y
Tři prasátka
Žila jednou na světě tři prasátka – tři bratříčci. Byla stejně veliká, růžovoučká, kulaťoučká a měla stejné, veselé ocásky. I jména měla ta prasátka podobná. Jmenovala se Nif - Nif, Nuf – Nuf a Naf – Naf . Celé léto se vyhřívala na sluníčku na zeleném pažitu a vesele kvičela.
Pomalu přicházel podzim. Sluníčko už hřálo slaběji, šedivá mračna se roztahovala nad lesem, jehož listí zežloutlo a opadávalo. Ze strnišť foukal studený vítr. „Je na čase, abychom přemýšleli o přípravě na zimu,“ řekl bratříčkům Naf – Naf. „Postavme si domeček. Budeme v něm přezimovat společně, pod jednou střechou nám bude veselo.“ Ale jeho bratři nechtěli o práci ani slyšet: „Do zimy je ještě daleko. Dokud sluníčko hřeje, budeme si na louce hrát.“ „Když to bude třeba, postavím si domeček i sám,“ namítl Nuf – Nuf a líně se položil do sluncem vyhřáté kaluže. „I já mám dost času,“ dodal Nif – Nif. „Jak chcete, postavím si tedy domeček sám,“ odpověděl jim Naf – Naf, odešel a hned se dal do práce.
Počasí se den ze dne zhoršovalo. Bylo stále chladněji a chladněji. Ale Nif – Nif a Nuf – Nuf na práci ani nepomysleli. Hráli si celé dny tak, jak si hrají všechna prasátka a bez přestání kvičeli. „Dnes si ještě budeme hrát,“ říkali každý den, „a zítra hned ráno se dáme do práce!“
Ale ani zítra ráno, ani pozítří se k ničemu neměli. Jednoho dne však zjistili, že se jejich kaluž přes noc pokryla tenkou vrstvou ledu. Zima se hlásila, že už skutečně brzy přijde. Líní bratříčkové viděli, že práci už dále odkládat nemohou a tak se rozhodli, že se do stavby konečně pustí.
Nif – Nif se rozhodl, že si postaví domeček ze slámy. Je to jednoduchá a rychlá práce. Než se setmělo byl domeček hotov. Nif – Nif položil na střechu poslední slámku a zazpíval si: „Ať půl světa obejdeš, obejdeš, obejdeš, hezčí domek nenajdeš, nenajdeš, nenajdeš!“
Nuf – Nuf si nedaleko postavil domeček z proutí. Nebyla to těžká práce. Zapíchl do země kůly, propletl je proutím, střechu pokryl suchým listím a když se setmělo, byl i jeho domeček hotov. Nuf- Nuf ho několikrát pyšně obešel a zazpíval si: „Já mám pěkný nový dům vzdoruje i oblakům ať si přijde hrom i déšť lepší úkryt nenajdeš!“
Naf- Naf si už několik dní stavěl domeček z kamene, ve kterém se bude moci ukrýt před deštěm, sněhem i mrazem. Udělal si i těžké dubové dveře, aby se vlk, bydlící v nedalekém lese, nemohl do jeho domečku vloupat. Nif – Nif a Nuf – Nuf byli už s prací hotovi a přišli svého bratříčka navštívit. Když viděli, že si Naf – Naf staví domeček z kamene, zeptali se ho posměšně: „Co to buduješ, domeček pro prasátko nebo pevnost?“ „Prasátko by mělo mít domeček jako pevnost,“ opověděl klidně Naf – Naf a pracoval dál. Při práci si prozpěvoval: „Stavím domek z kamení, pracuji do setmění. Žádné z té strašlivé zvěře, lstivé zvěře, dravé zvěře neprolomí moje dveře, moje krásné pevné dveře!“ „Jakou zvěř tím myslíš?“ ptali se bratři. „Vlka, bratříčkové, vlka,“ odpověděl Naf – Naf. Nif – Nif a Nuf- Nuf se dali do smíchu: „Tady přece nemůže žádný vlk být! A i kdyby byl, my se ho nebojíme!“ Začali tancovat a zpívat odvážnou písničku: „Nevystraší nás tu vlk, šedý vlk, starý vlk! Kde se toulá hloupý vlk, šedý vlk, strašný vlk?!!“
Pak odešla prasátka na procházku do lesa. Na cestu si zase prozpěvovala písničku o tom, že se starého vlka nebojí.
Prasátka nevěděla, že se vlk skrývá za borovicí, že je vidí a poslouchá.
Rozjařená prasátka zpozorovala vlka příliš pozdě. Najednou stál proti nim, díval se na ně, měl zlé, svítivé oči a cenil veliké zuby, až jim strachy běhal po zádech mráz. Vlk vyskočil a chtěl je chytit. Malá prasátka snad ještě nikdy tak rychle neutíkala; strach před vlkem je poháněl kupředu.
Jen tak tak doběhl Nif – Nif do svého domečku a těsně před nosem starého vlka přirazil dveře. „Ihned dveře zase otevři!“ křičel vlk. „Ne, neotevřu!“ odpověděl ustrašeným písklavým hlasem Nif – Nif.
Když Nif – Nif ani na další výhružnou výzvu dveře neotevřel, vlk se rozhněval. Nadul tváře a jako vichr zafoukal na Nif – Nifův domeček. Při prvním fouknutí sletěly se střechy slámky a stěny se povážlivě zatřásly. Vlk zafoukal ještě jednou a pak znova. Při třetím fouknutí se domeček rozletěl na všechny strany.
Nif – Nif vzal nohy na ramena a utíkal do Nuf – Nufova domku. Měl co dělat, aby ho Vlk nedohonil. Cítil za sebou jeho horký dech a slyšel cvakot vlkových obrovitých zubů.
Když vlk viděl, že mu Nif – Nif a jeho bratříček Nuf – Nuf před nosem zamkli dveře proutěného domečku, usmyslil si, že se tam dostane jinak. Zabručel, ale tak, aby to prasátka dobře slyšela, že si to rozmyslel, že už na ně chuť nemá, protože jsou hubená, že půjde raději domů. Prasátka mu uvěřila. Samou radostí, že se vlka zbavila, začala zase prozpěvovat svoji písničku. Vlk se zatím nedaleko smál. Potom odběhl, oblékl se do ovčí kůže a takto přestrojen znovu zaklepal na dveře proutěného domečku.
„Kdo to klepe?“ zeptali se bratříčkové. A vlk jim odpověděl změněným hlasem: „To jsem já, malinká ovečka. Ze stáda jsem se ztratila, bloudím a jsem už unavená. Nechte mě u vás přenocovat, moc vás prosím!“ Bratři se mezi sebou dohadovali, zda mají otevřít dveře, či ne. Pak se rozhodli, že přece jen otevřou a ovečku pustí dovnitř. Ovečka přece není vlk! Když pootevřeli dveře, viděli, že to není ovečka, že je zase ten starý zlý vlk, který je tak chytře oklamal. Honem přirazili dveře a zastrčili závoru, aby se vlkovi nepodařilo vklouznout dovnitř.
Vlk se velice rozzlobil, že se mu nepovedlo prasátka přelstít. Shodil ovčí kůži a začal stejně jako na slaměný domeček foukat z plných plic. Při čtvrtém zafoukání se i proutěný domeček rozpadl.
Nic jiného než utíkat, co nejrychleji uměla, prasátkům nezbylo. Běžela k Naf – Nafovu domečku a vlk je doháněl obrovskými skoky.
Prasátka si myslela, že snad tu honičku nepřežijí. Strachem se jim klepala kolínka, nožky brnkaly a přestávaly je poslouchat. Jako by každá z nožek utíkala jinam. Prasátka čekala, že je vlk už každou chviličku polapí. V cestě jim stála vysoká jabloň, obsypaná velkými jablky. Prasátka ji rychle oběhla, ale vlk, který utíkal rychleji si jabloně všiml až na poslední okamžik. Oběhnout už ji nestačil a tak narazil hlavou přímo do středu jejího kmene. Byla to strašlivá rána! Z jabloně se sesypalo veliké množství jablek. Jedno z nich, to největší, spadlo vlkovi na hlavu a rovnou mezi oči.
Než se vlk z úderu vzpamatoval, byla obě prasátka pryč. Polomrtvá vběhla do Naf – Nafova kamenného domečku.
„Otevři“ křičel. „Neotevřu!“ odpověděl pevným hlasem Naf – Naf.
Vlk zlostně zasyčel: „Dobře tedy, třeste se! Teď vás tu sním všechny tři najednou!“ „Jen to zkus!“ řekl Naf – Naf a ani se na židličce nepohnul. Vlk zkoušel foukat i na tenhle domeček. Ale domeček nepovolil. Domek stál jako pevnost. Vlk marně škrábal drápy na zeď a hryzal kameny. Domeček se nepohnul.
Vlk zvedl hlavu a spatřil komín. „Aha, už to mám,“ pomyslel si, „vlezu dovnitř komínem.“ Vylezl na střechu a poslouchal, co se v domečku děje. Bylo tam úplné ticho. Potom potichoučku vlezl do komína.
Když prasátka zaslechla v komíně šramot a když na pokličku kotle, který stál na ohništi, začaly padat saze, bystrý Naf – Naf hned pochopil, co se to děje. Přiskočil ke kotli ve kterém vřela voda, odkryl pokličku a šibalsky povídá: „Prosím, pojďte dál!“ Prasátka nemusela dlouho čekat. Za chvilku se vlk, černý jako kominík, smekl do kotle s vařící vodou. Nepamatoval se, že by mu někdy bylo takové horko. Oči mu vylézaly z důlků a srst se mu ježila.
S divokým řevem vyletěl z kotle do komína. Odtud se vyškrábal na střechu a ze střechy se skutálel na zem.
Na zemi udělal několik kotrmelců a pak se s námahou postavil na nohy. Rozhlédl se a hybaj do lesa!
A tři bratři, tři malá prasátka si oddechla. Okénkem se spokojeně dívala za utíkajícím vlkem. A pak si zazpívala veselou písničku: „Ať půl světa obejdeš, obejdeš, obejdeš, lepší domek nenajdeš, nenajdeš, nenajdeš! Nikdo z té strašlivé zvěře, lstivé zvěře, dravé zvěře, neprolomí naše dveře, naše krásné pevné dveře! Vlk se k nám už nevrátí, nevrátí, nevrátí, poučil se z výplaty, z výplaty, z výplaty!“
Konec.
