„Počkej,“ volá na bratra. „Víš co? Posadíme ho do největší lodičky a ať v ní cestuje.“ Děti nařídily plachtu, posadily myšáčka do vydlabané lodičky a pustily ji po proudu. Vítr se opřel do lodičky a hnal ji pryč od břehu. Myšáček se chytil drápky suché kůry a ani se nehýbal. Děti mu na břehu mávaly na rozloučenou.
A proud rychle unášel s sebou myšáčka na lehké lodičce z barevné kůry. Vítr hnal člunek dál a dál od břehu. Řeka byla široká – pro maličkého Pika to bylo širé moře. Pik byl ještě mládě, které se neumělo samo živit.
Nejdříve spatřili Pika velcí bílí rackové. Přiletěli blíž a začali kroužit nad lodičkou. Vztekle křičeli, že nemohou myšáčka jedním rázem sprovodit ze světa. Báli se, že si v letu rozbijí o tvrdou kůru zobák. Několik se jich sneslo na hladinu a hnali se za lodičkou po vodě.
V tu chvíli přiletěl zezadu velký dravý pták. Byl to říční orel, rybolovec. Rackové se rozletěli, jako když do nich střelí. Rybolovec uviděl na lodičce myšku a pod ní ve vodě štiku. Složil křídla a řítil se dolů. Padl na hladinu zrovna vedle lodičky. Koncem křídla zavadil o plachtu a člunek se překotil.
Pik se nikdy neučil plavat. Ale když spadl do vody, poznal, že není třeba dělat nic jiného než pohybovat tlapkami, aby se neutopil. Vynořil se na povrch a zachytil se zuby za lodičku. Proud ho unášel i s převrženým člunkem. Vlny brzo vynesly lodičku na neznámý břeh. Pik vyskočil na písek a honem vběhl do křoví. Bylo to opravdové ztroskotání lodi a maličký cestovatel měl štěstí, že se zachránil.
Pik byl promočen do posledního chloupku. Nezbylo, než aby se celý olízal jazýčkem. Potom mu srst brzy uschla a zahřál se! Měl hlad. Bál se však vylézt z úkrytu pod keřem, protože od řeky doléhal křik racků. Tak proseděl o hladu celý den. Konečně se začalo stmívat. Ptáci ztichli. Jen hravé vlny se tříštily o blízký břeh. Pik opatrně vylezl zpod keře. Rozhlíží se, kolem nikdo nebyl. Skulil se tedy rychle do trávy jako tmavé klubíčko. A začal sát listí i stébla trávy, všechno, nač přišel. Ale nebylo v nich mléko. Rozzlobil se a začal trávu trhat a rvát zuby. Najednou mu z jednoho stébla vystříkla do tlamičky teplá šťáva. Šťáva byla sladká jako mléko. Pik stéblo snědl a začal hledat jiná taková stébla. Měl hlad a vůbec si nevšímal, co se kolem něho děje.
Nad špičkami vysokých travin už vycházel měsíc v úplňku. Rychlé stíny se neslyšně míhaly vzduchem. Byli to mrštní netopýři, honili se za nočními motýly. Na všech stranách bylo slyšet v trávě tichý šramot a šelestění. Něco se tam hemžilo v křoví, schovával se za hromádky země.
Pik jedl dál. Uhryzával stébla až u země. Když stéblo upadlo, na myšáčka se snesl déšť chladné rosy. Zato na konci stébla našel Pik vždycky chutný klásek. Myšáček se usadil, podával si stébla přeními tlapkami jako rukou a rychle klásek snědl. Najednou na blízku něco plesklo o zem- čvach-plác!
V trávě se mihly něčí dlouhé natažené nohy – a plác! - malinká žabička s vykulenýma očima sebou plácla o zem zrovna Pikovi před nosem. Začala ulekaně zevlovat na myšáčka. Myšáček si s bázlivým údivem prohlížel její holou, oslizlou kůži. Tak tu seděli proti sobě a ani jeden, ani druhý nevěděli, co mají dělat. A kolem bylo samé čvach-plác, čvach-plác, jako když celé hejno vyplašených žabiček skáče v trávě a před někým utíká. A blíž a blíž se ozýval lehký, rychlý šramot.
Najednou myšáček zahlédl na vteřinku, jak se za žabičkou vymrštilo dlouhé, pružné tělo temně stříbrného hada. Had sklouzl dolů. Co by dál Pik už neviděl.
Dal se na útěk, co mu nohy stačily, a ani sám nevěděl, jak se octl na větvičce keře vysoko nad zemí. Tak strávil zbytek noci. Ještě dobře, že měl bříško hodně nacpané trávou. Kolem něho bylo slyšet až do svítání šustění a šramoty. Smrt hladem už Pikovi nehrozí. Už se naučil hledat si potravu. Ale jak se měl samotinký zachránit před všemi nepřáteli? Myši vždycky žijí ve velkých hejnech, protože se tak mohou lépe bránit před přepadením. Některá myš jistě zpozoruje blížícího se nepřítele, vypískne a všechny se schovají. Ale Pik byl sám. Nezbývalo mu nic jiného než honem vyhledal jiné myšky a připojit se k nim. Pik se pustil do hledání. Kde to šlo, tam se prodíral po větvích křovin. Naučil se výtečně šplhat. Zvlášť dobře mu sloužil dlouhý a ohebný ocásek, kterým se zachycoval. Tak se Pik prodíral po tři noci za sebou, z větve na větev, ze součku na souček, z keře na keř.
Potom dřeviny končily a dál byla louka. V křoví se Pik s myšmi nesetkal. Dál musel běžet trávou. Louka byla suchá. Hadi tam nebyli. Myšáček si dodal odvahy a začal putovat i za dne. Živil se vším, co se naskytlo: jedl zrní, hlízy různých rostlin, brouky, housenky a červy. Brzy objevil také nový způsob, jak se schovávat před nepřáteli. Jak se to stalo?
Pik jednoho dne vyhrabal ze země larvy brouků, sedl si na bobeček a začal hodovat. Slunce jasně svítilo. V trávě cvrkaly luční kobylky. Pik viděl v dálce nad loukou maličkou poštolku, ale nebál se jí. Poštolka, která je velká jako holub, jenže štíhlejší, visela nehybně ve vzduchu jako zavěšená na provázku. Jen křídla se jí malounko chvěla a hlavu otáčela na všechny strany. Pik nevěděl, jaké má poštolka bystré oči. Myšáček měl na prstíčkách bílou srst. Jak seděl, bylo zblízka vidět světlou skvrnu na temně hnědé zemi. Pik si uvědomil nebezpečí, až když se poštolka najednou střemhlav vrhla dolů a řítila se k němu jako střela. Na útěk bylo pozdě. Myšáčkovi strachem zdřevěněly nohy. Přitiskl se hrudí na zem a zůstal jako zkamenělý. Poštolka přiletěla až k němu, ale najednou zůstala znovu viset ve vzduchu a jen sotva znatelně pohybovala ostrými křídly. Nemohla si vysvětlit kam se myšáček ztratil. Pik měl na zádech hnědožlutou srst, která měla stejnou barvu jako zem, a shora byl k nerozeznání.
Vtom vyskočila z trávy zelená kobylka. Poštolka se vrhla dolů, chytila ji v letu a rychle uletěla pryč. Srst jako kouzelná čapka udělala Pika neviditelným a zachránila mu život. Od té doby, když zpozoroval v dálce nepřítele, hned se přitiskl k zemi a ležel, ani se nepohnul. Srst mu sloužila jako kouzelná čapka a oklamala i nejbystřejší oči.
Pik běžel nyní po vyschlém močálu. Rostl tu jen suchý mech. Špatně se po něm běželo – a co horšího – neměl se čím posilnit. Nebyli tu ani červi, ani housenky, ani šťavnatá tráva. Druhou noc už došly myšáčkovi síly. S námahou vylezl ještě na blízký kopeček a tam upadl. Oči se mu klížily, v hrdle měl vyschlo. Ale trochu se osvěžil, ležel a olizoval z mechu kapičky chladné rosy. Začalo svítat. Z kopečku Pik uviděl se táhnoucí rovinu, porostlou mechem. Za ní byla zase louka. Šťavnaté traviny tam stály jako vysoká stěna. Ale myšáček neměl sílu, aby vstal a běžel tam. Slunce se vyhouplo nad obzor. Kapičky rosy rychle vysychaly v horkém slunečním světle. Pik cítil, že se blíží konec. Sebral poslední síly, popolezl kousek, ale znovu upadl a skutálel se s kopečka. Zrovna proti němu byla v hromádce země hluboká černá dírka. Byla tak úzká, že by tam Pik nemohl strčit ani hlavu. Myšáček si všiml, že se vzadu v díře něco pohybuje.
Brzy se u vchodu objevil huňatý, tlustý čmelák. Vylezl z dírky, poškrábal se tlapkou na kulatém bříšku, roztáhl křídla a vznesla se do povětří. Čmelák zakroužil i nad hromádkou země, vrátil se ke své dírce a snesl se u vchodu na zem. Postavil se na nožičky a začal tak prudce mávat pevnými křidélky, že proud vzduchu zavanul až k myšáčkovi. Křidélka hrála: žžžžúúúú, žžžžúúúú... byl to čmelák trubec. Vháněl do hlubokého doupěte vzduch, větral čmeláčí obydlí a budil ostatní čmeláky, kteří ještě spali v hnízdě. Brzy vylezli všichni čmeláci jeden po druhém z díry a odletěli na louku sbírat med. Poslední odletěl čmelák trubec. Pik věděl, co musí udělat, aby se zachránil.
Začal rýpat čumáčkem do země. Hlína byla měkká. Ryl dál a dál, až vyryl jamku. Na dně jamky našel veliké buňky z šedivého vosku. V některých ležely čmeláčí larvy. Jiné byly plné voňavého žlutého medu. Myšáček začal chtivě lízat sladkou lahůdku. Vylízal všechen med, dal se do larev a brzy je všechny spořádal. Síly se mu rychle vracely.
Najednou ho něco pořádně štíplo do čumáčku. Pik uskočil. Ze země se na něj hrnula velká čmeláčí matka. Pik se chtěl na ni vrhnout. Ale tu nad ním zahučela a zabzučela křídla. Čmeláci se vrátili z louky. Celý šik čmeláků napadl myšáčka a tomu nezbylo než se dát na útěk. Pik utíkal pryč, co mu nohy stačily. Hustá srst ho chránila před strašnými žihadly čmeláků. Kde se jen ta rychlost v něm nabrala. Jedním dechem doběhl až k louce a schoval se v husté trávě. Tam ho čmeláci nechali být a vrátili se k svému vyloupenému hnízdu. Téhož dne Pik přeběhl přes louku a znovu se octl na břehu řeky. Byl na ostrově.
Ostrov, na který náhoda Pika zavála, byl neobydlený. Rozhodl se, že si musí nejdříve vystavět dům, který by ho chránil před nepohodou a útokem nepřátel. A potom si začne dělat zásoby na zlé doby. Na močálovité louce rostlo vysoké rákosí a ostřice. To bylo výtečné stavební dříví na domeček pro myšku. Pik si vybral několik stvolů rákosí, které rostly blízko sebe, vylezl na ně, uhryzal jim špičky a konce roztřepil v zubech. Byl tak malý a lehký, že ho rostliny snadno unesly. Potom se pustil do listů. Vylezl na ostřici a uhryzal list u samého stvolu. List upadl, myšáček slezl dolů, zvedl list předními tlapkami a protahoval si ho mezi předními zuby. Rozmělněné proužky listů vláčel nahoru a obratně je vplétal do rozštěpených konců rákosí. Konečky stébel svazoval k sobě.
A tak si konečně udělal lehký domeček, velmi podobný ptačímu hnízdečku. Domek nebyl větší než dětská pěst. Myšáček si v něm udělal po straně vchod, uvnitř ho vystlal mechem, listím a tenkými kořínky. Na lůžko si nanosil okvětní lístky. Teď si měl Pik kde odpočinout a schovat se před nepřáteli. Ani nejbystřejší oko by nerozeznalo z dálky hnízdečko z trávy dobře ukryté ve vysokém rákosí a husté ostřici. Viselo tak vysoko nad zemí, že žádný had by se k němu nedostal. Den za dnem míjel. Dny se krátily, noci byly chladnější. Pik si vyryl v zemi dírku a nosil si tam zrní jako do sklepa. Později se mu zdálo, že to nestačí. Vyryl si vedle druhý sklep a oba spojil podzemní chodbou. Potom nastaly vytrvalé deště a Pikův domeček z trávy klesal dolů a visel nízko nad zemí. Usadila se v něm plíseň. Bydlení v hnízdě nebylo už příjemné.
Pik se rozhodl, že bude žít pod zemí. Myšáček si zvolil za doupátko suché a skryté místečko pod hromádkou země. Udělal si vchod do doupěte na straně chráněné od větru. Od vchodu šla dlouhá rovná chodba. Rozšířil ji na konci v nevelký, okrouhlý pokojíček. Sem si nanosil suchý mech a trávu, udělal si tu ložnici. V jeho nové ložnici pod zemí bylo teplo a útulno. Prohrabal si od ní pod zemí chodby do dvou sklepů, aby tudy mohl běhat a nemusil vycházet na povrch země. Když měl všechno hotové, ucpal pevně trávou vchod do svého visutého domečku a odstěhoval se pod zem. Pod zemí mu bylo dobře. Ležel na měkkém lůžku, svinut do teplého, měkkého klubíčka. Srdéčko mu bilo pomaleji, slaběji. Dech nebyl skoro ani slyšet. Přemohl ho sladký a dlouhý spánek.
Jednou za mrazivého zimního večera seděly děti u teplých kamen. „Zle je teď zvířátkům,“ povídá zamyšleně sestřička. „Pamatuješ se na malého Pika? Kde asi teď je?“ „Ale kdo ví,“ odpověděl jí lhostejně bratr. „Jistě už dávno padl někomu do drápů.“ Holčička začala vzlykat. „Co je ti?“ divil se chlapec. „Je mi líto myšáčka!“ Byl takový huňatý, žluťoučký...“ „Máš koho litovat! Nalíčím past a nachytám ti takových třeba sto.“ „Nepotřebuji jich sto,“ vzlykalo děvčátko. „Přines mi jen jednoho, takového malinkého, žluťoučkého. A kdyby se chytil, nech ho být a dej mi ho.“ Hned večer bratr nalíčil ve spižírně past na myši.
Bylo to téhož večera, kdy se Pik probudil ve svém doupátku. Tentokrát ho neprobudila zima. Myšáček cítil ve spaní, jak se mu něco těžkého svalilo na záda. A už ho začal mráz štípat pod kožíškem. Než se Pik docela probral ze spánku, mrazem se už zrovna třásl. Shora ho tížila hlína a sníh. Strop se nad ním probořil. Chodba byla zasypána. Nesměl otálet ani chvilku, s mrazem nejsou žádné žerty. Honem do sklepa a co nejrychleji se najíst: sytému je tepleji, sytého mráz neumoří. Myšáček vyskočil z doupěte a běžel po sněhu ke sklípkům. A když se dostal k místu, kde byly jeho sklípky, uviděl tam jen velkou díru. Pikovi se přece podařilo vyhrabat z jámy několik zrn. Potrava myšáčka posílila a zahřála. Znovu ho začala zmáhat malátná ospalost, ale věda dobře, že zmrzne, jestli se spánku poddá. Setřásl ze sebe lenost a dal se do běhu. Kam? To ani sám nevěděl. Běžel a běžel, kam ho oči vedly.
Na zamrzlé řece ho dohonila lesní sova ušatá. Klofla ho zobákem do hlavy, popadla ho do drápů a odnesla do lesa. Naštěstí byla sova úplně sytá, před chvílí chytila zajíce a najedla se, co mohla. Měla vole tak důkladně nacpané, že už tam nebylo místo ani na malinkou myšku. Rozhodla se, že si schová Pika do zásoby. Odnesla ho do lesa a hodila ho do dutého stromu, kde měla spižírnu. V zimě bývá těžké opatřit si potravu a i takoví noční loupežníci jako je sova mívají někdy hlad. Nevěděla ovšem, že myšáček je jen omráčen. Pik měl tentokrát štěstí. Bez nehody slezl ze stromu dolů a vklouzl do křoví. Teprve nyní zpozoroval, že se s ním děje něco zlého, protože dech se mu dral z hrdla obtížně, hvízdavě. Rány nebyly smrtelné, ale soví drápy mu nějak pohmoždily hrudník, a jak rychle běžel, bylo slyšet pískání. Když si odpočinul a dech se mu uklidnil, pískání přestalo. Myšáček se najedl hořké kůry keřů a znovu se dal do běhu – jen dál od strašného místa.
Pik doběhl na paseku, kde stál za plotem veliký dům s kouřícími komíny. Pik doběhl bez nehody až k domu a vklouzl do sklepa. Sklep byl silně cítit myšinou a toho si Pik nejdříve všiml. Každý druh zvířat má svůj zvláštní pach a myši se navzájem poznávají podle pachu, jako my lidé se poznáváme podle tváře. Pik proto hned poznal, že tu žijí myši jiného plemene. Ať, jen když jsou to myšky jako on sám. Pik honem spěchal, aby myšky vyhledal.
Ale nalézt myši ve sklepě nebylo tak lehké. Všude byly myší stopy a myší pach, ale myšky samé nebylo nikde vidět. Ve stropě sklepa byly prokousané dírky. Pika napadlo, že myši možná žijí tam nahoře, vyškrábal se po stěně, prolezl dírkou a už byl ve spižírně. Na podlaze stály velké, důkladně napěchované pytle. Podél stěn špižírny byly políčky. Z políček se linula neobyčejně příjemná vůně. Bylo cítit uzeninu, sušené maso, pečeni a ještě něco velmi sladkého. Hladový myšáček se chtivě vrhl na jídlo. Po hořké kůře stromů byly pro něj kroupy takovou lahůdkou, že jedl, div se nepřecpal. Snědl toho tolik, že až těžko dýchal. A hned mu zase začalo pískat a hvízdat v hrdle.
V té chvíli vyhlédl z dírky v podlaze vousatý ostrý čumáček. Zlostná očka zasvítila ve tmě a do špižírny skočila velká, šedivá myš a za ní ještě čtyři. Vypadaly tak hrozivě, že se Pik neodvážil jim běžet naproti. Zaraženě cupital na místě a rozčilením hvízdal víc a víc. Šedivým myším se jeho hvízdání nelíbilo. Dělaly si na špižírnu právo. Jedna myš se na Pika vrhla a důkladně ho kousla do ramene. Potom ho napadly i ostatní. Pikovi se jen tak tak podařilo upláchnout před nimi do skuliny pod bednou. Dírka byla tak úzká, že tam šedivé myši za ním nemohly. Byl tam v bezpečí. Ale velmi ho hnětlo, že jeho šedivý příbuzní ho nechtějí přijmout do své rodiny.
Sestřička se každý den ráno ptala bratra: „Tak co, chytila se myška?“ Chlapec jí ukazoval myši, které su mu chytaly do pasti. Ale byly to samé šedivé myši a ty se holčičce nelíbily. Dokonce se jich trochu bála. Toužila jen a jen po maličkém žlutém myšáčkovi. Nejpodivnější bylo, že návnadu z pasti někdo každý den snědl. Večer chlapec nabodl na háček voňavý kousek uzené šunky, nalíčil pružná dvířka pasti a ráno přijde – na háčku nic není a dvířka jsou sklapnutá. Až tu osmého rána přiběhne chlapec ze špižírny a už ze dvířek volá: „Už se chytil! Podívej se, jak je žluťoučký!“ „Ale podívej se, vždyť je to náš Pik,“ radovala se sestřička. „Má rozříznuté ouško. Pamatuješ se, jak jsi ho tenkrát řízl nožíkem? Honem běž pro mléko.“ Než se však otočila, myšáček jí z pasti utekl. Jeden drátek v pasti byl trochu ohnutý. Šedé myši se nemohly skulinou prodrat, ale Pik se tudy snadno protáhl.
„Víš co?“ povídá zamyšleně sestřička. „Nebudeme ho chytat. Ať žije s námi v pokoji. Kočku nemáme, nikdo mu neublíží. A mlíčko mu budu dávat sem, na podlahu.“ Holčička postavila mističku na zem, nadrobila do ní chleba. Pik se měl nyní velmi dobře. Nanosil si za truhlici hadříky a kousky papíru a udělal si tam hnízdo. Před lidmi se měl na pozoru a z úkrytu za truhlou vylézal jen v noci, když děti sply. Ale jednou ve dne zaslechl krásnou hudbu. Někdo pískal na píšťalku. Zvuk píšťalky byl jemný, teskný. Vylezl z úkrytu za truhlou a usadil se na podlaze uprostřed pokoje. Byl to chlapec, který pískal na píšťalku. Holčička seděla vedle něho a poslouchala. Zpozorovala myšáčka první. Oči se jí najednou rozšířily a ztemněly. Potichoučku zavadila o bratra loktem a pošeptala mu: „Ani se nehni! Vidíš, Pik vylezl. Hraj, hraj, on chce poslouchat!“ chlapec pískal dál. Děti tiše seděly, bály se pohnout. Myšáček poslouchal a úplně nějak zapomněl na nebezpečí. Přilezl dokonce až k mističce a začal lokat mléko, jako by nikdo v pokoji nebyl. Tak už děti věděly, jak divokého myšáčka ochočit. Pískaly jemně na píšťalku. Pik vyběhl vždycky doprostřed pokoje, sedl si a poslouchal. A když sám začal také pískat, bývaly to opravdové koncerty. Myšáček brzy dětem tak přivykl, že se jich už vůbec nebál. Vylézal, i když vůbec neuslyšel hudbu. Holčička ho dokonce naučila, že jí bral chléb z ruky. Sedávala na podlaze a on se jí vyšplhal na klín. Děti udělaly myšáčkovi maličký dřevěný domeček s malovanými okny a opravdovými dveřmi. V tom domečku žil Pik na stole v dětském pokoji. Dokonce i chlapec, který neměl rád myši, se velice s Pikem spřátelil. Dobře, že to tak šťastně dopadlo.
Konec.
y
