y
-
Liška a čáp
Liška se spřátelila s čápem a pozvala ho k sobě na návštěvu. „Přijď, pěkně tě pohostím!“, slibovala. Čáp řekl, že přijde.
Liška navařila krupičnou kaši a pobízí: „Jez, kmocháčku, jez! Sama jsem ji vařila, je dobrá.“
Čáp zobal, zobal, ale nic nevyzobal. A liška se raduje, jak vyzrála na čápa.
Pohostila ho a nakonec si k čápově velké zlosti na dobré kaši pochutnala sama.
Když se liška najedla, povídá: „Nezlob se, kmocháčku, nemám už nic, čím bych tě pohostila.“ Čáp poděkoval a pozval na druhý den lišku k sobě.
Cestou domů čáp uvažoval, jak by lstivou lišku za její chamtivost potrestal.
Druhý den přišla liška k čápovi. Hořela zvědavostí, čím ji asi čáp pohostí.
Čáp uvařil polévku z ryb a nalil ji do úzkého džbánu. „Jez, kmotřičko, jez,“ pobízel lišku, „dobrá je polívčička, sám jsem ji uvařil.“
Liška ucítila vůni polévky a nedočkavě strčila čenich do džbánu. Ale ať se snažila jakkoli, polévky si ani nelízla.
Po liščiných marných pokusech se dal čáp do polévky sám.
Dlouhým zobanem vytahoval šťavnaté kousky a pěkně si na nich pochutnával. Kloval, kloval, až byl džbán prázdný.
Když se čáp najedl, povídá: „Nezlob se, kmotřičko, ale už nemám nic, čím bych tě pohostil. Liška mohla zlostí z kůže vyletět.
Teď se zase smál čáp a strouhal lišce mrkvičku. Tak dostala na pamětnou a proto dodnes s čápem nemluví.
