y
Sněhurka a sedm trpaslíků
V jednom království žil kdysi král s královnou, a těm se narodila holčička.
Když přišla na svět, hustě chumelilo, i pokřtili ji jménem Sněhurka. Čelíčko měla bílé jako padlý sníh, oči modré jako nebe, vlasy černé jako noc a tvářičky jako červánky. Princezna rostla, měla dobré srdce a o vše by se byla rozdělila. Neublížila ani pavoučkovi, kvítek nezašlápla a milovala celý svět. Proto ji také každý měl rád. Štěstí však dlouho netrvalo. Královna se roznemohla zlou nemocí a zemřela. Zanedlouho se král oženil znovu.
Nová královna byla sice krásná, ale zlá, a nejvíc nenáviděla ubohou Sněhurku. Uměla čarovat, a když celý hrad spal, zhlížela se ve svém kouzelném zrcadle a ptala se: „Pověz mi, zrcadlo, kdo je ve světě nejkrásnější?“ A zrcadlo jí odpovědělo: „Ty jsi nejspanilejší.“ Čas míjel a Sněhurka dorostla v krásnou pannu. Byla pracovitá a skromná jako luční kvítí. Královna se rozzuřila, když jí jednou zrcadlo řeklo: „Jsi krásná, královno, ale nejsi nejkrásnější. Žije krása spanilejší.“ A v zrcadle se zjevila tvář Sněhurky.
Královna se zapřísáhla, že se musí Sněhurky zbavit. Zavolala starého služebníka, rozkázala mu, aby odvedl Sněhurku hluboko do lesa a tam ji zabil. Nevykoná-li její rozkaz, že bude o hlavu kratší, Sněhurka se zaradovala, když slyšela, že půjde do lesa. Vzala džbánek na jahody a šli. Sloužícímu bylo přetěžko a nebyl schopen vykonat tak hrozný čin. Když došli do lesa, Sněhurce vše řekl, poprosil za odpuštění a nechal ji v lese.
Úzko bylo princezně v noční tmě. Unavená, hladová a s rozdrásanýma nohama upadla do mechu a plakala, až zmořená usnula. Ráno uviděla kolem sebe zajíčky, veverky, ptáčky, myšky, srnku i plachou laň. Všechna zvířátka se zvědavě dívala, kdo se to v lese objevil. Cítila, že jim Sněhurka neublíží.
Zvířátka vedla Sněhurku lesem, až došly na paseku, kde stálá malá chaloupka. Udivená Sněhurka chtěla nahlédnout okénkem, kdo tam bydlí, ale sklo bylo tak špinavé, že nebylo dovnitř vidět. Dveře byly otevřeny, vešla, ale tady bylo boží dopuštění. Na stole sedm špinavých hrnečků, u dřezu kupa .nemytého nádobí, podlaha černá a všude spousta pavučin. Vedle v komůrce bylo sedm malých rozházených postýlek, nikde však živé duše.
Sněhurce se z toho nepořádku zatočila hlava. Dlouho se nerozmýšlela a pustila se se zvířátky hned do práce. Do večera svítila chaloupka čistotou. Vymetla pavučiny, umyla okénka, vyprala záclonky, vydrhla podlahu a uvařila výbornou houbovou polévku. Na konec byla Sněhurka tak unavena, že usnula v jedné z malých postýlek.
Večer se vraceli domů z práce obyvatelé chaloupky. Bylo to sedm veselých trpaslíčků-permoníčků. Nemohli svou chaloupku ani poznat a nevycházeli z údivu. Všechno čisté, na stole sedm čistých talířků, kytice blatouchů a ve vzduchu líbá vůně jejich zamilované polívčičky, že se začali olizovat. Kdo to jen všechno mohl udělat?
Konečně našli spící Sněhurku. Sněhurka byla ráda, že u nich může zůstat a trpaslíci byli rádi, že se bude o ně někdo starat. A tak jim Sněhurka hospodařila, a všichni byli spokojeni až do dne, kdy zlá královna - čarodějnice přistoupila ke svému zrcadlu, a to jí řeklo: „Jsi krásná, královno, ale nejsi nejkrásnější. Žije v lese krása spanilejší.“ V zrcadle se objevila chaloupka a v okně Sněhurka.
Královna zlostí bez sebe hned začala čarovat. Převtělila se do podoby stařeny, vzala otrávené jablíčko a vydala se do lesa hledat chaloupku. Sněhurka, která netušila blížící se zlo, byla právě v nejpilnější práci, pekla borůvkové koláče.
Celá rozpálená vyhlédla z okénka, kdo to volá, a vidí shrbenou stařenku. Ve své dobrotě ji hned zvala dál, aby si odpočala, a nabízela jí koláče. Stařenka - čarodějnice při odchodu dala Sněhurce krásné Červené jablíčko, aby se jí odměnila. Sněhurka poděkovala a s chutí se do jablíčka zakousla. Vtom však padla na zem jako mrtvá.
To bylo nářku, když se vrátili večer trpaslíčkové domů a našli svou milovanou Sněhurku mrtvou. Když ji ukládali do skleněné rakve, pro slzy ani neviděli. Byla stále stejně krásná, jen tvářičky jí pobledly. Nosili jí vždy čerstvé kvítí a chodili si k ní se zvířátky zaplakat a zavzpomínat. Jel tudy jednou rytíř, který v lesích zabloudil a došel až ke Sněhurce.
Spatřil čarokrásnou dívku ozdobenou sedmikráskami. Políbil ji — a tu div divoucí — kouzlo jablíčka přestalo působit. Sněhurka otevřela oči a děkovala svému zachránci. Hned se ptala po trpaslíčcích. Ti pravě přicházeli, a radost z toho byla převeliká, že Sněhurka je zas živa a zdráva. Jedli, pili, tancovali, až se okna třásla. Zlá královna, jak ve svém zrcadle zas spatřila živou Sněhurku, zlostí rozbila zrcadlo a proměnila se v netopýra, který vyletěl komínem paláce a víc se tam neobjevil.
V chaloupce zatím nastalo smutné loučení Sněhurky s trpaslíčky. Když s rytířem odjížděla na hrad, kus cesty ji šli i se zvířátky trpaslíci vyprovodit a dlouho, dlouho mávali. Sněhurka musela slíbit, že přijedou zas co nevidět do chaloupky na návštěvu.
V paláci svou Sněhurku i jejího zachránce starý král s radostí přivítal. Vystrojil slavnou svatbu a předal království mladým, kteří svému lidu spravedlivě a moudře vládli.
Konec.
