Staří sestrkují hlavy dohromady: „Kdo to asi je?“ Hoši se ušklebují, děvčata se Kačence smějí – ale Káča neviděla, neslyšela – byla ráda,že tancuje. Celé odpoledne, celý večer tancoval pán jen s Káčou, a pak ji vyprovázel po vsi.
„Kéž bych mohla s vámi tak do smrti tancovat jako dnes!“ řekla Káča, když se měli rozcházet. „To se ti může stát; pojď se mnou.“ „A kde zůstáváte?“ „Chyť se mě kolem krku, já ti to povím.“
Káča se ho chytila,ale v tom okamžení se pán proměnil v čerta a letěl s ní rovnou k peklu.
Zatloukl na vrata, kamarádi mu otevřeli, a když viděli, že je celý upachtěný, chtěli z něho Káču sundat. Ale ta se ho držela jako klíště, živou mocí se nedala odtrhnout; s Káčou na krku musil čert k panu antikristovi.
Povídal mu, jak slyšel Káču naříkat o tanečníka; že ji chtěl zastrašit a po tancování jí ukázat peklo; nevěděl ale, že se ho nebude chtít pustit. „Protože jsi hlupák,“ vyjel na něho pán. „Kliď se mi z očí a hleď, ať se jí zbavíš.“
Čert se mrzutě štrachal s Kačenkou na zem. Sliboval jí hory doly, jestli se ho pustí, proklínal jí, ale nebylo to nic platné. Utrmácený a rozzlobený přišel s Káčou na louku, kde mladý ovčák ve velkém kožichu pásl ovce.
„Koho to nesete?“ zeptal se ovčák čerta, proměněného v obyčejného člověka. Čert naříkal, že mu ta ženská skočila na krk a nechce se pustit; že ji chtěl nést do nejbližší vesnice, ale už pod ním klesají nohy. „Já vám ji napůl cesty odnesu,“ řekl ovčák.
„Chyť se mě!“ křikl ovčák na Káču. Káča se hned pustila čerta a chytila se ovčáka. Měl co nést, Káču a ten velký kožich. Přemýšlel, jak by se Káči zbavil. Přišel k rybníku a napadlo mu, aby ji tam hodil.
Pomalounku vyndal z kožichu jednu ruku – Káča nic nevěděla – vyndal druhou, sundal první poutko s knoflíku, sundal druhé, třetí a žbluňk – Káča leží v rybníce i s kožichem.
Čert seděl na zemi, pásl ovce a díval se, kdy se ovčák s Káčou vrátí. A divil se, když ovčák přišel jen s mokrým kožichem na rameni. Děkoval mu a slíbil, že se mu za tu službu jednou bohatě odmění; řekl ovčákovi, že je čert a zmizel.
V té zemi, kde žil ovčák, panoval mladý kníže, veliký marnotratník. Co neprohýřil on, nechali si pro sebe jeho dva správcové; lidu se žilo velmi zle. Jednou povolal kníže hvězdáře, a ten četl z hvězd. „Než bude druhá čtvrt měsíce, přijde pro oba správce čert, a za úplňku přijde i pro tebe, knížecí milosti.“
Hvězdářova slova knížetem otřásla; začal žít pokojně, pouštěl se do spravování země a doufal, že snad se mu krutý osud nevyplní. Správcové dali své hrady ze všech stran zatarasit, aby čerti nemohli pro ně přijít.
Chudý ovčák pásl své stádo a nestaral se, co se ve městě děje. Jednoho dne znenadání stojí před ním čert: „Přišel jsem, ovčáku, abych se ti odměnil.“ Pověděl mu, co má dělat a jaký plat si potom od správce vyžádat. „Nechtěj ale vysvobodit knížete; to bys musil svou vlastní kůži nastavit!“
Když bylo čtvrt měsíce, stály u hradu jednoho z těch dvou správců zástupy lidstva; chtěly vidět, jak pána ponese čert. Najednou se strhne zoufalý křik, vrata se otevřou a čert táhne napolo mrtvého pána ven. Ovčák vstoupí, vezme pána za ruku a čerta odstrčí: „Odejdi, nebo bude s tebou zle!“
Čert v té chvíli zmizel, pán líbal ovčákovi ruku a ptal se ho, co si žádá za odměnu. „Dva pytle zlata!“ řekl ovčák. Pán poručil, aby mu je hned vydali. U druhého hradu ovčák také tak dobře pořídil.
Kníže poslal pro ovčáka vůz se čtyřmi koni a žádal ho, aby se i nad ním smiloval a z drápů pekelných ho vysvobodí. „Vám to slíbit nemohu, jedná se tu o mne,“ odpověděl ovčák. „Kdybyste se chtěl ale docela polepšit, pokusil bych se o to, i kdybych sám měl jít za vás do horoucího pekla.“ Kníže slíbil.
Strachem a hrůzou čekali všude úplněk, neboť se kníže polepšil, nemohl si žádný hodnějšího pána přát. V černých šatech a smrtelně bledý seděl kníže a očekával buď ovčáka nebo čerta.
Najednou se otevřou dveře a před ním stojí čert. „Stroj se, pane kníže, hodina vypršela, jsem tu pro tebe.“
Kníže beze slova vstal a kráčel za čertem na dvůr, kde stálo nesmírné množství lidí. Mezi nimi se prodírá ovčák a zdaleka volá na čerta: „Uteč, uteč, nebo bude s tebou zle.“ Čert mu pošeptal: „Nevíš, co jsem ti řekl?“ „Blázne, mně jde o tebe. Káča je živá a ptá se po tobě.“
Sotva uslyšel čert o Káči, hned byl ten tam a knížete nechal na pokoji. Ovčák se mu v duchu smál. Kníže udělal ovčáka svým prvním dvořanem a miloval ho jako vlastního bratra. Však ovčák byl správným dvořanem: z těch pytlů zlata si nenechal ani krejcar; pomohl těm, od kterých je správcové vydřeli.
y
