y
Dej Bůh štěstí, lávko!
Žil jednou jeden vdovec se svou dcerou Zuzkou. Ta chodila často k sousedčině Maryši na přástky. Její matka byla ježibaba, ale k Zuzce se chovala mile.
Tak tomu bylo až do doby, dokud si ji Zuzčin otec nevzal za ženu.
Po svatbě začala macecha Zuzce křivdit – jíst jí dávala málo a to jen na jednu misku s psíkem, pěkné šaty jí sebrala, do roztrhaných oblékla. Otci bylo dcerky velmi líto.
Zuzka se rozhodla, že půjde raději do služby. Jak jde, vidí lávku. „Dej Bůh štěstí, lávko!“, pozdraví. „Dej Bůh štěstí i tobě, nu, obrať mě na druhou stranu, dobře se ti odměním.“
A Zuzka jí ochotně posloužila. Očistila i špinavého psíka, setřásla hrušky ze stromu, odehnala býčka z louky. Ke všem se chovala mile.
Nakonec vymetla i pícku, co v ní zůstala hromada popela. Až přišla k domečku, kde ji přijala do služby ježibaba. Každý den vymetla jedenáct jizeb, ale do dvanácté ani nahlédnout nesměla.
Jednou ježibaba odešla někam daleko. Když Zuzka zametala, nedalo jí to a nahlédla i do zakázané jizby. V jejím středu stály tři kádě – v jedné zlato, v druhé stříbro a v třetí měďáky.
Zuzka si v první kádi hlavičku, ručky i nožky vykoupala. V tom se ulekla, co řekne ježibabě, když to uvidí? I dala se rychle na útěk.
Když se ježibaba vrátila, uviděla, co se stalo a začala Zuzku pronásledovat. Už ji doháněla, když tu na ni pícka oheň vyplivla a býček ji po louce prohnal.
Už ji znovu dobíhá. Tu ji hrušnička přivalila a psíček doškrábal. Zuzka se šťastně dostala až k lávce.
Zuzka přes ni přešla, ale pod ježibabou se převalila. A Zuzku už vítá kohoutek: „Kikirikí na pantíky, naše Zuzka domů jde, před ní cink, za ní blink.“
Když tu krásu uviděla Maryša, také se do služby vypravila.
Jenomže ta ani lávku nepozdraví, ani ji neotočí na druhou stranu, psíčka neočistí.
Maryša hrušničku neotřese, býčka z louky nevyžene.
Zrovna tak i pec obešla. Nakonec přišla k domku, kde bydlela ježibaba. Ta ji také přijala do služby. Práci dostala stejnou, jako předtím Zuzka.
Jen co ježibaba paty z domu vytáhla, už byla v zlaté kádi a celá se v ní vykoupala. A potom honem pryč. Jenže ježibaba rychle zjistila, co se stalo.
Když doběhla Maryša k peci, ta ji ohněm ošlehla, zlato se na ní začalo tavit. Býček ji přimáčkl, ježibaba doběhla a železným hřebenem z ní zlato škube.
Maryša přiběhla k hrušce a ta ji přivalila, psík ji také cestu zatarasil. Ježibaba z ní hřebenem zlato oškubala.
Už je u lávky, ale běda! Lávka se převalila a ježibaba dílo zkázy dokončila. Kohout ji vítá: „Kikirikí na pantíky, naše Mařa domů jde, před ní plískanice, za ní spoušť.
Když ji matka tak doškrábanou a doškubanou uviděla, náramně se zděsila. Od té doby ji ani vidět nechtěla.
Zlatá Zuzka se potom vdala za mladého šikovného Jeníka a spolu s otcem žili šťastně až do smrti.
Konec.
