y
Potrestaná pýcha
Na královský hrad se sjížděli malíři, aby vymalovali krále Miroslava. Chtěl poslat svůj obraz krásné princezně a přitom požádat o její ruku. Malířům řekl: „Nechci, abyste mi přidávali krásy. Myslím, že princezna se nebude hněvat, když ve skutečnosti budu o něco hezčí než na obraze.“
Malíři vystavili podobizny krále v pěkné síni a král se svou radou si je prohlížel. Vybral obraz, který se mu nejméně líbil, a dal ho zasadit do zlatého rámu. S obrazem a s dary poslal k otci krásné princezny své dvořany a s velkou toužebností očekával jejich návrat.
Přijeli z námluv mrzutí: „Od otce princezny jsme byli vlídně přijati,“ sdělovali králi. „Ale princezna pohrdlivě pohlédla na obraz a řekla: ,Váš král není hodem, aby mi obuv zavazoval., Starý král nám pravil, že sám od ní mnoho zkusí a že princezna musí svolit. Avšak nás nad její urážkou pálila krev a proto jsme raději odjeli.“
„Jednali jste moudře,“ řekl král, ač mu tváře hořely hněvem nad pýchou princezny. Za nějaký čas se v hradě jen rojilo: král odjížděl s velkou družinou na cestu. Na pomezí svého království ji poslal zpět a sám a jediný šel dál.
Princezna Krasomila se procházela v kvetoucí zahradě. Její krásná tvář byla pro pýchu jako růže bez vůně. Mnoho vladařů již odmítla a otec se hrozil její pýchy. Přišel nyní za ní a pravil: „Přijal jsem do služby mladého muže jménem Miroslav jako vrchního zahradníka. Je ušlechtilý a vyzná se i v hudbě.“ „Mohl by mne tedy doučit na harfu,“ řekla princezna.
Miroslav se jí od prvního spatření velice zalíbil. V zahradě usedla vždy jen do besídky, kterou dal pro ni udělat. V podvečer ji učíval hrát na harfu. Jednou hrál a zpíval a tak krásně, že princezna zaslzela. „To byla píseň na rozloučenou, královno moje. Zítra musím odtud pryč,“ řekl.
„Co to říkáš, Miroslave! Ty nesmíš odtud pryč!“ vykřikla princezna polekaně a uchopila Miroslava za ruku.
Vtom se otevřely dveře a přes práh vkročil král. Chladně se zeptal své dcery: „Tohoto muže sis tedy vyvolila?“ „Ano,“ odpověděla, „třebaže není ze vznešeného rodu.“ „Dobře tedy, ať je tvým manželem a to ještě dnes. Ale v hradu nezůstaneš,“ rozhodl král.
Nic nedbal na slova Miroslava, že odejde sám, že nechce, aby princezna byla nešťastná. Hned zařídil jejich oddavky a pak stála princezna s Miroslavem před hradem. V duchu se těžce loučila s otcem, který ji vyhnal jako chudou děvečku.
Potom vzala svého muže za ruku a vstoupila s ním do vozu. Dojeli na hranice země krále Miroslava a dál šli pěšky. „Mám u královského dvora bratra, jistě mi k nějaké službě dopomůže,“ staral se Miroslav. „Také budu pracovat,“ řekla princezna, ale u srdce jí volno nebylo.
V královském městě se ubytovali v malé světničce. Princezna prodala svůj jediný prsten i své šaty a koupila si docela obyčejné. „Půjdu za bratrem, snad sjedná práci i tobě,“ řekl Miroslav.
Vrátil se s malým uzlíčkem. Bylo v něm jemné plátno a trochu ovoce. „Nesu ti práci, srdce moje. Dostaneš za ni dobře zaplaceno. Ale je mi líto, jaké živobytí jsem ti připravil.“ „Proč naříkáš,“ řekla Krasomila a její oči se na Miroslava smály. „Vždyť jsem to sama chtěla.“
Pilně šila a když byla hotova, vzala si na hlavu bělounký čepeček a šla práci odevzdat. A bylo jí úzko, když komorná schválně její práci ledacos vytýkala a chtěla jí utrhovat na penězích. Vzpomněla si, že takhle to jistě dělávaly se švadlenami její vlastní komorné.
Potom jí Miroslav našel službu u vznešené dámy. Ta si ji od hlavy k patě prohlédla, ptala se jí, co všechno umí a řekla, aby zůstala dva dny na zkoušku. Krasomila poznala, co taková služka zkusí a jak pohrdlivě se s ní zachází. Nemohla to vydržet a za dva dny šla zpátky.
Několik dní na to vstoupil Miroslav do dveří s rozjasněnou tváří: „Náš král si přivezl nevěstu a zítra bude hostina, při které ji představí panstvu. Potřebují mnoho kuchařek a kuchařů. Každý dostane za ten den několik dukátů. Nešla bys tam taky?“ „Proč ne, půjdu,“ odpověděla Krasomila.
Časně ráno se ustrojila, na hlavu si uvázala šátek a šla s Miroslavem do královského hradu. „Taky si budu hledět něco vydělat a večer pro tebe zase přijdu,“ loučil se s ní na prahu kuchyně.
Krasomila se chutě postavila k práci, kterou jí vrchní kuchař určil. Pro stesk si ničeho v zámku nevšímala. Zatím se sjížděli hosté, vozů nebylo ani konce.
Právě běžela přes chodbu a do cesty jí vkročil pán, samé zlato a stříbro. „Prosím vás,“ povídá hlubokým hlasem, „zavolejte někoho, aby mi zavázal střevíc.“
Podívala se na něho po očku; podle šatů poznala, že je to sám král. Sehnula se a střevíc mu zavázala. Král jí poděkoval a odešel.
Za malou chvíli přišel do kuchyně králův sluha. Aby prý ta kuchařka, co vázala králi střevíc, šla do pokojů k paní komorné. Krasomila šla.
Komorná se před ní uklonila a vedla ji skvostnými komnatami pro mladou královnu. Ale co ona tu má dělat, Krasomila nevěděla. V oblékáme jí komorná řekla: „Zde si máte vybrat šaty a klenoty; já vás ustrojím. Náš král chce vás za tu zdvořilost, kterou jste mu prokázala, vzít jednou k tanci.“
Krasomila se lekla: „Co by tomu řekl můj muž? Do těch šatů se ustrojit a tančit s králem? Ne, to neudělám!“ „Ani když já tě o to poprosím?“ ptal se za ní hlas. Ohlédla se — vidí krále, svého Miroslava. Užasla a jaksi bolestně se zeptala: „Proč jsi tak se mnou jednal?“
„Pamatuješ se na svoji odpověď mým dvořanům? Chtěl jsem ponížit tvoji pýchu. Ale nebyl bych tě tak dlouho zkoušel, kdyby mi to nebyl tvůj otec přikázal.“ Tu se otevřely dveře a starý král vešel. Všichni se srdečně objímali. „Byla to trpká zkouška,“ řekl král své dceři, „ale pro tebe blahodárná“.
Hrdě si vedl král svoji ženu do hodovní síně. Hosté vítali královnu s velkým jásotem. V její krásné tváři se teď místo pýchy zračila přívětivost a dobrota.
