když chasa chtěla jít už domů, Zuzanka navrhla, aby šli na hrad. Ale mládež se na hrad bála, a tak se tam vydala Zuzanka sama. Usedla do trávy a hleděla nahoru na oblohu, která byla plná třpytících se hvězd. Najednou se v tom nočním tichu ozvala kdesi daleko hudba.
A ta hudba se potom stále více blížila k Zuzančinu sluchu a nakonec se objevili hudebníci. Za nimi šel král s královnou. Oba měli na hlavách zlaté koruny a na sobě nádherné oděvy. Průvod uzavíralo služebnictvo, panny a panoši, kteří nesli hořící pochodně. Když průvod obešel hrad, zastavil se před Zuzankou.
Královna na Zuzanku kývla rukou a vzala ji s sebou. Prošli hradní branou a klenutou chodbou do velké zahrady, kde stál uprostřed alabastrový zámek, vykládaný zlatem. Kolem rostly květiny nejrozmanitější krásy a stromy s ovocem nejlíbeznější vůně. Tu se otevřely u alabastrového zámku dveře a král s družinou vešel dovnitř, kdežto královna provázela udivenou Zuzanku po hradě.
Přišly k myrtovému keři, královna utrhla proutek, upletla z něho věneček a posadila jej Zuzance na hlavu. „Ten věnec máš ode mne na památku.“ pravila. „Zítra zajdi s tatínkem na hrad, ať tam kope. Žádnému jinému se však o tom nezmiňuj.“ Po těch slovech vzala Zuzanku za ruku a odvedla ji k hradní bráně, kde zmizela.
Domů se vrátila Zuzanka až po půlnoci. Potichu sundala věneček, schovala ho pod polštář a ulehla na lože. Probudilo ji teprve sluníčko. Zuzanka otevřela oči a hleděla na maminku, která stála u její postýlky. „Co se to se mnou stalo,“ vzpomínala a vzpomněla si na věneček. Sáhla pod polštář a věneček tam byl.
Když přišel tatínek, Zuzanka rodičům všechno pověděla. „To jsi udělala dobře, že sis tu alabastrovou ručičku nechala,“ pravil otec, „ta je pro štěstí.“ Potom se domluvili, že půjdou k hradu až v pravé poledne, kdy je na poli nejméně lidí, aby je nikdo neviděl, když si to královna přála.
Zuzanka si dobře pamatovala cestu, kudy šel královský průvod. Prošla s otcem hradní branou, klenutou chodbou a vstoupili do zahrady. Jenže teď viděla, že je tam ještě jedna nízká zeď s malým průchodem. Protáhli se jím a Zuzanka hned zamířila k tomu keři, u kterého jí královna sdělila své tajemství.
Otec si trochu oddechl a hned začal kopat. Netrvalo dlouho a v zemi se objevila kovová truhlice. Vytáhl ji ze země a zvědavě odkryli víko. Truhla byla plná zlata. Počkali do tmy a teprve potom odnesli zlato domů. Chudý sedlák by byl rád podaroval ještě chudší, ale bál se královniny zloby.
Na druhý den se vydal do města, koupil si tam pár koní a vůz, na kterém chtěl odvézt ženu se Zuzankou do města, kde by jim lidé jejich nové štěstí nezáviděli. Bohaté selce ze sousedství to vrtalo hlavou a dotírala na Zuzančinu matku, až jí pověděla o kouzlu alabastrové ručičky.
Všechno už bylo připraveno k odjezdu, jen Zuzanka si ještě chtěla zaběhnout k hradu. To se dověděl lakomý sedlák ze sousedství a spěchal, aby byl na hradě dříve než Zuzanka. Tu proti němu kráčí kůň, sedlák na něho vyskočil a kůň se vznesl do vzduchu, třikrát s ním kolem hradu zakroužil a nakonec zmizel i se sedlákem.
Zuzanka se s rodiči odstěhovala do městečka, kde si koupili nový dům a dobře žili celá tři léta. Zuzanka dorostla v krásnou pannu. Jednoho dne přijel k nim do domu sličný jinoch, který se Zuzance velice zalíbil.
K svatebnímu oltáři jela Zuzanka s myrtovým věnečkem i s alabastrovou ručičkou. Už se blížili k chrámu, když se před kočárem objevil nejchudší člověk z vesnice, kde dříve bydleli. Zuzanka ho zvala do kočáru, ale on si tam za živého boha nechtěl sednout.
Zato si sedl do druhého kočáru, kde jeli Zuzančiny rodiče. Vyprávěl jim o všem, co se v jejich vesničce přihodilo a jak se ztratil se světa jejich lakomý soused. Po svatebním obřadu se vrátil do jejich domu a zůstal u nich.
Potom si mladí manželé vystavěli blízko starého zámku nový dům a odstěhovali se tam, odkud Zuzanka se svými rodiči pocházela. Jejich otec podporoval všechny chudé lidi ve vesnici a pečlivě všichni opatrovali svůj největší poklad, myrtový věneček a alabastrovou ručičku.
