y
O jedné divné zemi
Jednou žila v Klenčí líná a nepořádná Manka. Nechtěla nic dělat, líbilo se jí jenom se celý den povalovat a přitom dobře jíst a pít. Pěknou chalupu po rodičích brzo projedla a propila, strojila se, běhala k muzikám, ale za ženu ji pro lenost nikdo nechtěl, a tak Manka nakonec nevěděla kudy kam.
Sedla si na zápraží a přemýšlela, jak to zaonačit, aby nemusila nic dělat a přece se měla dobře. Přemýšlela, rozmýšlela – až usnula jako špalek.
Kde se vzal, tu se vzal – stál před ní starý dědeček a ptal se, co ji trápí. Manka mu pověděla. „Milá zlatá,“ pokývl dědeček hlavou, „vy musíte do země Džandžendžindžondžunie. Tam mají lidé ruce obráceny od práce jako vy. Žádný tam nic nedělá, a kdo je nejlínější, ten se stane králem nebo královnou.“
„Kdepak je ta země?“ vyskočila Manka. Hned si umínila, že se tam stane královnou. Dědeček řekl, že za devíti lesy, devíti horami a devíti doly, kde slunce zapadá a lišky dávají dobrou noc, a ztratil se, jako by se do země propadl.
Manka si za poslední peníze napekla ranec koláčů, do ruky vzala hůl, do kapsy kudličku, s žádným se nerozloučila a pustila se rovnou k slunci západu.
Přelezla kopec, vyškrabala se na jiný, z jednoho lesa se dostala do druhého. Počítala hory, lesy, doly, a už smutně koukala: koláče snědla a nohy ji sotva nesly. Až devátý den překročila devátou horu, uviděla rovinu a na ní město veliké jako Praha.
Všude u cest se válí v trávě lidé, spí, protahují se, z papírů vybalují kusy masa, buchty a čokoládu. Manka se zaradovala: „To už jsem jistě v té zázračné zemi! Ale pro jistotu se zeptám.“
„Lidičky,“ zastavila se u prvního člověka, „kdepak to jsem?“ Ale ten se ani nehnul, krájel si šunku a jedl, až se mu uši hýbaly. Jen nohou ukázal na pěkně omalovaný sloup a Manka čte: Republika Džandžendžindžondžunie.
„Už jsem tu!“ výskla si. A hned za tím sloupem si sedla, aby si odpočinula a trochu se okoukala, než se pustí dál.
Trápila ji žízeň a tak se rozhlíží, kde by se napila. Zaslechla něco hrčet a už vidí stojánek a z něho teče káva, ale jaká káva! Na stojánku visí porcelánové hrníčky a okolo něho leží rohlíky, housky, buchtičky – co kdo chce.
S chutí se nasnídala a pak se jako kachna kolíbala dál. Ploty okolo pěkných chalup byly z jitrnic, jelit, klobás a vuřtů, místo sloupků stály tu salámy jako noha tlusté. Ptáci v zahrádkách pěkně zpívali a volali: „Manko! Pojď sem! Nasvač se! Utrhni si a jez!“
Manka se nedala dvakrát pobízet. Utrhla si jitrnici dlouhou jako ruka – a tu máš – v té chvíli vyrostla v plotě jitrnice nová a ještě delší. Manka se pustila do jídla jako bezedná.
Vedle plotu uviděla pumpu. Vezme za páku trochu zahýbá – a trubkou se valí červené víno. Pila, až jí oči z důlků lezly. Pak se svalila pod strom a usnula jako dřevo.
Vzbudilo ji nějaké zvonění. „Co to zvoní, lidičky?“ „Poledne přece!“ smáli se všichni a obědvali. „Jez taky – jídlo máš u samé huby!“
Manka se ohlédne – a v tom bum! – se stromu spadne před ni pěkný bílý knedlík. A na zemi z každé strany stromu byl rybníček, jeden s omáčkou, druhý se zelím. „Jenom vepřová pečínka tu ještě schází!“ vykřikla Manka radostí.
V tom slyší volat: „Ukroj si – kde chceš si ukroj!“ Před ní stojí vepřík do červena upečený s vidličkou a nožem ve hřbetě. Manka jedla, až jí mastnota tekla po bradě. „Takhle pivo, to bych si dala!“ Obrátila se k sousedovi.
„Copak nevidíš? Odkud jsi, že jsi tak hloupá?“ rozkřikl se na ni, až sebou leknutím cukla, a vtom kousek dál vidí kamennou kašnu a na ní kolem dokola poklopeny půllitry. Napila se piva podle chuti a pak se natáhla, ruce založila pod hlavu a za chvilku chrápala, jako když pilou řeže.
Probudil ji tak líbezný zpěv, jaký jaktěživa neslyšela. Posadí se, rozhlíží a ptá se: „Prosím vás, lidičky, kdo vám to tu tak krásně zpívá?“ „Náš zlatý pták tamhle na skleněné hoře!“
Manka se tam podívá a div neoslepne. Zlatý pták svítí jako sluníčko, křídly tluče o skleněnou horu až to zvoní jako stříbrné struny a zlaté peří háže paprsky na všechny strany.
Zachtělo se jí mít aspoň jedno takové peříčko. Vyzvídala, jak se k tomu ptáku dostat. „To musíš jít hned, než zapadne slunce!“ řekli lidé. Manka se rovnou pustila ke skleněné hoře.
Přišla k ní včas, slyšela ptáka zpívat a viděla zář jeho peří. Plivla si na ruce a už se škrábe na skleněný kopec. Nohy jí ujížděly jako po ledu, ruce klouzaly; musila se plazit po kolenou a po břiše.
Jako kočka se vyškrabala k vrcholu. Už vidí zlaté peří – jedno dlouhé se mihlo zrovna před ní. „To mu vyškubnu!“ myslí si Manka. Natáhla po něm obě ruce – v tom jí ujedou nohy a Manka jako po mýdle letí dolů, křičí strachy a najednou – bác! – dopadla na zem.
Ale ta se pod ní protrhla jako pavučina. Manka letí dál, už vidí Klenčí, už vidí svou roztrhanou chalupu a už také sedí před ní na zápraží.
Udiveně se ohlíží, oči si protírá – ale to je opravdu Klenčí. Na kostelní věží zvoní zvonec a to je naší pohádky konec. Jenom to vám ještě musím říci, že Manka opravdu celý život nic nedělala, chodila žebrotou, hledala tu zaslíbenou zemi, až ji nakonec v pastoušce sežraly vši, jak si zasloužila.
