Králevic šel. Když přišel nahoru, viděl ve stropě malé železné dveře. Otevřel je zlatým klíčem a vstoupil.
Tu byla vysoká okrouhlá síň, ve zdi dvanáct vysokých oken a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, jedna krásnější než druhá. Jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou.
I odhrnul tu oponu a tu byla panna ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá. Králevic řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou.“ Když to pověděl otci, kterou si vyvolil, zasmušil se starý král. „Zle´s učinil synu můj, žes odkryl, co bylo zastřeno. Tato panna je v moci zlého černokněžníka – v železném zámku zajata a nikdo se odtud ještě nevrátil. Ale dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své a zdráv se mi domů vrať!“ Králevic se rozloučil s otcem, sedl na koně a jel.
I přišlo mu jet velkým lesem. A když tak v houští bloudil nevěda kudy kam, slyšel za sebou: „Hej, vemte mne do služby – nebudete toho litovat!“ „Kdopak jsi a co umíš dělat?“ „Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat.“
I začal se Dlouhý natahovat, až bal tak vysoký jako jedle. „Dobře, svůj kousek umíš, ale co mi je to platno, jestliže mne z lesa nemůžeš vyvést!“ „To je lehká věc,“ řekl Dlouhý a natáhl se, až byl třikrát tak vysoký jako nejvyšší borovice. Ohlédl se kolem a povídá: „Tamhletou stranou máme nejblíž z lesa ven.“
Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed, a než by se králevic nadál, byli za lesem. „Támhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý. „Toho byste také měl vzít do služby.“ Byl to chlapík zavalitý. Měl břicho jako soudek. „Kdopak jsi ty a co umíš dělat?“ „Já, pane, jmenuji se Široký a umím se rozšiřovat.“
A na ta slova se Dlouhý kvapem pustil k lesu a králevic nestačil ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zmačkal, jak mu břicho kvapně rostlo. „Tys mne prohnal, ale takového chlapíka každý den nenajdu.“
A tak se ubírali dál až potkali jednoho a ten měl oči zavázané šátkem. „Pane, toho byste také měl vzít do služby.“ „Kdopak jsi a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš?“ „Aj, pane, naopak, protože příliš vidím, musím si oči zavazovat. Proto se jmenuji Bystrozraký.“
Pak ohlédl se k protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči. A skála počala praštět a kusy lítaly z ní na všechny strany. „Ó, tys chlapík, ale když máš tak dobrý zrak, podívej se, jak mám daleko ještě do železného zámku.“ „Kdybyste jel, pane, sám, ani za rok byste tam nedojel. Ale s námi tam přijdete ještě dnes. Právě tam nyní chystají večeři.“ „A co tam dělá moje nevěsta?“ „Za železnou mříží, na vysoké věži, černokněžník ji střeží.“
A králevic řekl: „Kdo´s dobrý, pomoz mi ji vysvobodit.“ A oni všichni slíbili, že mu pomohou.
A když se slunce schylovalo k západu, vjeli do bran Železného zámku. V nádvoří, v konírně i v pokojích viděli mnoho lidí, ale byli všichni zkamenělí. Ve večeřadle bylo dobrých jídel a nápojů dost.
Když se najedli, rozlétly se rázem dveře a do pokoje vstoupil černokněžník. Shrbený stařec, v dlouhém, černém oděvu. Hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou pannu. Bledou a smutnou. Králevic ji hned poznal a šel jí naproti. Ale než mohl slova promluvit, ozval se černokněžník:
„Vím, proč jsi přišel. Chceš odtud odvést tuto královnu. Budiž, vem si ji – jestliže po tři noci ji dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, zkameníš.“ A odešel.
Králevic začal k panně mluvit, ale ona neodpovídala. I umínil si celou noc nespat, aby mu neušla. A pro větší jistotu....
….natáhl se Dlouhý jako řemen a vinul se podél stěn. Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla. A Bystrozraký se postavil na hlídku. Ale za chvilku všichni začali dřímat, usnuli a spali celou noc.
Ráno byla královna pryč. Králevic ihned vzbudil služebníky a ptal se, co dělat. Bystrozraký pohleděl oknem ven: „Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub a na dubě žalud a ten žalud je ona. Ať mne Dlouhý vezme na ramena a dostaneme ji.“
I neminulo ani co by jednou okolo chalupy oběhl a Dlouhý králevici ten žalud podal. Králevic jej pustil na zem a v tom okamžení – stála královna vedle něho.
A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dveře – a černokněžník vešel do pokoje a potutelně se usmíval. Ale když královnu spatřil, zamračil se a zabručel a tu třesk – jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal královnu za ruku a odvedl ji pryč.
Ten celý den potom neměl králevic co dělat, než chodil po zámku a díval se, co kde bylo divného. Všude jako by byl v jediném okamžení život vyhynul. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř – jako by ve strachu před někým utíkal a brnknuv přes práh vzal pochop, ale nedopadl.
Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce pečeni a druhou nesl sousto do huby, ale nedonesl. Taky zkameněl. A mnoho jiných tu ještě viděl, každého tak a v tom postavení, co byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“ A v zámku i okolo zámku všecko pusto a mrtvo. Stromy byly, ale bez listí. Řeka byla, ale netekla. Nikdež, ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka zemědítka a ve vodě ani rybičky běličky.
A večer přivedl černokněžník královnu, aby ji králevic uhlídal. I ačkoliv si všichni umínili, že se budou všemožně bránit, aby neusnuli, neprospělo nic, usnuli zas. A když ráno za svítání králevic se probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatáhl Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, ty Bystrozraký, vidíš-li, kde je královna?“
Ten protřel oči a povídá: „Už ji vidím, dvě stě mil odtud je hora a v té hoře skála - a v té skále drahý kámen. A ten kámen je ona. Když mě tam Dlouhý donese, dostaneme ji. Dlouhý ho vzal na ramena, natáhl se a šel co krok, to dvacet mil.
Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči, hora se rozsypala a skála se v ní rozskočila na tisíc kusů a mezi nimi se třpytil drahý kámen. Ten vzal a králevici přinesl, a jak jej na zem pustil, stála tu královna zas.
A když potom černokněžník přišel a ji tu uviděl, zlostí se mu zajiskřily oči a třesk – zas jedna železná obruč na něm praskla a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl. Ten den bylo všecko tak jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl a posměšně prohodil: „He, uvidí se, kdo z koho, zda-li ty zvítězíš, nebo já!“
I dali si všichni tím pilnější práci, aby se ubránili před usnutím. Ale všecko nadarmo. Jeden po druhém usnul v chodě – a královna jim ušla přec.
Ráno se králevic probudil nejdřív a když královnu neviděl, vzbudil Bystrozrakého. Bystrozraký dlouho hleděl ven: „Ó, pane, daleko je, daleko – tři sta mil odtud je černé moře a uprostřed toho moře, na dně, leží skořepina – a v té skořepině zlatý prsten, a ten prsten je ona. Však přece ji dostaneme!“
Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel, co krok to třicet mil.
A když přišli k černému moři, natahoval Dlouhý ruku co mohl nejvíce, ale ke dnu přece nemohl dosáhnout. „Však já vám pomohu,“ řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo. Pak se položil na břicho a pil, a za malou chviličku Dlouhý lehoučko na dno dosáhl. A skořepinu z moře vynesl. - I vyndal z ní prsten a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece trochu těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě.
I setřásl ho v údolí s ramena na zem. Bouchlo to – a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero.
Zatím bylo v zámku králevici už velice těžko. Slunce se už ukázalo na východě. Dveře se rozlétly a na prahu stál černokněžník. A vida, že tu královna není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje.
Ale, v tom – crnk – rozskočilo se okno na kusy a zlatý prsten padl na zem, a v okamžení tu stála královna zas. Bystrozraký, když viděl, v jakém nebezpečenství králevic je, pověděl to Dlouhému. Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval – ta třetí železná obruč na něm pukla a odskočila, z černokněžníka se udělal havran a vyletěl oknem ven. A tu hned ta krásná panna promluvila a děkovala králevici, že ji osvobodil, a zčervenala jako růže.
A v zámku najednou všecko oživlo. Ten, co brknul o práh – dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos. Ten, co seděl pod komínem, vstrčil sousto pečeně do úst a jedl dál. V konírnách dupali a řechtali koně. Vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece se projížděla hejna rybiček. Všude živo, všude veselo.
A když všichni děkovali za své vysvobození, řekl králevic: „Mně nemáte co děkovat. Kdyby nebylo Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych tím, čím jste byli vy.“
A hned potom vydal se na cestu ke starému králi se svou nevěstou. Byla hlučná svatba. A když bylo po svatbě, ohlásili se Dlouhý, Široký a Bystrozraký k mladému králi, že půjdou zas do světa.
Mladý král jim domlouval, aby u něho zůstali, že jim dá všechno, co budou do smrti potřebovat. Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo a šli přece. A po tu dobu se někde ve světě potloukají.
Konec.
y
